Loni se v kinech objevily hned tři různé Sněhurky, letos se dočkáme dvou útoků na Bílý dům. Spojuje je podobný základní syžet - agent speciálních jednotek se snaží zachránit prezidenta v momentě, kdy bylo sídlo amerických prezidentů obsazeno teroristy.
Zatímco od známého specialisty na katastrofické destrukce všeho druhu Rolanda Emmericha (Den nezávislosti, Den poté, 2012) můžeme v červenci očekávat pořádnou porci megalomanské pyrotechnické show, Antoine Fuqua (Training day, Slzy slunce, Král Artuš, Nejlepší z Brooklynu) sliboval přeci jen realističtější pojetí tohoto námětu.
Aktuální politická konotace
Po zhlédnutí jarní novinky se sluší dodat, že realistická je snad jen konotace k současnému mezinárodnímu politickému tématu číslo jedna, což tvůrci v době, kdy snímek tvořili, nemohli tušit. Snaha severokorejského režimu pod vedením Kim Čong-una ukázat svému jižnímu znepřátelenému sousedovi na Korejském poloostrově svou jadernou sílu, dodává fiktivnímu příběhu na aktuálnosti. Včetně role USA coby hlavního světového četníka, který se snaží vyhrocenou situaci zklidnit.
Posuďte sami, jak má k sobě fiktivní a skutečná realita k sobě někdy blízko. Den po oslavě Dne nezávislosti (opět!) přijíždí ve filmovém příběhu do Washingtonu jihokorejský zástupce, který chce s představiteli americké vlády a prezidentem jednat o odvrácení krize, vyvolané militantním chováním nevyzpytatelné Korejské lidově demokratické republiky.
Ve chvíli, kdy má toto setkání na nejvyšší úrovni začít, se ale Bílý dům stane terčem útoku teroristické skupiny, hájící zájmy severní části Korejského poloostrova. Ta administrativě Spojených států vyčítá vše, od jejího podílu na válce v Koreji (1950-1953), až po její současnou úlohu, kdy si ze své pozice ústředního hegemona světové politiky přisvojuje právo rozhodovat o osudech režimů, které označuje jako nedemokratické.
Početná skupina severokorejských teroristů provede za pomocí obřích bojových letadel s raketomety i infiltrace do řad jihokorejské delegace útok na Bílý dům zvnějšku i zevnitř. Obsadí ho a prezidenta a další členy vlády, včetně ministryně obrany, zajmou jako rukojmí. Ty drží v protiatomovém krytu pod Oválnou pracovnou, odkud začnou stupňovat své požadavky za jejich propuštění.
Trauma z minulosti
Armáda, složky policie i prezidentská ochranka jsou rychlým útokem zaskočeni a neumějí na něj adekvátně a efektivně zareagovat. Ne tak bývalý šéf prezidentovy ochranky Mike Banning (Gerard Butler), který se rozhodne přispěchat svému předešlému zaměstnavateli a příteli na pomoc.
S Mikem se seznamujeme v prologu, který přesně nastíní, jaký je jeho vztah k prezidentovi Benjaminu Asherovi. (Aaron Eckhart). Přenáší nás o osmnáct měsíců zpět, kdy Banning doprovází prezidentskou kolonu aut na nějaký benefiční večerní banket. Při rutinní cestě ale dojde na kluzkém zimním povrchu ke smyku, který způsobí řetězovou autonehodu.
Auto se sympatickým prezidentem a půvabnou první dámou (Ashley Judd) se ocitne na kraji mostu, kde mu hrozí pád do propasti. Mike se zachová přesně podle svých služebních povinností, ale nezabrání bohužel smrti prezidentovy ženy, jež se s autem zřítí dolů. I když za její smrt nemůže, což si i zdrcený prezident ve svém zármutku uvědomuje, odchází do civilu.
Jedinec víc než kolektiv
V současnosti pracuje na úřednickém postu na ministerstvu financí, které se shodou (scenáristických) náhod nachází kousek od Bílého domu. Když se dozví, co se stalo a že je Bílý dům okupován, rozhodne se rychle přispěchat na pomoc. Aby prokázal prezidentovi svou loajalitu a pokusil se ho, spolu s jeho synkem, který se ukrývá někde ve spletitých zákoutích prezidentského sídla, zachránit.
Teroristé kladou své nesmyslné požadavky a pravomoci prezidenta při vyjednávání s nimi přebírá prezidentův mluvčí (Morgan Freeman). Tedy někdo, koho za zástupce prezidenta v podobné situaci, mohou považovat jen scenáristé s opravdu hodně bujnou fantazií.
Jak vidíte, na realismus se zde přes režisérovy proklamace opravdu nehraje a cela úvodní expozice s útokem severokorejského komanda nás jen připravuje na Mikeovu misi, při níž osvědčí svou profesionalitu a oddanost nejen prezidentovi, ale i zemi, již spravuje.
Nový zástupce říše zla
Tato mise se odehrává v důvěrně známých a nepřekvapivých žánrových kolejích, nalinkovaných první Smrtonosnou pastí nebo seagalovkou Přepadení v Pacifiku. Kdo chce, vzpomene si i na další filmy, které děj něčím připomíná, jako Air Foce One nebo Den nezávislosti.
