V osobě a osudu zakřiknutého železničáře ze zastávky v podhůří Jeseníků se spojují stěžejní dějinné zlomy historie střední Evropy dvacátého století - léta 1945 a 1989. Právě ony významně formovaly nebo ovlivnily život jednoho pasivního ajznboňáka, který nikdy nezapomněl na divoký odsun Němců po válce, jehož byl jako malý chlapec svědkem.
Spojité nádoby
Čas od času se objeví v jeho duši mlha a z ní vystupují výjevy, které i po takřka pětačtyřiceti letech velmi živě připomínají, že minulost a přítomnost jsou spojité nádoby, které nelze oddělit, aniž bychom porušili jejich vzájemnou konzistenci. Tyto z paměti vytěsněné vzpomínky se starému mládenci vracejí v podobě traumatických halucinací, jež mu způsobují úzkostné stavy.
Klid od bolestí své poraněné duše hledá v práci, kterou má rád. To ale jen do chvíle, než ho o byt i povolání připraví jeho kolega Wachek (Leoš Noha). Arogantní a bezcitný výhybkář, který si všimne, že starší spolupracovník má lehce narušenou psychickou rovnováhu a nechá ho proto internovat do blázince. Vyštve ho z jeho místa, odkud pak může snadněji pokračovat v kšeftech se sovětskými okupanty, obchodujícími s vojenským proviantem.
V psychiatrické léčebně se Alois Nebel (Miroslav Krobot) seznamuje s tajemným polským běžencem Němým (Karel Roden), který odsud záhy utíká. Po revoluci Nebel zjišťuje, že jeho služební byt zabral právě čerstvě povýšený Wachek. V naivní víře se vypraví hledat spravedlnost na Hlavní nádraží. Trochu kafkovsky odevzdaně se ptá, jak s ním bude naloženo.
Dobré skutky a slušné chování ale nebývají po zásluze odměněny a z Nebela se stává bezdomovec, který je nucený přespávat mezi dalšími ztroskotanci na lavičce na stanici. Potkává zde nové přátele a co hlavně, svou životní lásku. Ovdovělou toaletářku Květu (Marie Ludvíková z brněnského HaDivadla), s níž se dojemně sbližuje. I díky ní nakonec sebere dostatek odvahy pro návrat do míst, kde démoni nemají podobu jen jeho vidin, ale i tu zcela reálnou.
Náznakovost a nedořečenost
Pochmurné vyprávění o drsném kraji, který požírá samotáře, vychází z komiksové trilogie s podtituly Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory z let 2003 - 2005. V roce 2006 vyšel grafický román v souborném vydání a o pět let později přichází do kin jeho adaptace, která se stává dosavadní domácí filmovou událostí roku.
Celovečerní debut absolventa filmové školy ve Zlíně a FAMU v oboru animovaný film Tomáše Luňáka vychází z dnes již kultovního počinu scenáristy Jaroslava Rudiše a výtvarníka Jaromíra Švejdíka, alias Jaromíra 99. Autoři komiksu se chopili i scénáře filmu a z košaté předlohy o rozsahu asi 350 stránek pro jeho potřebu vydestilovali minimalistickou zápletku, která staví spíše na náladě a impresích než vnějškové dramatičnosti. Tomu odpovídá i způsob jejího převedení, kdy se vypráví především obrazem a zvukem. Tedy způsobem, jenž v domácí kinematografii užívá už málokdo.
Oproti všem očekáváním se scenáristé vzdali doslovného přepisu svého hýčkaného výtvoru a zapojili do hry víc fantazii diváků, kteří si musí na mnoha místech domýšlet motivace i pozadí jednání jednotlivých postav. Pro neznalé předlohy možná až příliš bez vysvětlení kontextu.
Zmizelo vrstvení historek, vedlejších linií a figur, jež má v oblibě autor dějové osnovy Jaroslav Rudiš. Došlo k časovému zhuštění i zpřehlednění děje. Vytratil se pro komiks charakteristický Nebelův vnitřní hlas, mnoho narážek a reminiscencí na minulost, včetně vylíčení událostí za války.
