Argentinské filmy se v naší distribuci moc neobjevují. Stejně jako ty povídkové. O to víc překvapí jaká marketingová pozornost je věnována závěrečnému slavnostnímu filmu letošního karlovarského festivalu, který si už předtím stačil podmanit publikum na festivalu v Cannes.
Součástí promo kampaně k tomuto filmu, jež probíhá ve spolupráci s webem 1000 věcí, co mě serou, je i celonárodní anketa, v níž můžete vybírat situace, které vás nejvíc vytáčí. Právě ony vedou k tomu, že vám občas rupnou nervy a vy přestanete mít s okolním světem a lidmi v něm trpělivost. A začnete se měnit v divoké zvíře, pohrdající civilizačními pravidly, přispívajícími k hladké koexistenci s druhými.
Argentinský megahit
Téma, blízké každému z nás, ve vyhrocené černohumorné nadsázce, přináší na filmové plátno devětatřicetiletý argentinský režisér Damián Szifron. Ten je ve své domovině a dalších latinskoamerických zemích nebo ve Španělsku znám především jako úspěšný televizní a seriálový tvůrce. Má na svém kontě i dva celovečerní filmy, thriller El fondo del mar a krimi komedii Tiempo de valientes.
Divoké historky jsou jeho třetím celovečerním počinem. Za dva týdny ho ve čtyřicetimilionové Argentině vidělo na dva miliony diváků, čímž se snímek katapultoval nejen na pozici nejnavštěvovanějšího filmu roku, ale i komerčně nejúspěšnějšího argentinského filmu všech dob. Díky podpoře produkční společnosti bratrů Almodóvarových se ocitl na renomovaných festivalech, ale i v nominacích na Oscary pro nejlepší cizojazyčný film.
Čísla divácké návštěvnosti by snadno mohly svádět k tomu, že máme před sebou nějaký argentinský Kameňák, ale oscarová nominace nás z tohoto omylu vyvádí. Divoké historky jsou v dobrém slova smyslu ukázkou toho, jak má vypadat divácký hit bez toho, aby se musel uchylovat k troškovským nebo olmerovským lacinostem.
Okamžiky před výbuchem
Domácím scenáristům nebo adeptům tohoto tvůrčího řemesla na školách by Divoké historky mohly sloužit jako příklad toho, jak pracovat s výstavbou a gradací zápletky. Na filmu je vidět, že jednotlivé povídky vznikly nejdříve jako literární útvar, který byl poté převeden do scenáristické a režijní podoby. A že celý tento proces měl na starosti jeden člověk, který prostřednictvím těchto povídek dal volný průchod svým frustracím.
Damián Szifron začal psát povídky a teprve když se sešly v jednom svazku, objevil v nich to, co je spojuje. Všechny byly o katarzi, odplatě a destrukci. A také o neodolatelné rozkoši ze ztráty sebeovládání. A přesně tak s nimi pracuje i ve filmové podobě. Drobné křivdy, lži, úskoky, frustrace a stresové situace bere jako výchozí momenty, které eskaluje do epicky mstivých veletočů.
Režisér zachycuje ony okamžiky před výbuchem, kdy pohár trpělivosti přeteče, nervy povolí a v hlavě to udělá cvak. Civilizovaný jedinec, který až do té doby problémy, jež ho sužovaly, vytěsňoval nebo se jimi v depresích trápil, najednou dává průchod své agresi a mění se v divoké zvíře.
Přitom všechny tyto situace začínají relativně nenápadně. Nasednutím do letadla, příchodem do bistra, jízdou auta po prázdné silnici. Události se ale postupně na sebe nabalují jako sněhová koule a intenzivně gradují do nějakého absurdního aktu pomsty.
