Víra v principy, jež přesahují naši existenci, patří k lidské přirozenosti. Věda neumí vysvětlit všechny zákonitosti chodu okolního světa, čímž nechává otevřený prostor pro postuláty křesťanské mytologie i různé spekulace, na ně navázané. Mezi ně patří i ochota naslouchat různým výkladům a báchorkám o pekelných silách, zmocňujících se našeho nitra.
Střídmější cesta
Americký novinář Matt Baglio se s nimi chtěl hlouběji seznámit a vydat o tom svědectví. Tři roky se pohyboval v blízkosti katolického kněze otce Garyho Thomase, jenž absolvoval kurzy vymítání ďábla, které začal před pár lety pro duchovní organizovat Vatikán. Spolu s ním byl svědkem několika exorcistických seancí, o jejichž průběhu se rozhodl s čtenáři podělit v non-fikční knize Rituál: Příběh moderního exorcisty, na niž zakoupila práva hollywoodská studia. Na základě předlohy vznikl stejnojmenný film, který se zaštiťuje inspirací skutečnými událostmi, což berte ale spíše jako marketingovou vábničku, snažící se zvýšit atraktivitu snímku.
Každý počin, který přichází s podobným námětem, se nevyhne srovnání s takřka třicet let starou klasikou Williama Friedkina Vymítač ďábla. Z ní si bude asi většina diváků pamatovat především odpudivé výjevy exorcistického vymítání, v nichž sehrála svou roli hrachová polévka nebo scény s otáčením hlavy posedlé dívky Regan. Ty byly ale jen třešničkou na dortu příběhu s pečlivě budovaným napětím, v němž se do zdánlivě nenápadných a realisticky vykreslených událostí všedního dne začaly vkrádat prvky nadpřirozena. Z kontrastu těchto dvou světů se snaží těžit i novinka švédského režiséra, domestikovaného v Hollywoodu Mikaela Håfströma, který má s duchařskými filmy již také pár zkušeností. Počínaje Duchem jezera se přes Pokoj 1408 dostává až k Obřadu.
Z Vymítače ďábla přebral některé stěžejní prvky, především dvojici mistra a žáka exorcistického povolání a posedlou dívku. Film se ale snaží vyvarovat známých žánrových klišé jako je protáčení hlavy o 360 stupňů, levitace nebo strašení ohavnými příšerkami a razí raději střídmější cestu pozvolného budování strachu a napětí z neblahého očekávání věcí příštích.
Civilně realistickou snahu ukázat exorcismus jako svého druhu odnož psychoterapeutických sezení podporuje i zaměření se na oblast podvědomí ústředního hrdiny, do něhož pronikáme skrze snové obrazy. Zlověstné vize, provázené tajemnými hlasy, které v něm nacházíme, mají své kořeny v dětských vzpomínkách na zesnulou matku. Ve filmu dostávají ráz morbidních flashbacků na Kovakova otce, strojícího za spolupráce syna mrtvé tělo své ženy do rakve.
Nerozhodnost
Zlověstná psychothrillerová atmosféra se ale v druhé půli překlápí do té exploatační, v níž nechybí už mnohem prvoplánovější atributy hororového žánru. Mula se žhnoucíma rudýma očima jako ztělesnění jedné z ďáblových podob, nepřirozené zvrásnění pokožky, zvracení velkých hřebů, ohebně těžko proveditelné záklony hlavy, zhrublá mluva, samovolný potrat, pokoje plné žab.
Švédský režisér v hollywoodských službách Mikael Håfström (na Oscara nominované Zlo mezi námi, Hra s nevěrou, Shanghai) jakoby se nemohl rozhodnout, zda bude za pomoci znepokojivých zvuků, hry se světlem a tmou a efektních nájezdů kamery budovat tíživou atmosféru, plnou tušeného nebezpečí nebo se rozhodne pro rozehrání mnohem efektnější hororové roviny, plné lekacích scén.
Jeho nerozhodnost se odráží v dlouhých dialozích, které působí jako vata na zaplnění prázdných míst mezi jednotlivými exorcistickými obřady. Od půli vyprávění navíc nepřichází s ničím novým, ale jen recykluje postupy, jenž napoprvé zafungovaly tím že je vrství a násobí. K nim přidává módní, ale nepříliš invenční odkazy na vatikánská spiknutí v duchu populárních románů Dana Browna.
Zápletka je příliš předvídatelná v duchu teze Ďábel existuje a jen slepí ho nevidí. Citelně chybí nejednoznačnost podání jaké známe z Polanského Rosemary má děťátko nebo Derricksonova V moci ďábla. Filozoficko-ontologická rovina, rozvíjející otázku zda výskyt ďábla znamená automaticky potvrzení existence Boží, je spjata s tázáními a hledáním odpovědí ústřední postavy Michaela Novaka.
Krize víry
Právě pro ni posloužila autorovi předlohy Bagliovi i scenáristovi Michaelu Petronimu jako předobraz osobnost kněze Garyho Thomase. Ve filmové verzi odmítá Michael Novak (Colin O’Donoghue) převzít po otci (Rutger Hauer) zavedený rodinný byznys v oblasti pohřebnictví a odchází raději studovat teologii.
