O sedmasedmdesátileté americké spisovatelce Lois Lowryové se kvůli tématům, jež si vybírá pro zpracování, někdy mluví jako o nástupkyni Raye Bradburyho, Aldouse Huxleyho nebo George Orwella. Na rozdíl od svých předchůdců ale necílí na dospělé čtenářské publikum, ale na to teenagerské nebo dospívající.
Právě jemu se snaží přiblížit složitá témata jako rasismus, holokaust nebo smrtelná nemoc a s ní spjatá smrt. Ve svých knihách se zabývá genderovými i mezigeneračními problémy a často v nich pracuje s modelovými charaktery společenstev, které jsou založeny na omezených, uzavřených, sektářských nebo totalitních rysech.
Takové společenství vykresluje i v románu Dárce, který vyšel v roce 1993. O dvacet let později ho v českém předkladu vydalo nakladatelství Argo. Dárce se stal základem úspěšné tetralogie, kdy k prvnímu dílu přibyl o sedm let další, v roce 2004 přišla na trh část třetí a předloni zatím ta poslední.
Orwell pro teenagery
Dystopické sci-fi pro teenagery, odehrávající se v jakési variantě orwellovského světa Velkého bratra, jsou v současnosti v kurzu a není myslím náhoda, že jejich autorkami jsou většinou ženy. Právě ony totiž umí dospívajícím čtenářům podat mechanismy autoritářských zřízení tak, aby je pochopily i čtenářky časopisu Bravo.
Nejúspěšněji si z těchto filmových adaptací populárních knih pro mládež dosud vedly první dva díly Hunger Games trilogie autorky Suzanne Collins (1962). První díl vydělal 690 milionů dolarů, druhý ještě o takřka dvě stě milionů víc.
Není se proto čemu divit, že třetí díl s podtitulem Síla vzdoru byl po vzoru Harryho Pottera rozdělen z komerčních důvodů do dvou částí. Ta první by se měla objevit na konci listopadu letošního roku, druhá pak za rok. Příznivci hereckého mistrovství Philipa Seymoura Hoffmana jistě ocení, že po Nejhledanějším muži budou mít další možnost, jak se s ním po jeho smrti na filmovém plátně ještě potkat.
Z povstalecké Divergence trilogie americké autorky Veronicy Roth (1988) byl dosud zfilmován první díl, který si už tak úspěšně jako Hunger Games nevedl. Při rozpočtu 85 milionů dolarů vydělal celosvětově 275 milionů dolarů.
V září nás čeká v našich kinech ještě premiéra filmu Labyrint: Útěk, který vznikl na základě další třídílné postapokalyptické ságy s mladými hrdiny, hledajícími únik z bludiště labyrintu, v němž jsou uvězněni. Autorem předlohy je jednačtyřicetiletý americký spisovatel James Dashner.
Předvídatelné schéma vyprávění
Knižní Dárce má oproti zmíněným předlohám starší datum vydání, ale je celkem pochopitelné, že se jeho filmová verze na současné vlně teen-orwellovských adaptací (k nimž je možno přiřadit i Niccolova Hostitele) svezla. Otázkou pak je, jestli k nim a k tomuto subžánru vůbec přispěla něčím novým.
Odpověď na ni není jednoznačná, protože pokud ano, tak jde spíš o drobné akcenty než celkový charakter díla. Jestli máte načtena díla klasiků (451 stupňů Fahrenheita, Konec civilizace) a nakoukány již zmíněné filmy z tohoto žánrového ranku teenagerských dystopií, Dárce vás asi těžko něčím překvapí.
Jeho děj je totiž pro ty poučené poměrně předvídatelný, stejně jako schéma osob, které v něm vystupují. Charakter společnosti, jež vznikla na základech té, která sebe sama málem vyhubila, vám také nebude neznámý.
