13
Fotogalerie

Psí ostrov: recenze filmu

Wes Anderson prostřednictvím hravé animované dystopie vzdává hold japonské kultuře a kinematografii a varuje před populistickým zneužíváním moci autoritářskými vládci.

Málokterý současný filmový tvůrce má tak jasně rozeznatelný styl jako devětačtyřicetiletý americký režisér Wes Anderson (Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou, Až vyjde měsíc). Je jedinečný a nespletete si ho s jinými. Vyznačuje se výrazně stylizovanou a pečlivě připravenou mizanscénou, do níž zasazuje postavy, s nimiž zachází trochu jako s loutkami.

Není proto divu, že z jeho celkově devíti celovečerních filmů je už druhý animovaný. Před devíti lety to byla adaptace dětského románu Roalda Dahla Fantastický pan Lišák, nyní jeho vlastní námět, prostřednictvím něhož vzdává hold japonské kultuře.

Ne úplně pro dětského diváka

Pro oba filmy režisér použil loutkovou stop-motion animaci, která působí velmi živě a detailně. Napoprvé proto možná nepochytíte všechny ty drobné vizuální detaily v pozadí. Od minule se vylepšila i mimika zvířat, v tomto případě především psů. Loutky a kulisy byly vytvořeny v různých velikostech, tak jak to jednotlivé scény vyžadovaly a kombinace loutkové a kreslené animace se tu stává opravdovou pastvou pro oči.

Režisér tu navíc může, co do kompozice záběrů, popustit uzdu své fantazii, protože plno věcí, které zde uvidíte, by v hraném filmu jen obtížně realizoval s živými herci a v reálných lokacích. Nadále zůstává věrný své hravé, bizarní, groteskní, pitoreskní, jedno jak to nazvete, poetice, za pomocí níž vypráví příběh, který spíše než k dětskému divákovi promlouvá k tomu dospělejšímu.

I když jsou hrdinové psí mazlíčci a film je animovaný, obsahuje pro dětského diváka některé až příliš naturalistické scény, při nichž dojde na ukousnuté ucho nebo transplantaci ledvin. Režisér psům také značně ubral na dětské roztomilosti. Vyhladovělí tak pobíhají na ostrově mezi odpadky, jsou špinaví, olysalí, agresivní. Opuštění vzpomínají na své staré domovy i jídla, která jim v nich byla servírována.

Film kvůli práci s jazykem není záměrně dabovaný, dialogy jsou poměrně rychlé a i humor, popkulturní odkazy a politická rovina vyprávění míří na ty dospělejší. Dystopické ladění po teenagerských orwelliádách typu Hunger Games by děti snad přijaly.

Ostrovní internace

Děj se odehrává v Japonsku za dvacet let od dnešních dnů. Město Megasaki se připravuje na volbu starosty, v níž by rád tento post obhájil současný starosta Kobayashi (Kunichi Nomura). Přichází proto s populistickým řešením krize, v níž se město zmítá a která ho sužuje.

Psí chřipka, mající ohnisko právě v Megasaki, už totiž dosáhla takových epidemických rozměrů, že hrozí, že se tento virus ze psů přenese na jejich pány. Starosta, přes námitky vědce Watanabeho (Akira Ito), který mu sděluje, že se blíží k nalezení vakcíny s protilátkou, proto oficiální vyhláškou vyzve k okamžité karanténě, tedy k vyhoštění a izolaci všech toulavých i domácích psů. Exilovou kolonií se jim stane nedaleký ostrov, sloužící dosud jako skládka odpadů.

Po šesti měsících Psí ostrov, na nějž byli psi internováni, zažije nezvyklou událost. Zřítí se na něj malé, podomácky vyrobené, jednomotorové letadélko, řízené malým pilotem. Jím není nikdo jiný než dvanáctiletý sirotek Atari (Koyu Rankin), jehož pěstounem je po smrti chlapcových rodičů právě starosta Kobayashi.

Atari se vydal na ostrov hledat svého věrného psího kamaráda Spotse, česky Flíčka (Liev Schreiber). Pomáhat mu v tom bude pětice „strašných neporazitelných psích alfa-samců“, která byla svědkem jeho nouzového přistání.

Vede ji Šéf (Bryan Cranston) a dalšími členy jsou psi Rex (Edward Norton), Král (Bob Balaban), Vévoda (Jeff Goldblum) a Boss (Bill Murray). Šéf se zprvu zdráhá pomáhat lidské rase, ale přesvědčí ho naléhání pěstěné fenky Nutmeg (Scarlett Johansson) poté, co starosta vyslal za Atarim záchranný tým.

Velké spiknutí

Přežívání deportované psí smečky, živící se odpadky, dovezenými na ostrov, tak v pomoci chlapci s pátráním dostane nový smysl. Ale to je jen jedna linie vyprávění. Tu druhou tvoří vyšetřování idealistické americké studentky Tracy Walker (Greta Gerwig), která je v Megasaki na výměnném pobytu a která se dostane na stopu starostových čachrů s vakcínami a zatajováním skutečností okolo psího viru. A ještě jsou tu přítomné flashbacky, které nám osvětlují nejen Atariho osud, ale i historii města, směřujícího k autoritářskému řízení.

Režisér paralelně sleduje dění v Megasaki i na Psím ostrově a za pomocí retrospektivního přibližování minulosti postav směřuje k odhalení velkého spiknutí starosty Kobayashiho, v němž hraje roli jedna prastará organizace, milující kočky.

