Nejúspěšnější italský režisér současnosti a jeden z nejvýraznějších světových tvůrců Paolo Sorrentino (Tady to musí být, Mládí) ve svých dílech rád zkoumá mechanismus moci, plný korupce a zákulisních intrik. Dobře to bylo vidět v jeho stylizovaném portrétu italského premiéra Giulia Andreottiho ve filmu Božský, i v seriálu pro HBO Mladý papež, který právě teď běží na obrazovkách České televize.
Analogie s domácí politickou scénou
A samozřejmě je to vidět i v jeho novince Oni a Silvio, inspirované postavou jiného italského premiéra a to Silvia Berlusconiho. Tento miliardář, podnikatel, mediální magnát a trojnásobný, nejdéle v poválečné éře vládnoucí italský premiér, proslul nejen pompézním způsobem života, zálibou v mladých dívkách a mnoha skandály, ale také tím, že svou politickou a mediální moc velmi účinně využíval k prosazení vlastní beztrestnosti.
Ač stál více než dvacetkrát před soudem za korupci, krácení daní, spolčení s mafií, křivé svědectví, uplácení svědků, sex s nezletilou dívkou a další trestné činy, a byl i pravomocně odsouzen, do vězení nikdy nenastoupil, protože nechával svévolně upravovat zákony tak, aby se to nestalo.
I on proslul snahou řídit stát jako své firmy a tím, že mu jeho média v tomto vítězném tažení na politickém kolbišti pomáhala, ač tvrdil pravý opak. Těch analogií s domácí scénou najdete ve filmu hned několik a u diváků v kině pochopitelně vyvolávají trpký smích.
Ona je v něčem ta situaci v Itálii před rokem 2010 s tou naší dnešní podobná a film to ukazuje. Politici Berlusconiho střihu se vyznačují absolutní hodnotovou vyprázdněností, kterou nahrazují například žoviálním oslovováním veřejnosti se slovy „Čau, lidi“, což byl také název, který distributor původně zvažoval.
U moci tyto politiky udržují lidé, kteří chtějí stát na stejném břehu jako oni, obklopují je a snaží se vetřít do jejich přízně, ale i ti, kdo je volí a projevují jím přízeň přes všechny skandály, s nimi spjaté. Přesto i oni mají svá slabá místa, která v závěru přesně pojmenovává manželka hlavního hrdiny Veronica Lario.
Groteskní „vosková figurína“
Berlusconiho jméno ve filmu ani jednou přímo nezazní, ale je zcela jasné, o koho se jedná. Už třeba díky tomu, jak se ústřední role zmocnil režisérův dvorní herec Toni Servillo. Ten si ostatně zahrál už před deseti lety Giulia Andreottiho v Božském.
Zatímco tehdy se i fyzicky proměnil k nepoznání, tentokrát role nevyžadovala tolik zásahů do jeho vzhledu a spočívala spíše v podrobném nastudování Berlusconiho „masky“, pohybů a způsobu mluvy. Servillo si osvojil jeho typická gesta a výrazy, která podává v karikaturní nadsázce jakéhosi až groteskního šklebu, jímž bývalý předseda vlády Itálie proslul.
Berlusconiho přehnaně opálený vzhled, nastřelené vlasy, vybělené zuby, výřečný slovní projev, to vše Servillo skvěle využil, aby této postavě, jež vzhledem připomíná vlastní voskovou figurínu, vdechl život. A ukázal ji v satirické nadnesenosti toho, jak se ona sama ráda prezentuje.
Okázalý obchodník s deštěm
Tedy jako onoho věčného mladíka a playboye, který má všechno, ale přesto mu to stále nestačí. Jako prodavače iluzí a snů, obchodníka s deštěm, který si i vyzkouší, zda toto jeho přesvědčovací kouzlo stále funguje v momentu, kdy si vzpomene na své realitní začátky a postarší ženě se snaží po telefonu vnutit ke koupi smyšlený byt.
Je to bavič, nabubřelý klaun i blazeovaný hráč, mistr velkých a okázalých gest, který vzápětí nasadí masku pokorného dobrodince. Důležité pro něj není to, co říká, ale jak to působí navenek. Tento člověk přímo trpí, že ocitl dočasně v politickém důchodu a dělá všechno pro to, aby se vrátil zpět na výsluní.
Chce zpátky moc, s níž uměl díky svému názorovému oportunismu a manipulování s veřejností tak skvěle zacházet. Trpí tím, že je mimo velkou politickou hru a nudí se poté, co řízení svých podniků předal svým dětem. Když ho pak opouští manželka, ukazuje se, jak se bojí být sám.
Manýristický styl
Snímek si nenárokuje být klasickou biografii, shrnující Berlusconiho život. Vybírá si z něj krátké období let 2006 - 2009, kdy se ocitl po svém nejdelším, druhém premiérském období, dočasně mimo politiku. Premiérem se stal levicový politik Romano Prodi, jehož vládu se pak Berlusconi za pomoci senátorů snažil zákulisními intrikami shodit.
Než ale Silvio nastoupí na scénu, tak to nějaký čas trvá. Film má 150 minut a jde o režisérský sestřih dvou samostatných částí, které mají v souhrnné délce ještě o hodinu více. Tyto části jsem neviděl, takže můžu usuzovat jen z této verze pro mezinárodní distribuci.
Pokud od ní čekáte klasické životopisné vyprávění, tak od Sorrentina se vám ho nedostane. Film ale nezapře jeho typický a nezaměnitelný manýristický styl, divákům dobře známý z oscarového filmu Velká nádhera. Berlusconiho luxusní sídlo, krásné ženy, drogy, dekadentní večírky, vše je zde ukázáno s režisérovou typickou opulentností.
