Mezi třináctkou filmů v hlavní soutěži letošního karlovarského festivalu se objevili hned dva zástupci domácí kinematografie. Kobry a užovky Jana Prušinovského a debut Slávka Horáka Domácí péče. Při závěrečném udílení cen bodovaly oba snímky v hereckých kategoriích. Kryštof Hádek si odnesl cenu za nejlepší mužský herecký výkon, Alena Mihulová za ten ženský.
Kraj, otisknutý do lidí
Zvláště pro Alenu Mihulovou znamená tato cena velkou satisfakci. Poslední takhle velkou roli ji nabídl před dvaadvaceti lety její manžel Karel Kachyňa v baladickém televizním filmu Kráva. Právě u něho jako sedmnáctiletá debutovala po boku Jiřiny Jiráskové v hořké iniciační komedii Sestřičky.
Tehdy si zahrála začínající zdravotní sestru Marii, která je v druhé půli padesátých let za trest přeložena z nemocnice do zdravotního střediska v zapadlém pohraničí. V Domácí péči se k této profesi částečně obloukem vrací a ztvárňuje postavu Vlasty, ošetřovatelky domácí péče ve vesnici Napajedla na rozhraní Slovácka a Valašska.
A právě typické znaky těchto dvou národopisných oblastí, jež jsou součástí Zlínského kraje, jakoby se otiskovaly do charakterů lidí, jež v něm žijí. Když se řekne Slovácko, vybaví se nám sklípky, víno, cimbál a bodré povahy, když Valašsko tak nátury o něco tužší a neústupnější.
Takový je i manžel Vlasty Laďa (Bolek Polívka). Moravský samorost, který má na jakoukoliv otázku připravenou vždy jednoduchou odzbrojující odpověď. Své ženě, jak už to v letitých manželstvích bývá, si odvykl projevovat vřelost a intimitu. Přesto je znát, jak jsou ti dva spojeni pevným poutem, které není třeba obhajovat velkými slovy ani činy.
Jak pomoci sama sobě?
Vyšetření v nemocnici po banální nehodě na motorce, na níž jela Vlasta jako spolujezdec při večerním návratu od pacientů, ale totálně převrátí všechny dosavadní jistoty jejich společného života. Vlasta se dozvídá nelítostnou diagnózu rakovinového nádoru na slinivce.
Lékaři jí dávají půl roku života a žena, která byla zvyklá pomáhat druhým, náhle stojí před problémem, jak pomoci sama sobě. Až dosud totiž myslela jen na své okolí, ať už to nejbližší rodinné (manžel, dcera) nebo pracovní v podobě jejích klientů. Při její obětavosti mezi nimi nedělala rozdíl.
Namáhavou, časově náročnou a špatně placenou práci brala jako poslání. Při něm si zvykla i na různé vrtochy pacientů, kteří to, co pro ně vykonávala, brali jako samozřejmost. Mají na to přeci nárok a platí to pojišťovna, tak proč v noci nevytáhnout pečovatelku z postele, když vědí, že je neodmítne.
Obětavý ženský archetyp
Její manžel jí vyčítá, že je tak hodná, až je blbá, ale Vlasta nemůže jinak. Je to přesně ten archetyp obětavých matek a babiček, které by se rozdaly pro druhé, ale nestíhají myslet na sebe. Známe je z vlastních rodin, kdy nás rozčilují tím, jak se sebou zachází, jak zároveň k nim vzhlížíme s velkou úctou, která léty jen roste.
Tyto matky a babičky nechávají ty nejlepší pochutiny ze stolu pro své děti a vnoučata, protože ony už je vlastně nepotřebují. Když smaží řízky pro celou rozvětvenou rodinu, vezmou si nakonec ten nejpřipálenější. A tak bychom mohli pokračovat.
Vlasta je tento typ. Nebere svůj úděl útrpně, ale jako součást svého přirozeného já. A nejbližší okolí se s tím už dávno smířilo. Na co si ale bude muset zvyknout, že pomoc, kterou všem ochotně poskytovala, bude najednou potřebovat ona sama. Vzhledem ke svému naturelu se s touto skutečností nejobtížněji vyrovnává sama Vlasta. Dál pokračuje v pracovním tempu, na něž je zvyklá a přitom pozvolna připravuje svého manžela na chvíli, kdy bude muset převzít chod domácnosti on sám.
Příznaky nevyléčitelné nemoci se ale objevují a tak Vlasta vyhledá pomoc v jiném prostředí, než se celý život pohybovala. Děje se tak pod vlivem léčitelsky nadané dcery (Tatiana Vilhelmová) jednoho z jejích pacientů, která ji přivede k esoterické mentorce (Zuzana Krónerová).
Ta před ní otevírá svět alternativního léčitelství, který ale nakonec ukáže, že umí léčit jen duši a ne tělo. I to ale přispěje k tomu, že manželé prožijí „pozdní líbánky“, při nichž si znovu uvědomí, co pro sebe znamenají a znamenali. Rázovitý Laďa se naučí svou ženu opět objímat, hladit a vyjadřovat jí city i jinak než rádoby vtipnými průpovídkami.