Dokonalá konformní společnost
Hlavní hrdina Jonas (Brenton Thwaites) totiž žije ve světě, kde neexistují války, zločiny, bolest, závist ani strach. Všechno je tu dokonale organizováno a naplánováno. Od chodu rodiny, zahrnujícího počet dětí i jejich pohlaví, přes výběr povolání, partnera i bydlení.
Kdo na tyto konformní pravidla přistoupí, nemusí si s takřka ničím dělat starosti. Neboť jeho život probíhá spokojeně, bez trápení a nemocí. Kdo je porušuje, může být ze společenství vyřazený a poslaný jinam. Ale kam? Tato otázka ale v harmonii žijící obyvatele tohoto světa příliš nevzrušuje. Stejně jako jiné. Například kam mizí staří lidé, slabší, podměrečné děti či oni nepřizpůsobiví jedinci. Nebo co se odehrává za horizontem jejich jednotvárného bytí, svázaného striktními pravidly.
Každý z dospívajících v tomto společenství se při dosažení maturitního věku podrobuje obřadu, při němž se rozhoduje o jeho budoucím povolání, které budou vykonávat do konce života. Na základě jeho vlastností a schopností mu ho přidělí Rada, v jejímž čele stojí její šéfka (Meryl Streep).
Manipulovatelné lidstvo bez historické paměti
Jonas se na tento den velmi těší a jaké je jeho překvapení, když je mu svěřeno poslání nejváženější. A to stát se v pořadí teprve druhým Příjemcem a poté Strážcem paměti lidstva, který bude pro radu starších uchovávat poznatky z minulosti, které by se jí třeba jednou mohly hodit. Ukáže se, že právě on je vhodným kandidátem na tento post po dlouhých letech.
Jonas si tohoto vyznamenání velmi váží, ale současně je trochu zklamaný, že výcvik pro jeho nové povolání bude probíhat odděleně od jeho přátel. Jen s dosavadním Příjemcem, který se přijetím učedníka stává Dárcem (Jeff Bridges). Pod jeho vedením se začne seznamovat se skutečnostmi, které nikdo jiný nesmí znát a o nichž nesmí s nikým mluvit. Protože s občany, kterým chybí historická kolektivní paměť, je možno snadněji manipulovat.
Jonas se za pomocí Dárce noří do vzpomínek předchozích generací a poznává historii lidstva v jejích temných i světlých chvilkách. Dozvídá se o hladu, bolesti, utrpení a bezpráví, ale i o kráse, lásce, soucitu a přátelství. A začíná chápat, že jeho společenství sice žije v materiálním dostatku a bezpečí, ale za cenu totální absence citů a možnosti volby.
Lidé v tomto společenství, kde panuje nedůvěra v individuální úsudek, byli zbaveni možnosti rozhodovat o svých osudech. Protože z pohledu vládců kdyby tak učinili, rozhodli by určitě špatně. Osobní odpovědnost byla přenesena na radu starších, která vymazáním kolektivní paměti i jednotlivých vzpomínek na starý svět učinila lidstvo poddajnějším.
A s tímhle vědomím a s poznáním nových hodnot už Jonas nedokáže žít jako dřív. Neboť si uvědomuje, že tato společnost je jeden velký klam, který se rozhodne dál neudržovat při životě.
Emoce a barvy nežádoucí
Ono objevování minulosti a s ní spjatých věcí, které do té doby neznal, tvoří nejkouzelnější část vyprávění. Jonas poznává krásu hudby, zpěvu a tance. V knihách se učí chápat významy slov, jež byly zakázané. Skrze hrůzy, jimiž lidstvo prošlo, najednou umí ocenit i okamžiky jeho vzepjetí. V konfrontaci s dosavadní poznanou uniformitou nachází různé projevy odlišnosti. Uvědomuje si, že bez negativních emocí by nebyly ty pozitivní. Bez bolesti láska, bez strachu odvaha.