Šestice povídek
V první povídce se ocitáme na palubě letadla. Cestující se pouští do nevinné společenské konverzace a postupně zjišťují, že mají něco společného. Všichni znají hudebníka jménem Gabriel Pasternak, na něhož nemají ty nejpříjemnější vzpomínky. Ukáže se, že to, že se zde ocitli, není náhoda, ale součást pomsty jejich známého.
Ve druhé povídce přichází do bistra místní mafián, v němž mladá servírka rozpozná muže, jenž měl lví podíl na smrti jejich rodičů. S tímto poznáním se svěří kuchařce - bývalé trestankyni, která zareaguje přesně tak, jak ji velí její minulost. Do jídla se rozhodne tomuto chlapíkovi přimíchat jed na krysy. Jak ale obě ženy zareagují, když si ke stolu náhodou přisedne mafiánův syn a začne z talíře ujídat?
Ve třetí povídce mladý arogantní manažer v luxusním fáru natrefí na osamělé silnici na místního vidláka v ojeté roztřesené kraksně, který mu brání v předjíždění. Počastuje ho proto několika peprnými výrazy a vztyčeným prostředníčkem, aniž by v té chvíli tušil, že se zanedlouho znovu setkají, když píchne u své audiny kolo.
Čtvrtá povídka nás seznamuje s demoličním inženýrem. Jeho dcera má narozeniny a on má z cukrárny pro ni vyzvednout dort. Což chce včas splnit, aby ještě víc nedráždil manželku, která se s ním chce rozvést. Ve chvíli, kdy vychází z cukrárny, mu ale odtahovka nakládá auto. A úředník, trvající na pokutě, je neoblomný. Kombinace stresu v práci i v soukromí ho dožene k tomu, že si vzpomene na svou bývalou praxi pyrotechnika a rozhodne se pomstít systému, který ho dle jeho mínění šikanuje.
V páté povídce opilý mladík z bohaté rodiny srazí autem těhotnou ženu a z místa nehody ujede. S tím, co se stalo, se svěří svému otci, který se ho rozhodne zachránit před vězením. Ve spolupráci s advokátem a zkorumpovaným policejním vyšetřovatelem vymyslí plán. Nabídne rodinnému zahradníkovi tučnou odměnu za to, že vinu vezme na sebe. Vše se ale začíná komplikovat v momentě, kdy všichni zúčastnění chtějí za své mlčení víc peněz.
Závěrečná šestá povídka nás přivádí na honosnou svatební hostinu, následující po samotném obřadu. Novomanželka zde zjišťuje, že jí byl její muž před časem nejen nevěrný, ale že si dovolil pozvat svou pohlednou milenku a kolegyni i sem. Naštve se, opije se a od malé osobní pomsty, spočívající v realizaci stejného morálního poklesku, jakého se dopustil on, se její chování zvrtne do něčeho, co nemá daleko k psychickému teroru.
Spielberg, Lars von Trier i společenská kritika
O pointy jednotlivých povídek bych vás prozrazením nerad připravil, tak snad jen naznačím, že každá z nich má odlišnou délku i charakter. První, která se odehraje před úvodními titulky, trvá asi pět minut. Má skečovou povahu a tvůrcům Pečeného sněhuláka ukazuje, jak se dá i na takto malé ploše vystavět příběh, který nás uvede do děje, seznámí s postavami, naznačí motiv pomsty a nabídne mrazivě humornou pointu.
Druhá i třetí povídka vládne podobnou úderností a zhutnělostí, přičemž vydařenější je určitě ta třetí, která vám připomene Spielbergův Duel. Dva ješitní macho chlápci od nadávek přejdou k ničení svých aut, k němuž využívají veškeré výbavy svých vozů. Pokud třetí automobilová povídka pomrkává na Spielberga, tak ta závěrečná svatební, nejdelší a s nejlépe vykreslenými charaktery postav zas na Larse von Triera nebo Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga.