Humor lidový i šibeniční
Filmy o umírání a vyrovnání se se smrtí, které mají humorný či chcete-li tragikomický nádech, se v našich kinech občas objevují. Stačí si vzpomenout na Klepání na nebeskou bránu či Než si pro nás přijde s Jackem Nicholsonem a Morganem Freemanem v hlavních rolích. Jako nikdy Zdeňka Tyce mělo charakter dramatický, psychologický a komorní, tedy o dost jiný, než s čím přichází Slávek Horák.
Ten se snaží téma, které většina společnosti v obavě z vlastní konečnosti či nemohoucnosti odsouvá na okraj, podat formou lidové, vstřícné komedie, jíž nechybí hlubší existenciální tóny. Cítíme z ní trochu Vesničky, mé střediskové či Chytilové Dědictví, ale nikdy ne Zdeňka Trošky. Na to je Horák příliš inteligentní tvůrce, který ví, kam už se nevydávat ve snaze nadběhnout divákovi.
Postava Ladi, ztvárněná Bolkem Polívkou, sem vnáší humor, jež známe právě z Dědictví a který by mohl oslovit většinové publikum. Ostatně trailery právě na něj zvou. Vedle omletých průpovídek, jež každý zná (Život s ženskou - dvojnásobná útrata, poloviční zábava) se tu nacházejí i ty zábavně inovované (Kurvy, chlast a chlebíčky, to jsou naše koníčky). Mnohem lépe ale funguje humor šibeniční, jako ve chvíli, kdy Vlasta spadne do čerstvě vykopaného hrobu, k němuž se blíží pohřební průvod.
Inspirace ve vlastní rodině
Humor tu slouží i jako prostředek jak o smrtelně vážných věcech vyprávět s nadhledem a bez sentimentality či citového vydírání. Příběh manželské dvojice, jíž dá nevyléčitelná nemoc šanci si znovu připomenout, co je v jejich vztahu nejpevnější, ústí do emotivního katarzního finále.
To se odehrává na svatbě dcery (Sára Venclovská) ústředního manželského páru a režisér mu dal folklórně-symbolický ráz smíření se smrtí. Neodpustil si v něm obsazení sebe sama do role ženicha, přítomnost dramaturga filmu Jana Gogoly ani lidí ze společnosti, jež film produkovala, ale to můžeme brát jako součást „rodinného“ natáčení, které se odehrávalo v domě jeho rodičů.
Zlínský rodák Slávek Horák našel inspiraci pro tento příběh ve své rodině a v prostředí, kde vyrůstal. Při vykreslení ústředního páru využil charakterových vlastností svých rodičů, u jeho mámy i její profese a historek, s ní spojených. Pro scénář, oceněný loni Filmovou nadací, pochopitelně jednotlivé situace více zdramatizoval a dal mu onen zastřešující rámec vyprávění o překonávání překážek na cestě od sebeobětování ke smíření se s osudem.
Velký návrat Aleny Mihulové
Absolvent Filmové školy ve Zlíně Slávek Horák udělal dobře v tom, že si na svůj debut počkal až do čtyřicítky. Má za sebou takřka dvacetiletou praxi v natáčení reklamních spotů a krátkých filmů po celém světě a asistování na filmu Kolja Jana Svěráka.
Námět pro svůj debut dlouho hledal a nakonec ho našel v místě nejpřirozenějším. Ve své rodině a v kraji, kde se narodil. To vše přispělo jak autenticitě postav, tak místa, s nímž jsou spjaty. Jeho debut není bezchybný a třeba vykreslení esoterické komunity bych klidně oželel. I když chápu její použití pro hrdinčino uvědomění si sebe sama a nalezení cesty jak k odcizené dceři, tak k manželovi, zaskočenému její diagnózou.
Nejsilněji totiž film vyznívá v onom prostém vykreslení jednoho silného ženského charakteru, který nepřemýšlí o kategoriích jako obětování, poslání či pomoc druhým, ale činí je přirozenou součástí svého života.
Padesátiletá Alena Mihulová, která se původně zdála režisérovi pro tuto roli příliš mladá, svým civilním, optimistickým a zcela důvěryhodným herectvím přesvědčila nejen režiséra a festivalovou porotu hlavní soutěže, ale především publikum ve Velkém sále hotelu Thermalu. Ten dlouhotrvající potlesk po skončení filmu patřil určitě celé delegaci, ale z největší části dle mne právě jí. Mihulová ukázala, že je neprávem opomíjenou vynikající herečkou a jsem přesvědčen, že si toho povšimli i další režiséři.
Slávek Horák svým debutem na festivalu zaujal a mohlo by se mu dobře vést i v kinech. Má totiž vše, co dělá dobrý film dobrým filmem. Kvalitní scénář, herce, o něž se může opřít, režii, která slouží vyprávěnému příběhu a téma, jež se dotýká každého z nás. A také empatii, lidskost a humor, který i ze smrtelně vážných věcí snímá jejich tragický nádech.
Domácí péče
- Žánr: tragikomedie
- www.domaci-pece-film.cz/#home
- ČR 2015
- Scénář: Slávek Horák
- Režie: Slávek Horák
- Hrají: Bolek Polívka, Alena Mihulová, Tatiana Vilhelmová, Zuzana Kronerová, Sara Venclovská, Slávek Horák, Jan Gogola st.
- Distribuce: A-Company CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 16. 07. 2015
Hodnocení filmu: 7/10