Umírající zvíře: recenze filmu

Stárnoucí srdce, nemocné touhou

Španělská režisérka Isabel Coixetová, jež tak mistrně dramatizuje příběhy, kolem nichž krouží bolest, utrpení, nemoci a smrt, odkazuje svou elegií na slova irského básníka W. B. Yeatse o tom, že lidské srdce, nemocné touhou, je připoutáno k umírajícímu zvířeti. 

  

Rozvedený profesor literární kritiky a příležitostná hvězda televizních a rozhlasových debat David Kepesh (Ben Kingsley), jež tak rád okouzluje posluchače přednášek i diváky šíří svých encyklopedických znalostí v spletitém reji kulturních odkazů, se zamiloval. Osudovou dívkou se pro stárnoucího proutníka, který vždy sváděl své studentky, stane dcera kubánských imigrantů Consuela (Penélope Cruz). Není se co divit, havraní vlasy, pohled plaché laně, tělo jak vytesané do skály. 

Věčně nedospělý Don Juan, vzdorující odpovědnosti za vztah a přibývajícím létům skrze desítky flirtů, známostí na jednu noc a krátkodobých vztahů s bývalými studentkami, náhle odhazuje cynickou masku zastydlého puberťáka, prožívajícího druhou, třetí nebo kolikátou vlastně mízu. 

Po setkání s o víc jak třicet let mladší krasavicí, která mu předvede hned několik poloh ženství od cudnosti neposkvrněného anděla po neřestný přelud vulgarity, náhle jihne, ztrácí svou okázalou sebejistotu a stojí před zásadním dilematem, jak si poradit s tím, co k žákyni cítí. Vřelost střídá odtažitost a on přemýšlí, zda má setrvat ve vztahu, jehož budoucnost je více než mlhavá nebo se vrátit zpět do pohodlné ulity nekomplikovaného si užívání života s letitou milenkou Carolyn (Patricia Clarksonová).

S chorobnou pošetilostí žárlí na Consueliny vrstevníky, ale zároveň odmítá uznat ji za svou přítelkyni a před jejími rodiči i okolím vztah legitimizovat. Za vším stojí strach a sžírající pochybnosti, aby nebyl vnímán jako směšný stařík, který je na „zajíčky“. Je tak oslněn jejím půvabem, že nevidí, co se skrývá za ním.

Ví, že věk nelze obelhat a že i ta největší láska může být zároveň jeho poslední. Zatímco Consuela má celý život před sebou a nápadníky může přebírat jak ve hře na rozpočítanou, její učitel už se v prázdném bytě blíží k závěrečné fázi svého pobytu na tomto světě. Jak má vzdorovat času, když cítí, že srdcem umí stále ještě milovat jako mladík, ale tělesná schránka už za chvíli nárokům mladé milenky nebude stačit. Stáří je najednou tu a David je zaskočen, překvapen, nepřipraven. 

Ironický žalozpěv

Příběh o vášni a touze muže, jenž se možná poprvé v životě doopravdy zamiloval, nese rukopis autora literární předlohy Philipa Rotha, jenž často ve svých románech a novelách tematizuje nerovnosti milostných vztahů.

Zejména v první polovině vyprávění je výborně rozehrána vztahová partie letitého muže a mladší ženy. Vedlejší dějové linie, tvořící pozadí k hlavní ose vášnivého milostného románku, nahrazují a zplošťují všechny politické, literární a společenské konotace, přítomné v románu. Vrstevnatější text se tak redukuje na ústřední milostný poměr, podmíněný věkovou disharmonií.

Coixetová se na něj dívá s humorným nadhledem, což ještě podporuje a zvýrazňuje Davidův vnitřní monolog a rady jeho neméně cynického přítele, básníka George (Dennis Hopper). Někdy v půlce děje ale scénárista Nicholas Meyer přehodí výhybku, nastane nepředvídatelný zlom a příběh se stáčí k srdceryvnému (melo)dramatu, tak dobře známému z režisérčiných předchozích snímků Můj život beze mne a Tajemství slov. Větší prostor najednou dostává vztah Davida k jeho odcizenému synovi Kennymu (Peter Sarsgaard), který, ač otci celý život vyčítal jeho frivolnost, nyní sám stojí před rozpadem svého manželství. Překvapí volba Davidova kamaráda George, dávající všem jeho dosavadním disputacím nový a hlubší rozměr a jedna prokletá zákeřná nemoc, která hlavnímu hrdinovi tváří v tvář smrtelnosti pomůže uvědomit si životní priority.

Tělo jako umělecký artefakt

Šerosvitné kompozice kameramana Jeana-Claudea Larrieua pracují s barvou obrazu v kontrastu přeexponovaných odrazů světla a temných odstínů. V setmělých interiérech hladově bloudí po smyslných křivkách Penélope Cruzové a představuje její postavu Consuely jako dokonalý umělecký artefakt a předmět estetického okouzlení. Tedy přesně tak, jak ji vidí její profesor, který zažívá stravující pobláznění všech vjemů.

Ben Kingsley se pohybuje ve své úloze profesora v prostoru někde mezi vyrovnaností oscarového Gándhího a nenasytností „sexy bestie“ a napravuje svou reputaci z béčkových Lovců dinosaurů. V jeho očích se zrcadlí životní zkušenost a chemie s jeho partnerkou funguje na výbornou.

Vhodně umístěná hudba od jemného klavírního minimalismu Erica Satieho až po Bacha a Beethovena podporuje elegické vyznění nad životními osudy, nesoucími v sobě smutek i utrpení a zvyšuje jejich emoční dopad. 

Isabel Coixetová se soustředí hlavně na budování intimní atmosféry, rozprostírající se kolem ústředních hrdinů. S citem inscenuje v dlouhých záběrech erotické scény i momenty duševního rozpoložení staromládeneckým životem načichlého Davida, který se jen velmi nerad vzdává svého pohodlí. Teprve ve chvíli, kdy ztrácí svou mladou přítelkyní, se jeho příběh proměňuje v rekapitulující melancholické přemítání nad výhrami a ztrátami jeho života. Konečně si uvědomuje, co pro něho Consuela znamenala a že láska není jen dar přijímat, ale i dávat. Škoda jen, že díky vlastní pochybnosti a neochotě vystoupit ze zaběhnutých kolejí, se o ni připravil dříve než ji stačil doopravdy prožít.

Umírající zvíře

• Žánr: erotické melodrama
• www.elegythefilm.com
• Původní název: Elegy
• USA 2007
• Scénář: Nicholas Meyer (podle románu Philipa Rotha)
• Režie: Isabel Coixetová
• Hrají:Penélope Cruzová, Ben Kingsley, Peter Sarsgaard, Dennis Hopper, Patricia Clarksonová
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 9. 10. 2008