Na hraně temnoty: recenze filmu

Dlouhých osm let uplynulo od chvíle, kdy jsme se s modrookou hereckou star naposledy setkali v hlavní roli v Shyamalanově Znamení nebo válečném Údolí stínů Johna Woo. Čtyřiapadesátiletý herec a režisér Mel Gibson během té doby dal průchod své obsesi pro sadistické zpracování témat, vyjadřujících se skrze dávnou mytologii k současnosti (Umučení Krista, Apocalypto). Kontroverzi ale nebudil jen svými režijními počiny, ale i antisemitskými urážkami v opilosti nebo svérázným nakládáním se slibem manželské věrnosti, které přísného katolíka postavilo pod drobnohled bulvárních médií. Veřejnost, a nejen ta filmová, začala herce vnímat jako podivína, jehož slova jsou dost často v rozporu s jeho skutky.

Nejasná vodítka případu

K návratu před filmovou kameru přiměla herce až volná adaptace takřka čtvrtstoletí staré britské televizní série z produkce BBC, jíž se rozhodl dát nový celovečerní kabátek režisér původního zpracování. Seriálový Leeds vyměnil za kulisy současného Bostonu a obchodování s plutoniem za jiné nebezpečné nástrahy globálního světa, jež mají co dočinění s výrobou nelegálních jaderných zbraní a jejich obchodem do zemí, představujících hrozbu pro světový mír. Z původního námětu zůstal nadčasový příběh osobního dramatu stárnoucího policisty, kterému se v momentě zhroutí celý jeho spořádaný vesmír a on přichází o to nejdražší v něm.

Pro detektiva Thomase Cravena (Mel Gibson) byla středobodem jeho životaběhu čtyřiadvacetiletá dcera Emma, přijíždějící po delším čase navštívit otce. Záhy po jejím návratu je ale na prahu domu před jeho očima odpravena neznámým maskovaným útočníkem s brokovnicí. Nejasná vodítka vyšetřování případu ukazují na nešťastnou náhodu, kdy terčem útoku měl být právě on. Craven pátrá v minulosti, kdo by na něj mohl mít spadeno, ale záhy je naveden nečekaným spojencem v podobě vládního agenta Dariuse Jedburgha (Ray Winstone) na stopu úplně jinou a mnohem propletenější.

Teprve teď zdrcený otec zjišťuje, jak málo věděl o životě své jediné ratolesti. Emma (srbská rodačka Bojana Novakovičova) byla řadovou zaměstnankyní mocné korporace, zakrývající svou přidruženou nelegální činnost vědeckým výzkumem. Její indicie, k nimž se Craven dostane, pomohou na vlastní pěst pátrajícímu kriminalistovi k postupnému rozplétání pavučiny zákulisních intrik a machinací, jimiž se vedení velké společnosti, v součinnosti s vládními agenty a místními představiteli státu, snaží poskytnout krytí pro pravý účel podivných transakcí, z nichž profitují.

Nenaplněná očekávání

Scenáristická dvojice Andrew Bovell (Lantana) a William Monahan (Skrytá identita, Labyrint lží) při výstavbě a rozvíjení zápletky bohužel selhává hned na několika frontách. Očekávali bychom, že schematický a mnohokrát variovaný model vyprávění bude okořeněn o akční sekvence a scény, pohrávajícími si nejen s napnutými nervy diváků, ale i s jejich očekáváními. Místo toho se nám dostává zcela předvídatelného a zkratkovitě působícího odhalovaní spiknutí, jehož konspirativnost je nejen v éře „bourneovek“ natolik prvoplánová, že milovníci tohoto žánru budou v míře zklamání soupeřit s příznivci akčních adrenalinovek z rodu 96 hodin.

Bohužel ani ti si nalákáni trailery nepřijdou na své. R rating sice dovolil větší užití zásoby umělé krve než je běžné, ale výborně vystavěných dechberoucích scén jako je ta, v níž se Gibson se zbraní v ruce postaví rozjetému autu, je ve snímku jak šafránu.

Rozpačití z nenaplněných přání, jež jsme si do uchopení tématu možná mylně vkládali, můžeme přistoupit na premisu, že tvůrcům nešlo o další „revenge“ film, v němž hrdina, znechucený liknavostí vymahatelnosti práva, bere zákon do svých rukou. S čím tedy vlastně přicházejí? S psychologickým dramatem otce, jemuž v náručí zemřela dcera, asi ne, protože potom bychom museli začít vážně přemýšlet, jak si asi tvůrci představují odpovídající vyjádření posttraumatického stavu, vyplývajícího z této situace. Halucinačně působící duchařské flashbacky do minulosti společně strávených chvil s dospívající dívenkou mi přijdou pro vyjádření nekonečné prázdnoty, jež nastává po násilné ztrátě nejbližšího člověka, trochu málo.

Zbývá detektivní linie vyšetřování, ale ani ta moc nefunguje. Namísto řetězení stop, vedoucích k odhalení skrývané pravdy o pozadí tajemného komplotu sil mocných a následného označení viníků, se nám dostává jen Cravenova přešlapování kolem dokola místa, v němž byla jeho dcera zaměstnána. Napomáhat jeho úkolu vyšetřovat tak musí deus ex machina s nejasnou motivací Jedburgh.

Hlavně nespojovat body A a B!