Svět, který byl dosud černobílý a bez nežádoucích citů a emocí, se najednou začíná zabarvovat. A s ním i celý film, který tuto proměnu Jonasova vnímání ve vizuální složce akcentuje. Ze začátku vidíme tedy pouze černobílý obraz, do něhož se vzpomínkami na minulost vstupuje barva.
Jonas barvy sám objevuje, učí se je znát a rozlišovat, neboť se ukáže, že představeným tohoto dokonalého zřízení i ony vadily. A musely být proto redukovány na jednotvárnou šeď za pomocí injekce s drogovou substancí, podávanou proti vnímání jakýchkoliv nežádoucích odlišností. Ať už jde o nadměrné city, vášně, vzpomínky nebo zážitky.
Výtvarné řešení obrazu, spjaté s objevováním emocí a lidské historie ve všech jejich podobách, není opět nijak originální a viděli jsme ho například v Městečku Pleasantville. Má ale natolik podmanivou melancholickou atmosféru, že právě jím se liší od ostatních subžánrových soukmenovců.
Jak vyvést druhé z klamavé jistoty?
Dárce nesází na akci, které je zde ze všech zmíněných filmů nejmíň. Romantika má pak nádech prvotní nevinnosti i zakázané lásky, to když Jonas objevuje city k půvabné kamarádce a ošetřovatelce dětí Fioně (Odeya Rush).
Jeho originalita tkví v tom, že se snaží zaujmout úvahou na téma, jak je možno změnit atmosféru ve společnosti, která vlastně nezná nic jiného než to, co považuje za ideální model jejího fungování. A jak v takovém společenství provádět revoltu, když jen vy víte, že princip na kterém funguje, je klam.
Čtyřiašedesátiletý australský režisér Philip Noyce, od něhož budete znát dvojici „ryanovek“ Vysoká hra patriotů a Jasné nebezpečí nebo filmy Úplné bezvětří, Někdo se dívá, Sběratel kostí, Tichý Američan či Salt, toto mrazivé poznání podává ve druhé třetině stopáže filmu poměrně přesvědčivě. Úvod obstará představení fungování této totalitní společnosti.
Škoda pak z tohoto pohledu, že v závěrečné třetině vyprávění se uchyluje k mnohem standardnější a klišovitější podobě těchto příběhů, kdy dojde na povinnou akční honičku, při níž Jonas pro budoucnost zachraňuje ohrožené novorozeně. Tato část tak úplně nekoresponduje s pečlivě budovaným zbytkem a můžeme ji vnímat jako úlitbu masovému diváctvu.
Utopie, již dobře z minulosti naší země známe
Hereckému osazenstvu celkem předpokládaně vévodí dvojice zkušených oscarových herců. Vedle Meryl Streep a Jeffa Bridgese to má omladina těžké, ale v osobách Brentona Thwaitese a Odeyi Rush se režisérovi podařilo vybrat poměrně sympatické představitele ústřední romantické dvojice.
Dárcovi možná chybí originalita, ale jeho vizuální stránka, výkon Jeffa Bridgese v roli zarostlého mručivého mentora a poselství o tom, že si máme vážit života v jeho barvitosti, má šanci zaujmout. Lidé, kteří prožili tak jako já menší část svého života v totalitním komunistickém systému, pak jistě ocení alegorické ztvárnění utopické společnosti, v níž je odlišnost prohřeškem a konformita předností. V Americe film komerčně uspěl, takže se dají očekávat další pokračování této série.
Dárce
- Žánr: dystopická sci-fi
- Původní název: The Giver
- www.thegiverfilm.com
- USA 2014
- Scénář: Robert B. Weide, Michael Mitnick (podle předlohy Lois Lowryové)
- Režie: Phillip Noyce
- Hrají: Jeff Bridges, Brenton Thwaites, Meryl Streep, Alexander Skarsgård, Taylor Swift, Odeya Rush, Cameron Monaghan, Katie Holmes, Emma Tremblay
- Distribuce: Bioscop
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 09. 2014