Filmový přepis si ale ve stavbě vyprávění nadále uchovává komiksovou zkratkovitost a náznakovost. Vyhýbá se doslovnosti a pracuje radši s významy, jež nesou gesta a skrývané emoce postav. Stačí pár vět a vám začíná být jasné, jakou hloubku v sobě postavy mají a kdo s jakým charakterovým vybavením před vámi právě stojí.
Jablko nepadá daleko od stromu
Historické epochy se střídají, ale lidé se chovají stále stejně. Dobro a zlo je díky tomu jasně rozlišeno. Nejvíce čitelné je to na postavách Wacheka a jeho otce. Mladý Wachek v podání Leoše Nohy je slizkou studií vyčůranosti, podrazáctví a bezectnosti. Vulgární, surový a poživačný opilec a především vychytralý Čecháček, který udává a manipuluje s lidmi. Ignoruje jakákoliv pravidla slušného jednání a díky tomu dobře prosperuje za každého režimu. Šíří kolem sebe strach, stejně jako kdysi jeho otec, který si díky své brutální povaze a ochotě kolaborovat s kýmkoliv, kdo byl u moci, užíval postavení pána nad krajem.
V osudu starého Wacheka (Alois Švehlík) se snad nejhnusněji zračí, jací lidé se ve vypjatých historických okamžicích chápou kola dějin. Nacistický donašeč, poté člen Revoluční gardy, podílející se na zločinech proti lidskosti, komunista a estébák, který hladce vplyne i do nových porevolučních poměrů.
S minulostí starého Wacheka je spojená i tajemná, westernově laděná postava Němého (Karel Roden), který se v září roku 1989 proklestí se sekerou přes československo-polskou hranici, aby sjednal nápravu za dávné zločiny. Vlastní identita, motivace jeho pomsty i to, čí je vlastně synem, není tak složitá na uhádnutí, zvlášť když si současnost propojíme s více jak čtyřicet let starou minulostí. O tom, že během poválečného odsunu Němců docházelo k znásilňování nebo vraždám německého obyvatelstva, na něž byl uplatněn princip kolektivní viny, již něco napovědělo Hřebejkovo Musíme si pomáhat nebo Habermannův mlýn Juraje Herze.
Přízraky z mlhy
Svědci těchto událostí, jejich přímí aktéři nebo oběti dopadu takových zvěrstev stále žijí a jejich osudy se protnou v Bílém Potoce během revolučního času změn v katarzním finále.
Jedním z nich je i mlčenlivý, samotářský výpravčí Alois Nebel, kterého události, jichž byl svědkem v dětství, dodnes straší a zhmotňují se do podoby velmi živých obrazů, vystupujících z mlhy. V nich vidí to, co jiní nevidí nebo vidět nechtějí. Snad se i jeho přízraky jednoho dne rozptýlí.
Pečlivý padesátník je slušný člověk, milující zaběhnutý chod věcí, jenž se nejlépe zrcadlí v přesném rozpisu vlakových spojení. Zasmušilý, rezignovaný, někdy až dětsky bezbranný. Nikdy ne ale bez výrazu, který zračí bohaté vnitřní dění. Jeho ritualizovaný chod života, v němž má své pevné místo krmení kocoura nebo čtení si ve starých jízdních řádech, zvýrazňuje minimalisticky tlumené herectví jeho představitele, díky němuž vyprávění ještě víc zvolnilo.