Scénář dvojice debutujících scenáristů, Creightona Rothenbergera a Katrin Benediktové, pracuje se snad všemi myslitelnými klišé, které si vybavíte v souvislosti s akčními filmy přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jadernou hrozbou počínaje a pošlapanými symboly americké státnosti konče.
Úhony se tak při krvavém obsazovacím útoku Severokorejců dočká jak vlajka USA a Washingtonův památník, tak i samotný Bílý dům. Fuqua zde naznačuje, kdo by mohl být po útocích z 11. září dalším potenciálním nepřítelem Ameriky, ale činí tak způsobem, jakým se v době studené války vytvářel obraz nepřítele třeba v bondovkách.
Oproti nim ale chybí jeho pojetí nadsázka a tak obraz severokorejského nepřítele jen nahrazuje ten šablonovitý se Sovětským svazem v dobách blokového vidění světa. Dlužno dodat, že „asijské zlo“ je dnes v Americe vnímáno spíš v oblasti hospodářské, díky vlivu rychle rostoucí čínské ekonomiky. Režisér tyto protiasijské a vlastenecké nálady podporuje zesíleným patriotismem, za který by se nemusel stydět ani Michael Bay, Peter Berg nebo již zmíněný Roland Emmerich.
Tito slavnější režiséři už ale pochopili, že patetické proslovy o boji za demokracii, doprovázené symbolem vlající vlajky, je třeba pojímat se sofistikovanou nadsázkou, která diváky baví. Fuqua se jí vzdává a smích, který vyvolává, je spíš ten nezáměrný. K tomu mu výborně nahrávají oba scenáristé, kteří příběh doslova zaplevelili takovým množstvím nesmyslných zvratů, že i kdybyste je chtěli při dobré vůli označit za absurdní, vystavíte se obvinění, že nerozumíte významu tohoto slova.
Scenáristické nesmyslné zvraty
Zmíním jen některé, abych vás nepřipravil o radost z jejich načasování a umístění v konstrukci vyprávění. O mluvčím prezidenta, který se v krizovém momentě stává úřadujícím prezidentem, už byla řeč. Hraje ho Morgan Freeman, který má tento typ rolí v hollywoodském filmu už zřejmě předplacený. Pokud jeho nová funkce v příběhu tento fakt ironicky akcentuje, zdá se mi, že spíš nezáměrně.
Vzdušný prostor nad hlavním městem i ostrahu Bílého domu během pár desítek minut hravě překoná dobře vycvičené armádní komando. To si diktuje své podmínky, na které CIA, Pentagon i zástupce prezidenta reagují tak, že jsou ochotni kvůli ani ne desítce rukojmích obětovat nejen Jižní Koreu Severní, ale i bezpečnost vlastní země.
A tak bychom mohli pokračovat. Když ale nad těmito scenáristickými pošetilostmi přivřeme oči a zapomeneme i na to, jak nás hudba návodně a klišovitě připravuje na to, co se bude v nejbližších okamžicích dít, máme tu stále akční složku, na kterou podobné typy filmů sází.
Den nezávislosti i Smrtonosná past
Úvodní útok Severokorejců má sympaticky přepálený charakter, krví, brutalitou a vystřílenou municí se zde nešetří. Digitální efekty sice nejsou vždy tak vypulírované, jak by si zasloužily, ale útok na Washington s vybuchujícími a bortícími se budovami vypadá opravdu monumentálně.
S nástupem Gerarda Butlera do akce pak vyprávění získá mnohem komornější charakter, blízký již zmíněným vzorům. Butler se plíží chodbami Bílého domu a likviduje přitom teroristy. Vzhledem k tomu, že se většina těchto scén se odehrává ve tmě, neužijete si je tak, jak byste si představovali. Přesto oproti unavenému Willisovi v páté Smrtonosné pasti je vidět, že ho jeho role baví, i když se musí poprat s tím, že mu scenáristé vkládají do úst spíše křečovitě znějící hlášky.
S plochostí a malou motivovaností svých postav se perou i všechny ostatní stěžejní figury. Od státnického Morgana Freemana, přes sympaťáka Aarona Eckharta, až po hlavního záporáka Ricka Yuneho, který si obdobnou úlohu ozkoušel už v bondovce Dnes neumírej.
Žánrový návrat zpět
Akční žánr se nějak vyvíjí a Antoine Fuqua jakoby se v Pádu Bílého domu snažil vrátit čas. Do doby na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se v kinech objevila první Smrtonosná past nebo Přepadení v Pacifiku se Stevenem Seagalem, jejichž kombinaci film připomíná.
Chybí mu ale nadsázka, humor a schopnost nebrat se vážně. Místo toho nabízí patriotismus a pyrotechnickou devastační show, po níž se z Bílého domu stává krvavě zbarvená kůlnička na dříví. Je to lepší než vyčerpaná pátá Smrtonosná past, ale od průměrného hodnocení snímek zachraňuje snad jen jeho nečekaně aktuální přesah v podobě situace na Korejském poloostrově.
Pád Bílého domu
- Žánr: akční
- Původní název: Olympus Has Fallen
- www.olympusmovie.com/
- USA 2013
- Scénář: Creighton Rothenberger, Katrin Benedikt
- Režie: Antoine Fuqua
- Hrají: Gerard Butler, Morgan Freeman, Finley Jacobsen, Radha Mitchell, Aaron Eckhart, Dylan McDermott, Ashley Judd, Cole Hauser, Melissa Leo, Angela Bassett, Robert Forster
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 04. 2013