Nejisté směřování, kam a jak vlastně příběh scenáristicky vést, se promítá i do rozložení a motivovanosti hereckých partů. Smutek detektiva je obrácen dovnitř a my můžeme jen hádat, kdy tiše trpící Craven exploduje a bude se domáhat pocitu zadostiučinění. Mel Gibson se postavy zmocňuje s emoční střídmostí, která sice na jedné straně sympaticky citově nevydírá, ale na druhé straně může působit v dané situaci i trochu nepatřičně odtažitým dojmem. Vnějškově za pomoci civilního oblečení, řídnoucího vlasového porostu, jenž není přikrášlován ztmavujícími barvami, vrásčitého čela a únavy v očích, kterou získáte až s odžitými lety, naopak dokonale postihuje stav, v němž se jeho figura nachází.

Oproti charakterizačně jednorozměrné Cravenově postavě stojí v přímé opozici ta Jedburghova. Nejednoznačně a nevypočitatelně působící vládní agent, kterého nadřízení posílají zametat důkazy, aby si veřejnost při zpracování informací nespojila body A a B ve výslednou syntézu, která jim podá o dané skutečnosti relevantní obraz. Právě člověk, který je zvyklý odvádět pozornost jinam a mařit vyšetřování, se stává Cravenovým průvodcem do světa bez pravidel, v němž se může bezúhonný polda snadno ztratit.

O co méně funguje Danny Huston jako šéf Northmoorské společnosti coby klasický záporák, o to zajímavější je sledovat přerod tohoto chladnokrevně blazeovaného čističe v někoho, kdo vlivem (nejen) zdravotních problémů přehodnocuje své konání. Na zpytování svědomí není nikdy pozdě a způsob, jakým z toho pro sebe v závěru vyvozuje důsledky Jedburg, posouvají stylizačně jeho roli do vod novodobých ironických gangsterek, na nichž si udělal kariéru Guy Ritchie.

Rutinní chlad

V souvislosti s Jedburghovou postavou nás kacířsky napadá i jiná myšlenka, že je škoda, že vyprávění nesledujeme jeho optikou. Možná bychom skrze ni lépe nahlédli občansko-kritické poselství filmu, které zaniká v krvavém finále. Že totiž rozsáhlý komplot soukromých firem, zaštítěných vládní garancí, vede bez kontrolních mechanismů jen k aroganci a amorálně přehlíživému chování vůči jednotlivcům i celé společnosti.

Na stole ředitele jaderné společnosti přítomná fotografie s předešlým americkým prezidentem Georgem Bushem sice naznačuje spojení jeho administrativy, tajné policie a společnosti, vyrábějící suroviny pro atomové zbraně pro utajované obchody se zahraničím, ale z hlediska konstrukce příběhu chybí přímější pojmenování konkrétního viníka.

Letos sedmdesátiletý akční řemeslník Martin Campbell, z jehož dílny pochází vedle trochu bezzubých dobrodružství tajemného Zorra i o poznání zdařilejší dvojité nakopnutí bondovského universa (Zlaté oko, Casino Royale), přichází se zpracováním látky, již už měl možnost si osahat. Stejnojmenná šestidílná televizní série z roku 1985, pojednávající o nukleárním zamoření Anglie, pomohla britskému režisérovi nejen k šesti cenám BAFTA, ale i k dalším nabídkám v továrně na sny. Je tedy s podivem, že k volně inspirovanému remaku, u něhož bychom očekávali nějaký osobitý vklad nebo emoční zaujetí, přistoupil s takovým rutinním chladem.

V názvu titulu signalizovaný sestup k „odvrácené straně síly“ se nepromítá ani do řešení mizanscény, ani do hereckých výkonů, jež by měly více balancovat na hraně postupného propadu do conradovského „srdce temnoty“. Proč tomu tak není, je otázka. Zda kvůli rozsáhlému přestříhávání nebo malé osobní angažovanosti tvůrců na matérii, s níž pracují?

Výsledkem je dojem zbytečného počinu, který s rozpočtem 80 milionů dolarů mohl předvést úplně jinou podívanou. Začátku filmu by neškodil pomalejší nástup a hlubší seznámení s postavami. Divák by se lépe zorientoval v ději před vržením doprostřed událostí. Lépe by pak možná přijal vleklé a nevyrovnané tempo, spojené s neustálým pocitem očekávání, kdy se začne něco dít. Absence překvapivých zvratů, napětí a neuspokojivé rozuzlení z hlediska obžaloby zkorumpovaných praktik, jichž jsme ze strany mocných zájmových skupin svědky, vede k nezáživnému dojmu ze zpracování tématu, jež v sobě skrývalo mnohem větší potenciál. A to je i s ohledem na většinu zainteresovaných aktérů velká škoda.

Na hraně temnoty

• Žánr: thriller
• Původní název: Edge of Darkness
• www.edge-of-darkness.warnerbros.com
• USA/VB 2010
• Scénář: William Monahan a Andrew Bovell
• Režie: Martin Campbell
• Hrají: Mel Gibson, Ray Winstone, Danny Huston, Bojana Novakovicová, Jay O. Sanders, Denis O’Hare, Caterina Scorsoneová, Damian Young
• Distribuce: HCE
• Distribuční premiéra v ČR: 18. 02. 2010