Miroslav Krobot původně spíše hrabalovskou postavičku haňťovského pábitele a plebejce více zvnitřnil a posunul ji blíže naturelu málomluvného, zádumčivého introverta, vypouštějícího mezi zuby úsečné jednoslovné poznámky nebo odpovědi. Takto známe divadelního režiséra z Příběhů obyčejného šílenství nebo jako řidiče Karla z Účastníků zájezdu. V ustrojení Aloise Nebela v jeho podání zároveň nacházíme otisk Muže z Londýna Bély Tarra, kde ztvárnil hlavní roli nebo ne příliš výřečných, ale o to vroucnějších postav z Kaurismäkiho sociálních melodramat. Když pozorujeme Nebelovo nesměle cudné namlouvání s toaletářkou Květou, nemůžeme si nevzpomenout na obdobné momenty z filmů finského samorosta Akiho. Dva melancholičtí outsideři, kteří i přes nepřízeň osudu neztrácejí svou důstojnost.
Vlkodlaci minulosti
Jesenický výpravčí se stává introspektivním pozorovatelem středoevropských dějinných zvratů, které s lakonickou strohostí vyhodnocuje. Je to osamělý stárnoucí muž bez iluzí, který pod všedním zevnějškem skrývá pevné zásady. Díky své pasivitě se ale v komunistickém totalitním režimu naučil držet hubu a krok a před soukolím moderních dějin radši utekl do bezpečí neměnnosti jízdních řádů. Na konci ale z této ulity vystupuje, aby zpět získal svou důstojnost.
A před námi se otevírá silné téma dávné křivdy a pomsty za ni. Viny, která člověka dříve či později dostihne. Vytěsněného traumatu, které čím dál bolestněji stravuje křehkou duši citlivého jedince.
Historické pozadí s klíčovými momenty našich moderních dějin (odsun, okupace i kolaborace) se stává součástí života v před a po-listopadovém pohraničí, které vykazuje všechny znaky nehostinné, vykořeněné, ale přesto čarokrásné krajiny bývalých Sudet, která formuje osudy lidi, jež v ní žijí. Alois Nebel se dotýká temných stránek domácích dějin i české povahy a ukazuje ohýbání páteře v místě, kde čas ztrácí svůj význam a z hlubin lesů vylézají vlkodlaci minulosti. Relativně smírné soužití české, německé a polské komunity naruší nacistická okupace a poválečný odsun Němců a vnese do Sudet napětí, které čeká na svou eskalaci.
Vyprázdněná narace
Nečekejte ale eskalaci jak v akčním filmu. Alois Nebel pracuje s vyprázdněnou narací a chybí mu napětí a gradace. Režisér nespěchá a díky pomalému tempu a minimu dialogů nechává scény vyznít v plné kráse jejich uhrančivé obrazotvornosti. K umocnění jejich vyznění i celkové působivosti přispívá i fakt, že vizuál je černobílý s různými odstíny šedi. Ostře kontrastní černobílá animace umožňuje tvůrcům vykouzlit hutnou, v mnoha momentech až hypnotickou atmosféru. Práce výtvarníků se světlem a tmou nebo stínem se nese v nejlepších tradicích klasických filmů noir. Kompozice jednotlivých záběrů pak zesiluje symboličnost a fatálnost nadčasového příběhu.
Snímek vznikal pět let, z nichž skoro dva roky zabrala práce animátorů na v Česku poprvé použité metodě zvané rotoskopie, kterou byl Alois Nebel vytvořen. Její podstata spočívá v převedení natočeného hraného filmu s reálnými herci do vysoce kontrastní černobílé podoby. Filmová políčka jsou překreslena a upravena, doplněna CGI grafikou s detaily (pozadí, kulisy) a pomocí počítače rozpohybována. Na hraném půdorysu tak vzniká animovaný snímek, věrný stylu komiksové předlohy.
Příroda jako samostatný vyprávěcí prvek
Rotoskopická metoda má hlavní zásluhu na vytvoření sugestivní lyrické atmosféry, plné obrazů, v nichž krása, smutek a melancholie splývají v jeden vjem. Pomocí něho se skvěle podařilo zprostředkovat genia loci jesenického kraje. Náladu příběhu vystihl režisér celého projektu Tomáš Luňák poetickým příměrem „Je to příběh rána, kdy mlha postupně opadá, a my můžeme zahlédnout krajinu“, čímž zdůraznil nejen očistnou funkci závěru, ale i roli přírody, jež ve filmu funguje jako samostatný vyprávěcí prvek.