Těch linií, podzápletek a epizodních figurek, z nichž si určitě zapamatujete psí věštkyni, je ve vyprávění poměrně dost, čímž trochu trpí charakterizace samotných psích hrdinů. Vynahrazuje to ale, kdo je namluvil i v těch nejmenších rolích. Vedle již zmíněných tak například Harvey Keitel, Tilda Swinton nebo Yoko Ono.

Znaky Japonska pohledem cizince

Hvězdný tým dabérů se ujal psích postav, které se dorozumívají - štěkají anglicky. Lidé v Megasaki mluví japonsky a režisér se rozhodl ponechat jejich řeč v originále, většinou bez překladu. Toto rozhodnutí má zvýraznit, že lidé nerozumí psí řeči a naopak, ale přesto jsou schopni rozumět svým pocitům. Divák zároveň díky nepřekládání promluv domorodců zažívá pocit člověka, který se ocitl v cizí zemi, jejímuž jazyku nerozumí. Poukazuje se jím i na komunikační bariéru mezi postavami z různých světů.

Přesto informace, které režisér chce, aby se k divákovi dostaly, tak přeloženy jsou. A to buď oficiální megasakijskou tlumočnicí (Frances McDormand) nebo postavou studentky Tracy, na což je upozorněno hned v úvodu. Tato formalistická hříčka s jazykem nás má jednak navnadit na emoční vnímání příběhu beze slov, jednak poukázat na jedinečnost japonské kultury a režisérovu fascinaci jí, přestože jí jako cizinec asi nemůže plně pochopit.

Proto vytváří jakési alternativní Japonsko pohledem cizince, Američana, který vnímá tradice, zvyky, historii, ikonografii a kulturu této země, ale posouvá je do roviny vlastní umělecké nadsázky. Hraje si tak s názvy měst, postav, grafikou i samotným jazykem. Ale i exotickými rituály a proprietami, jež k Japonsku neodmyslitelně patří jako je sushi, sumo, divadlo Kabuki nebo bubeníci taiko, jejichž rytmus bubnů se otiskuje do skvělého soundtracku režisérova stálého spolupracovníka Alexandra Desplata.

Jako filmový tvůrce Anderson pochopitelně neopomíjí ani japonskou kinematografii. Animovaným filmům Hayaa Miyazakiho vzdává hold pomalejším tempem vyprávění, k Akiru Kurosawovi odkazuje hned v několika momentech ve filmu. K jeho Sedmi samurajů, když stojí psí tlupy proti sobě, k Dode's-Ka Den Psím ostrovem, připomínajícím předměstskou chudinskou kolonii z tohoto filmu.

Obraz autoritářských vládců

Anderson si z těchto filmů bere jejich atmosféru a přenáší ji do svého dystopického futu-retro obrazu Japonska, v němž dochází ke zneužití politické moci. V jednání starosty města Kobayashiho poukazuje na obecný jev populismu a manipulování veřejnosti ve jménu prosazování vlastních zájmů. Pod vlivem masivní propagandy se lidé velmi rychle obrací proti svým čtyřnohým společníkům.

Nastiňuje tak obraz autoritářských vládců, kteří se jen neradi vzdávají moci a pro její udrženi jsou ochotni vytvářet obraz domnělého nepřítele, diskreditovat ho a ostrakizovat a strašit jím druhé jako nebezpečím před nímž je onen autoritář ochrání. Že takové jednání může vést až ke genocidě, netřeba s přihlédnutím k dějinám 20. století dodávat.

Anderson tak vedle vztahové roviny lidí a psů a psů mezi sebou navzájem rozehrává i tuto politickou alegorii o zneužití moci a korupci obchodníky se strachem, jež dobře známe i z domácího prostředí. Do toho umístěním na ostrov s odpadky přimíchává i ekologické poselství a v závěru i to antimilitaristické, varující před zneužitím robotů a vůbec vyspělých technologií v moderních válkách.

Cena za režii z Berlinale

Wes Anderson své filmy celkem pravidelně představuje poprvé na festivalu Berlinale. Za Grandhotel Budapešť si odsud odvezl Velkou cenu poroty, za Psí ostrov Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Festivalová porota ocenila vizuální imaginaci jeho nového počinu a my spolu s ní.

Režisér se rozhodl vzdát hold japonské kultuře a kinematografii za pomoci hravého a výtvarně nápaditého vyprávění s temným politickým podtextem, varujícím před populistickým zneužíváním moci autoritářskými vládci. Poukazuje na to, jak snadno se dá za pomoci mediální propagandy manipulovat s fakty a posilovat xenofobní postoje ve společnosti.

Proti tomuto fašizujícímu světu staví svět občanské i psí solidarity a odpovědnosti, jež se zastává těch slabších a ostrakizovaných. Dýchá z něho hořkosladká melancholie vyděděnců, kteří když spojí své síly, dokážou změnit některé neblahé tendence vývoje dnešního světa.

AVmania.cz
Psí ostrov   8

Psí ostrov

  • Žánr: animovaná alegorie
  • Původní název: Isle of Dogs
  • www.isleofdogsmovie.com
  • USA / Německo, 2018
  • Scénář: Wes Anderson, Roman Coppola, Jason Schwartzman, Kunichi Nomura
  • Režie: Wes Anderson
  • Hrají: Bryan Cranston, Koyu Rankin, Edward Norton, Bill Murray, Jeff Goldblum, Scarlett Johansson, Tilda Swinton, Bob Balaban, Greta Gerwig, Liev Schreiber
  • Distribuce: CinemArt
  • Distribuční premiéra v ČR: 10. 05. 2018

 

Určitě si přečtěte

Články odjinud