Čtvrtá a pátá mimo černohumorného nádechu, jenž je všem povídkám společný, obsahuje i společensko-kritický podtón. Se šikanovaným inženýrem Bombičkou není možné nesympatizovat, neboť jeho osud nám připomíná, kam až může slušného člověka dovést běžná lapálie s odtaženým autem. Jeho odpor proti byrokratickým pravidlům, transformovaný do potměšilé vzpoury proti nim, mu v závěru dá v očích lidí punc národního hrdiny. Pátá povídka, ukazující zkorumpovanost systému, v němž si ti bohatí kupují spravedlnost, je asi nejvážnější a nacházíme v ní prvky sociální a mediální kritiky společnosti.
Černý humor jako terapeutický prostředek
Pokud byste čekali, že po vzoru Pulp Fiction nebo Iñárrituových mozaikovitých skládaček spolu jednotlivé povídky nějak souvisí a v závěru se třeba protnou, tak tomu tak není. Režisér Szifron se inspiruje spíš seriálovými cykly typu Neuvěřitelných příběhů nebo povídkovými díly jako Paříži, miluji Tě nebo Povídky z New Yorku, které protíná nějaké společné téma vyprávění.
V tomto případě jde o moment zkratu, ústící v akt odplaty. Jeho příčinou bývá nejčastěji nějaká křivda, nespravedlnost, někdy stačí i ony zdánlivě bezvýznamné, ale nesmírně iritující záležitosti, které vám otravují váš každodenní život (byrokracie, lidská malost).
Režisér nenabádá k tomu, abyste dávali průchod svým pocitům hněvu a vzniklé situace řešili daleko za hranicemi zákona, dobrých mravů i vlastní příčetnosti. Spíše používá smích jako terapeutický prostředek, za pomocí něhož si máte uvědomit, jak snadno se mohou vaše negativní emoce (sklony k agresi, žárlivost, pomstychtivost) zvrhnout v patologické jednání.
Celosvětově sdělné
Do modelových, byť záměrně ad absurdum dohnaných a vyhrocených situací výbuchů vzteku, si divák může projektovat své vlastní zkušenosti se zvládáním stresových zátěží. Protože i on zažil mnoho z patálií, jež film nabízí. A i jemu se mnohokrát zdálo, že mu někdo hází klacky po nohy nebo se mu děje nějaké bezpráví. Nikdy ale přitom v touze po nápravě či odplatě nepřekročil hranici, která by ho vyslala na cestu zločinu. Protože v civilizované společnosti platí jiná pravidla než oka za oko a zub za zub. I proto argentinský film působí tak univerzálně a celosvětově sdělně.
Režisér Damián Szifron toto poselství nabízí v profesionálně odvedeném formátu dvouhodinového filmu, který svižně a kompaktně plyne i přes rozdílnou délku jednotlivých povídek, jež s každou další narůstá. O žádné z povídek nelze říct, že je zde jen do počtu, vytknout jim jde snad jen to, že pointa některých se dá odhadnout dříve než by mělo.
Divoké historky zároveň boří mýtus, že povídkové filmy nebývají komerčně úspěšné a je otázkou, zda tomu není třeba i proto, že je v tomto případě všechny režíruje stejný tvůrce. Ten si přesně ohlídal jejich výstavbu, gradaci a pointování a my jako diváci se díky tomu můžeme dobře bavit nad ventilací našich křivd a frustrací do podoby cynicky zábavného tvaru, blízkého tematicky Schumacherově Volnému pádu s Michaelem Douglasem v hlavní roli.
Divoké historky
- Žánr: černá komedie
- Původní název: Relatos salvajes
- www.divokehistorky.cz
- Argentina / Španělsko, 2014
- Scénář: Damián Szifron
- Režie: Damián Szifron
- Hrají: Ricardo Darín, Rita Cortese, Nancy Dupláa, Diego Gentile, Darío Grandinetti, Oscar Martínez, María Marull, Osmar Núñez, María Onetto, Erica Rivas, Leonardo Sbaraglia
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 09. 10. 2014