Poryvy větru, zurčení potoka, bubnování deště i voda, valící se korytem nejen oplývají citem pro detail práce se zvukem, ale hlavně evokují pocity postav a umocňují emocionální dopad příběhu. „Mlha, která šuká les“ (jak metaforicky říká kreslíř Jaromír 99, který z jesenických hor pochází) se stává základním symbolickým znakem vyprávění nejen v rovině formální, ale i v té obsahové. Neboť právě z ní se vynořují postavy, ztělesňující minulostní traumata naší historie. Její rozčísnutí pak představuje naději na vyrovnání se s těmito běsy.
Český Valčík s Bašírem?
V použité animaci filmu se spojují prvky komiksové stylizace (tváře postav) s fotorealistickou technikou (krajina, stavby, pozadí). Zatímco gesta a vzhled jednotlivých aktérů jsou zachovány, nejjemnější mimika díky zvolené stylizaci bere za své. Tváře postav mají proměnlivou kvalitu. Nejvíce se svému hereckému předobrazu podobá Miroslav Krobot, méně už třeba Karel Roden nebo Tereza Voříšková.
Alois Nebel se díky rotoskopické animaci může směle zařadit po bok titulů světové kinematografie, jež tuto techniku použily k efektnímu posílení dopadu na diváka. Zmiňme například Sním či bdím? (2001) nebo Temný obraz (2006) Richarda Linklatera, Persepolis (2007) Marjane Satrapiové, Reneasanci (2006) Christiana Volckmana nebo Valčík s Bašírem (2008) Ariho Folmana.
Právě s izraelským dramatem Valčík s Bašírem bude kvůli obdobnému vizuálnímu i obsahovému konceptu asi Alois Nebel srovnáván nejčastěji. Oba filmy se dotýkají bolestivých míst nedávné historie a jejich protagonisté jsou poznamenáni vytěsněným traumatem z minulosti. V Nebelovi lze najít ale i ozvěnu hraného filmu, konkrétně podobenství Evropa režiséra Larse von Triera. Dunící vlaky, uhánějící tmou, se vedle deště, mlhy a vichru stávají dalším leitmotivem vyprávěním.
Mlha nebo život?
Filmového Nebela předcházela velká očekávání, spojená s příznivými ohlasy, linoucími se s významných festivalových klání v Benátkách a Torontu. Podpořilo je i rozhodnutí České filmové a televizní akademie vyslat snímek do oscarového klání o nejlepší neanglicky mluvený film ještě před datem oficiální tuzemské premiéry. Podařilo se je ale naplnit?
Domnívám se, že ano. Film nádherně vypadá, je osobitý, sebevědomý a nepodbízivý. Dle mne by obstál i jako „v uvozovkách“ obyčejný hraný film. Černobílá výtvarná stránka mu ale dodává specifickou kvalitu výjimečného zážitku na poli domácí kinematografie. Kamera Jana Baseta Střítežského v dlouhých statických detailech ulpívá na krajině nebo obličejích postav. Pomalý rytmus vyprávění vás pohltí a spolu s melancholickými písněmi od Švejdíkovy domovské kapely Priessnitz nebo jeho bočního projektu Umakart vás přenese do přízračného prostoru mezi minulostí a současností. Právě zde se v osudu jednoho nádražáka sváří o vítězství dva významy slova německého slova „nebel“. Mlha nebo převráceně leben, život.
Alois Nebel
- Žánr: drama
- www.aloisnebel.cz
- ČR/Německo 2011
- Scénář: Jaroslav Rudiš, Jaromír 99
- Režie: Tomáš Luňák
- Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden, Václav Neužil ml., Tereza Voříšková, Marie Ludvíková, Leoš Noha, Alois Švehlík, Ondřej Malý, Ján Sedal, Ivan Trojan, Klára Melíšková, Simona Babčáková
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 29. 09. 2011