Absolutorium v kněžském semináři se blíží a mladým studentem zmítají pochybnosti o smyslu víry i boží existence, jež ho vedou k úmyslu školu opustit ještě před vysvěcením na kněze. K duchovnímu poslání se necítí být povolán, ve víře není příliš pevný a váhá, zda vůbec složit závěrečný slib. Jeden z jeho učitelů toto tápání podchytí a rozhodne se v něm probudit zájem o obor tím, že ho pošle do Říma na dvouměsíční kurz exorcismu. Pokud ho ani ten nepřesvědčí, slíbí mu, že se bude jeho odchodem vážně zabývat.
Na kurzu Michael pro všechny nevysvětlitelné záležitosti hledá racionální vysvětlení. Při léčení údajně posedlých jedinců nabádá k uplatnění poznatků moderní medicíny v odvětví psychiatrie před zastaralými tmářskými metodami. Jeho pevný postoj je konfrontován s metodami výstředního vymítače, otce Lucase Trevanta (Anthony Hopkins), který mu hned při jejich prvním setkání názorně předvede jak vypadá střet s absolutním zlem. Ve svém omšelém obydlí, plném koček, ho přibere k vymítání démona z těla mladé těhotné dívky, znásilněné vlastním otcem.
Příznaky chování postižené pacientky, jejichž původ přisuzuje exorcista ďábelským silám, vidí ale mladý Američan jen jako projevy psychické nemoci. Posedlý člověk dle něj nepotřebuje kněze, ale doktora. Logicky se snaží argumentovat, ale čím víc se před ním kupí důkazy, že Ďábel existuje, tím víc je jeho uvažování nahlodáváno pochybnosti. Otřese jeho skeptickým přesvědčením možnost sledovat a pocítit exorcistní praktiky na vlastní kůži? Jak se zachová, pokud nastane situace, kdy se sám ocitne ďáblovi tváří v tvář?
Převrácení rolí
Otec Lucas se pro něj stává iniciačním průvodcem, který jej vede na cestě vyrovnání se s krizí víry i událostmi, jež formovaly jeho dětství. V průběhu prvního obřadu ho zaujme fyzicky i psychicky náročnou a vyčerpávající proměnou během rituálu a my začínáme tušit, kudy se bude linie vyprávění stáčet. Že dojde k výměně rolí a mladík na sebe bude muset převzít úlohu vymítače.
Neboť zlí duchové řádí natolik intenzivně, že nakonec ovládnou mysl i samotného Lucase, který se v důsledku toho začne chovat agresivně a obscénně. A jeho žákovi, provázenému odvážnou novinářkou (Alice Braga), nezbude nic jiného než ho z pekelných spárů vyrvat. Musí překonat své pochybnosti a přijmout za svou tezi, že největším vítězstvím ďábla bylo, když přesvědčil lidstvo, že neexistuje. Tedy i jeho. Na démonovi musí vymámit jeho jméno a zaříkáváním ho ve jménu Božím se ho pokusit vypudit z těla jeho oběti.
Postava Michaela Novaka, o niž by tu mělo jít především, stojí i zásluhou jeho poněkud sošně mdlého představitele Colina O’Donoghue v pozadí a slouží především jako nahazovač otázek, na něž mu odpovídá otec Lucas v podání Anthony Hopkinse. Charismatický herec předvádí celou paletu „hannibalovských“ hnutí ve tváři, v nichž se záblesky zběsilosti střídají s humorně odlehčujícími úšklebnými momenty jako je ten, kdy při vymítání vyřizuje mobilní hovor.
Jeho charakter se vyvíjí a vy střídavě váháte, zda jde o přesvědčeného exorcistu nebo padlého kacíře, který nemá svými metodami mýcení zla daleko ke kolotočovému kejklíři. Jezuita umí být stejně laskavý, chápavý a stoicky klidný, jako cynicky sarkastický, tvrdý a cholericky vznětlivý. Ve chvíli, kdy jej popadne démon, z jeho hlasových i mimických proměn doslova mrazí a vy si Hopkinsovu sólovou jízdu s jako na tobogánu se měnícími přívaly emocí plně vychutnáte.
Právě výkon sira Hopkinse je něco, co povyšuje rutinní a pomalým tempem se vlekoucí vyprávění nad lehký průměr. Obřad se stal až příliš obětí svých ambicí a doplatil na nerozhodnost, kterou cestou se vydat. Zda tou prvosignálně hororovou nebo mnohem civilnější dráhou s prokresleným psychologickým pozadím postav jako svým stavebním základem. Na další exorcistickou nebo satanskou klasiku typu Vymítač ďábla, Přichází Satan! nebo Rosemary má děťátko si zkrátka budeme muset ještě počkat.
Obřad
- Žánr: psychologický horor
- Původní název: The Rite
- whatdoyoubelieve.warnerbros.com
- USA 2011
- Scénář: Michael Petroni
- Režie: Mikael Håfström
- Hrají: Anthony Hopkins, Colin O'Donoghue, Alice Braga, Ciarán Hinds, Toby Jones, Rutger Hauer, Marta Gastiniová, Maria Grazia Cucinotta, Chris Marquette, Torrey DeVitto
- Distribuce: Warner
- Distribuční premiéra v ČR: 17. 03. 2011