V rozvolněné struktuře vyprávění, zrcadlící různé aspekty Berlusconiho osobnosti a lidí, pohybujících se v jeho blízkosti, se nám dostane nejdříve bizarního výjevu s ovcí, která vleze před vedry do Berlusconiho přepychové vily a vinou klimatizace tam umrzne. Sorrentino jakoby nám jí říkal, připravte se na oslavu imaginativnosti.
Snaha vetřít se do přízně mocných
A také že ano. Na dohled Berlusconiho vily ve slunné Sardinii se nastěhuje mladý a ambiciózní obchodník, či spíše kuplíř Sergio Morra (Riccardo Scamarcio), který se vidí jako lobbista a chce se vetřít do jeho přízně. Stojí o kontakt s ním, který by ho mohl posunout na společenském a politickém žebříčku.
Přestěhuje se proto z Taranta do Říma, kde se svou partnerkou a společnicí Tamarou (Euridice Axen) začne shánět mladá, sexy a ochotná děvčata pro pořádání večírků v pronajaté vile na Sardinii. Sergio přitom narazí na Berlusconiho oblíbenou kočičku Kiru (Kasia Smutniak) a Tamara se seznámí s bývalým ministrem Santinem Recchiem (Fabrizio Bentivoglio), který by rád Berlusconiho vystřídal v čele středopravicové koalice.
Okázalé a nekonečné party se spoustu kokainu se rozjedou, ale ten, kterého mají zaujmout, mezitím řeší trable se svou manželkou Veronicou (Elena Sofia Ricci). Léta podvádění a přehlížení z jeho strany si vybírají svou daň a žena ho přes okázalé snahy o udobření chce opustit.
K porážce politické se tak přidává i ta v privátním životě. Veronica odjíždí na dovolenou s tím, že mu pak sdělí své konečné rozhodnutí ohledně jejich rozchodu. Silvio se ve vile cítí opuštěný. To je pravý čas pro Sergia, který se mu vnutil do jeho vily se svými „bunga bunga“ večírky.
Stáří, které nejde ošálit
Silvio do nich vstoupí jako stárnoucí lev salónů, který se snaží sebejistě hýřit úsměvy. Když mu ale jedna z mladičkých modelek řekne, že má stařecký dech bez vůně a zápachu jako její dědeček, odkrývá se další téma filmu. Konfrontace mládí a stáří, které nejde ošálit ani nabarvenými a nastřelenými vlasy, vyhlazenou mimikou po plastických operacích, ani na odiv dávaným sexuálním apetitem osmnáctiletého kluka.
Silviovo narcistní sebevědomí utrží pár ran, které se on snaží proměnit v bonmoty, v nichž demonstruje svůj nadhled nad těmito situacemi. V druhé půli vyprávění už se pak dočkáme toho, jak svádění mladičkých modelek vymění za jinou formu uplatňování své moci a majetku. Uplácení senátorů, schůzky s politickými rivaly a přesvědčování fotbalisty, který se odmítá nechat koupit jeho klubem AC Milán, provází jeho zpětnou cestu na vrchol.
Silvio se stává potřetí premiérem a hned vzápětí je v této pozici konfrontován s následky zemětřesení. Ale ani za této situace se k lidem, jím postiženým, neumí chovat jinak než se směsicí hraného patosu a okázalosti. Přidávají se výtky k jeho nedůstojnému reprezentování státu na mezinárodní scéně a aféra s jednou z jeho společnic.
Dekadentní orgie prázdné hýřivosti
Scény s těmito polonahými nebo nahými společnicemi, vlnícími se v rytmu hudby, režisér inscenuje v duchu úvodní scény z Velké nádhery. Jsou to dekadentní orgie prázdné hýřivosti, které se snaží zrcadlit životní styl Silvia a lidí, kteří by se mu chtěli přiblížit.
Pohled na všechny ty krásné mladé ženy, které střídavě či zároveň tančí, popíjí, šňupou kokain nebo souloží, Sorrentino záměrně natahuje na takovou délku, aby na vás přestal působit erotický magnetismus dokonale zrealizovaných videoklipových scén, vyžívajících se v promyšlených a ladných kompozicích všech těch svíjejících se těl, ale zůstala ve vás spíš ta prázdnota a monotónnost, která za tím vším okázalým leskem stojí.
Obscénnost, poživačnost a plytkost se tu stává vyjádřením společenského či politického statusu lidí, kteří navenek žijí svůj „sladký život“, uvnitř něhož ale i oni skrývají své strachy. Třeba ze stáří, osamělosti nebo toho, že skončí ve vězení.
Politický a podnikatelský predátor Silvio se těmto strachům postavil tím, že se rozhodl co nejdéle udržet na čele mocenského systému, který by mu mohl po jeho odchodu vystavit účet za jeho konání. A přitom upravoval jeho pravidla tak, aby do budoucna tuto možnost vyloučil. Odkud to jen známe? „Nikdy neodstoupím, nikdy. Nech si to všichni zapamatují, nikdy.“
| AVmania.cz |
| Oni a Silvio |
|
7 |
Oni a Silvio
- Žánr: satirická tragikomedie
- Původní název: Loro
- www.palacefilms.com.au/loro/
- Itálie / Francie, 2018
- Scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello
- Režie: Paolo Sorrentino
- Hrají: Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak, Ricky Memphis, Roberto De Francesco, Fabrizio Bentivoglio, Anna Bonaiuto
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 15. 11. 2018