Kapitoly článku:
Tématu prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a složek policie v polistopadové éře se dotklo již pár filmových projektů. Nahota na prodej, Sametoví vrazi, Kajínek, televizní Rána z milosti, novácký seriál Expozitura, nepovedení Hranaři.
Kmotr Mrázek
Není jistě náhoda, že tři z nich pocházejí z pera Josefa Klímy, superstar investigativní žurnalistiky, jak o tom svědčí hlasování v divácké anketě TýTý. Jaroslav Kmenta (1969), jeho kolega a držitel Ceny Karla Havlíčka Borovského za dlouhodobou a investigativní žurnalistiku, v roce 2007 přišel s knihou Kmotr Mrázek. Ta se stala bestsellerem a dočkala se dalších dvou pokračování.
Kontroverzní postava vyučeného lakýrníka a veksláka, který měl už před rokem 1989 výborné kontakty na politiky a policisty a po revoluci je jen rozšiřoval, pro filmaře představovala snad ještě výživnější materiál než notorický recidivista Jiří Kajínek.
Už proto, že na rozdíl od doživotně odsouzeného vězně, který byl pouhým pěšákem či vykonavatelem zločinu, je František Mrázek (1958-2006) označován za jeho hlavu a nekorunovaného krále českého podsvětí.
Očekávání výbušného materiálu
Mrázkovské látky na motivy Kmentovy knihy se chopil režisér Petr Nikolaev, s nímž na ní spolupracoval scenárista Miroslav Oščatka. Tvůrce, jenž má na svém kontě některé z bakalářských povídek z cyklu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem a scénář k Nikolaevově čtyřdílné historické televizní sérii Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů.
Tvůrci se zaštiťovali, že půjde o opravdu výbušný materiál, v němž se poznají mnohé známé postavy z prostředí politiky, policie, soudnictví a byznysu. Tato očekávání byla ještě přiživena zprávami o tom, že se produkci filmu ozvali advokáti Ivana Langera nebo rodiny Františka Mrázka s tím, aby se tvůrci zdrželi užívání jmen, příjmení či identity jejich mandantů v souvislosti s tímto filmem.
Premiéra byla načasovaná na čtvrtek, den před předčasnými parlamentními volbami. Na premiéru byl pozván například Jan Kubice, první ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jenž se Mrázkovým případem intenzivně zabýval. Čekalo se tedy, jak si tvůrci s choulostivým tématem poradí a jak moc reálné kontury si mu dovolí dát.
Fikční přístup k látce
Měli vlastně jen dvě možnosti, jak k adaptaci látky přistoupit. Buď cestou dokumentární rekonstrukce případu, nebo tou více fikční, při níž by používali typické žánrové obezličky. Vzhledem k presumpci neviny i faktu, že mýtotvorný, tzv. Mrázkův archiv, v němž si údajně vedl složky na jednotlivé politické strany a představitele státní moci, zatím nikdo nedohledal nebo pokud ano, tak nemá zájem na jeho zveřejnění, zvolili tvůrci možnost druhou.
Jména byla změněna a události cíleně upraveny. Některé důležité byly vynechány, jiné přidány proto, aby lépe držela stavba fiktivního mafiánského thrilleru v českých podmínkách. Korupce, tunelování, vše se tu odehrává, ale jen v náznacích, bez zevrubnějšího zmapování.
Tvůrci možná ani neměli jinou možnost, protože pokud by jednotlivé kauzy, spjaté s Františkem Mrázkem, chtěli přiblížit dopodrobna, potřebovali by k tomu spíš seriálovou metráž a ne tu celovečerního filmu.
Nevadí snad ani tolik, že se postavy jinak jmenují. Inteligentní divák, který případ dosud nezná nebo s ním není obeznámen detailně, si informace dohledá a dá si do souvislostí, kdo je kdo. Horší je, že scenáristé s událostmi, známými z Mrázkova případu, zacházejí až příliš modelově.
Tam, kde mohl být hlavní trumf jejich vyprávění a jeho největší přitažlivost v tom, že si divák dá do kontextu fakta, známá z novin nebo knih s výkladem, který mu nabídnou, radši uhnuli k vizuálně atraktivnímu, ale obsahově nekonkrétnímu zpracování daného příběhu.
Bázlivé odkazy ke skutečným osobám
Pojítka se skutečnými osobami tu existují, ale působí značně bezzubě. Bodrý komunistický funkcionář a lobbista, který pomohl současnému prezidentovi na Hrad a straně, jež se zaplaťpánbů nedostala do parlamentu, vypl před volbami jejich internetové stránky, je připomenut prostřednictvím slovní hříčky na korbě náklaďáku, nesoucí jméno firmy, blízké jeho příjmení.
Křišťálově čistý socdemácký premiér nebo bývalý premiér a prezident, který neuměl rozlišovat mezi čistými a špinavými penězi, zas jistou vizuální podobou herce s jeho předobrazem. Jiné postavy, přítomné v Kmentově knize, jako v minulých volbách vykroužkované Íčko nebo podnikatel Luděk Sekyra tu absentují zcela a s nimi i linie Mrázkova případu, jež se jich dotýkaly.
Pomrkávání, náznaky, slovní přesmyčky jmen a přezdívek. Povrchně a ve zkratce připomenuté skutečné případy v kombinaci s těmi smyšlenými, k nimž nedošlo. V závěrečných titulcích přítomné sdělení tvůrců o volné inspiraci knihou Jaroslava Kmenty, o níž každý ví, jak se jmenuje, ale zároveň ujištění, že nejde o Mrázkův příběh, ale o uměleckou rekonstrukci rysů jedné doby.
Buď se tvůrci až příliš obávali žalob právníků nebo postupovali v rekonstrukci éry mafiánského kapitalismu na konkrétním příběhu jednoho z jeho nejvýznamnějších představitelů až příliš alibisticky nebo spíš bázlivě. Divák se tu nedozví víc, než v obsáhlejším novinovém článku na dané téma.
Přitom když se blíže s Mrázkovým příběhem seznámíte a pochopíte jak obrovskou finanční, obchodní, politickou a policejní moc ve svých rukou koncentroval a ke komu všemu díky ní měl přístup a mohl ho tak ovlivňovat, začne vám být líto promarněné příležitosti. Mohlo se totiž zatřást hned několika kostlivci ve skříni české společnosti. Že se s érou divokého kapitalismu neumíme dodnes vyrovnat a musí to za nás dělat švýcarské soudy, ukazují kauzy jako Mostecká uhelná.