S nástupem CD a digitálních nahrávek analogová kazeta zastarávala. Nejvážnějším nástupcem se stal MiniDisc od Sony. Malé digitální médium pro hudbu zaznamenal částečný úspěch, ale doba mu nepřála.
MiniDisc představilo Sony v roce 1992 jako nástupce tehdy zastaralé analogové kazety. Malé magnetooptické médium s kapacitou 305 MB chránil pevný obal o rozměrech 7 krát 7 cm, tloušťka byla 5mm. Na médium jste mohli uložit 60, 74 nebo 80 minut hudby.
Aby se hudba vešla, Sony používalo ztrátovou kompresi ATRAC s psychoakustickým modelem, podobně jako později MP3 formát. ATRAC redukoval datový tok v poměru 5:1 na datový tok 292 kbit/s, což bylo výhodné i pro přenosné přístroje. První verze nebyly moc chválené, od verze ATRAC 3.5 ale kritické připomínky utichly.
Malé rozměry, odolná konstrukce
Menší datový tok, vyrovnávací paměť a celkově menší a odolnější konstrukce byla oblíbená, protože při poslechu venku při chůzi nedocházelo k výpadkům. Na rozdíl od tehdejších přenosných CD přehrávačů, které byly rozměrnější a přeskakovaly.
Cena médií i přehrávačů byla za začátku vysoká, ovšem tehdejší cena prázdných CD médií a vypalovaček byla daleko vyšší a se špatně vypáleným, nepoužitelným CD diskem jste se setkávali poměrně často. u CD znamenala chyba odepsání drahého média, přepisovatelná CD-RW média stála několik set korun a CD přehrávače s nimi měly vzhledem k malé odrazivosti problémy při přehrávání.
MiniDisc byl skvělý. Nabízel záznam z digitálního i analogového zdroje, byl mnohokráte přepisovatelný, mohli jste měnit pořadí skladeb, editovat, stříhat, dokonce nechybělo tehdy neobvyklé pojmenování, takže na displeji přehrávače se vám zobrazil název skladby, či autora. Navíc pro záznam hlasu při nižší kvalitě zvuku stačil LP režim, na jeden MiniDisc se pak vlezlo až 320 minut. Za nejlevnější stolní MiniDisc rekordér MDS-JE330 jste v devadesátých letech zaplatili nemalých 7 990 Kč, nejlevnější přehrávač stál 4 990 Kč. Malý přenosný rekordér MZ-R700 jste pořídili za 6 990 Kč, což byla tehdejší necelá průměrná výplata. Pokud jste ovšem chtěli stolní rekordér s digitálním výstupem, tak jste zaplatili už 10 000 Kč.
Sony poskytla licenci dalším výrobcům, a například Yamaha vyráběla stolní MiniDisc rekordéry také, ojediněle se objevily dokonce v mikrosystémech.
Ale byl to právě přenosné MiniDiscy, které s velkou oblibou používali amatérští i profesionální hudebníci pro nahrávání digitálních záznamů. Stolní přístroje jste mohli najít v divadlech, kde se líbila snadná editace, možnost opakovaného nahrávání, přičemž MiniDiscy nebyly choulostivé jako malé digitální páskové audiokazety DAT a nabízeli přímý přístup ke všem skladbám.
Vysoká cena a nástup MP3 přehrávačů
Cena prázdného MiniDiscu postupně klesla ke 40 korunám, ovšem cena CD médií klesala daleko rychleji, navíc na rozdíl od MiniDiscu u CD nebyla ochrana proti kopírování, případně se dala snadno obejít. A zatím co původní analogová kazeta etablovala vedle LP desek také jako médium pro vydávání hudebních alb, MiniDisku se to nikdy nepodařilo.
O vzkříšení se Sony pokusilo v roce 2004 s Hi-MD MiniDiscem o kapacitě 1 GB a dobou záznamu 90 až 2 700 minut, byl to však poslední záchvěv. Nástup MP3 přehrávačů bez rotujícího optického média byl však neodvratný, a tak v roce 2011 Sony výrobu MiniDisců ukončilo. Celkově se za necelých 20 let prodalo přes 22 miliónů přístrojů.
Pro zájemce o to, jak přenosné MiniDisk přehrávače vypadaly a jaká byla konstrukce, zde nabízíme také naše starší video, kde jsme MiniDisk rozebrali.