Při letošním předávání Oscarů byly hned dva filmy z devíti v nejprestižnější kategorii nejlepší film o sedmnáctiletých dospívajících, kteří hledají lásku i vlastní identitu. Snímek Lady Bird nakonec z pěti nominací neproměnil ani jednu, druhý titul Dej mi své jméno tu za adaptovaný scénář.
K druhému z nich má tématem homosexuální lásky blízko i film Já, Simon, který vznikl podle předlohy z roku 2015, jež u nás vyšla o dva roky později pod názvem Probuzení Simona Spiera. Napsala ji jako svůj debut úspěšná autorka knih pro mládež Becky Albertalli (1982), která za ni obdržela William C. Morris Award a nominaci na americkou Národní cenu za literaturu.
V letošním roce vyšel česky i její druhý román Podělaným navrch, další se chystá. Becky Albertalli vyrůstala v reformní židovské rodině, vystudovala psychologii a s manželem Brianem jsou rodiči dvou dětí. Děj svého debutu umístila na předměstí Atlanty ve státě Georgie, kde se sama narodila.
Anonymní přiznání
Právě tam navštěvuje střední školu sedmnáctiletý student Simon Spier (Nick Robinson). Simon žije v hezkém domě, obklopen milujícími rodiči Jackem (Josh Duhamel) a Emily (Jennifer Garner), kteří se chystají na oslavu dvaceti let společného soužití, a mladší sestrou Norou (Talitha Bateman), která inspirována kuchařskými pořady neustále členům rodiny servíruje vlastní dobroty.
Každé ráno při cestě do školy autem nabírá Simon své spolužáky a nejlepší kamarády Nicka (Jorge Lendeborg Jr.) a Leah (Katherine Langford), která zná celý život a Abby (Alexandra Shipp), která k nim přišla do školy asi před půl rokem. Čtveřice se pravidelně zastaví pro ranní kávu a pak už míří do školy, jejíž uvolněný a otevřený ráz zosobňuje zástupce ředitele pan Worth (Tony Hale).
Leah jednoho dne Simona upozorní na to, že někdo ze studentů dal anonymně na školní web informaci, že je gay. Simona toto přiznání zaujme, už proto, že i on minimálně čtyři roky cítí, že jeho sexuální orientace není většinová. Tvůrci toto jeho zjištění dokládají vtipnými vnitřními monology o tom, proč se mu líbili představitelé Harryho Pottera nebo Jona Snowa z Hry o trůny. Rodina ani jeho nejbližší přátelé o tom ale nic netuší.
Vydírání
Simon neznámého s přezdívkou Modrý (Blue) osloví prostřednictvím e-mailové komunikace a pod přezdívkou Jacques si s ním začne dopisovat. Ani jeden z nich nechce odhalit svou pravou identitu a tak si píší o svých pocitech, postupně čím dál směleji a otevřeněji.
Tato jejich elektronická komunikace se ale bohužel dostane do rukou Simonova excentrického spolužáka Martina (Logan Miller) v momentu, kdy se z ní Simon zapomene při odchodu ze školní knihovny odhlásit. A Martin začne Simona vydírat. Má kopii všech jeho mailů s Modrým a chce po něm, aby mu pomohl seznámit se blíže s Abby, po níž prahne.
Chystá se oslava Halloweenu a Simon přivede do jejich partičky nového člena. Martina. Sám se přitom dívá po Bramovi (Keiynan Lonsdale), o němž se na základě vzájemných sympatií domnívá, že by mohl být oním tajemným Modrým. Pak ho ale nalezne v pokoji, jak se líbá s nějakou dívkou.
Na oslavě se vypije se hodně alkoholu, Nick se Simonovi svěří, že miluje Abby, ale ten ho přesvědčuje, že chodí s nějakým vysokoškolákem. Martin se chová trapně jako vždy a vše skončí Simonovou pozvracenou košilí a jeho nočním rozhovorem u nich doma s Leah, která se mu řekne, že už dlouho a intenzivně někoho miluje. Simon se domnívá, že je to Nick.
Kdo by mohl být tajemný Modrý?
Vztahový propletenec, spojený s takřka detektivním pátráním Simona a divákovým odhadováním, kdo by mohl být pan Modrý, se postupně zamotává s každou další Simonovou drobnou lží svým kamarádům ohledně toho, kdo si na koho myslí.
Martinova zhrzenost po jeho veřejném odmítnutí ze strany Abby nakonec vede k tomu, že zveřejní to, co ví o Simonovi. A ten tak musí během vánočních prázdnin s pravdou ven před svými rodiči. Táta se s tím trochu pere, ale oba jsou tolerantní liberálové a tak to přijmou tak jak to je.
Horší to má Simon u svých nejbližších kamarádů, kteří mu vyčítají, že jimi manipuloval ve prospěch svých cílů. Modrý navíc po provalení jejich mailů přestane komunikovat a zoufalý Simon se tak odhodlá k poslednímu činu, jímž chce zachránit vše, co ve vztazích díky vydírání Martina pokazil.
Idealistické tolerantní prostředí
Já, Simon se značně liší od ostatních filmů s gay tématikou, jež se objevily v poslední době. Neoplývá ani metaforickou intelektuálností a lyričností Dej mi své jméno, ani sociologicko-politicko-intimním vhledem do prostředí aktivistů proti nemoci AIDS ve 120 BPM, a je vzdálen i rurální syrovosti filmu Na konci světa, jež na letošním festivalu Sundance získal cenu za režii.
Oproti těmto formálně i obsahově mnohem komplexnějším, realističtějším a psychologicky propracovanějším filmům připomíná idealistickou pohádku ze světa, jemuž vládne velmi tolerantní a liberální duch. Takoví jsou rodiče Simona, jeho sestra, představitelé školy, spolužáci.
Když se Simon přizná ke své orientaci rodičům, tak se mu táta s drobným odstupem se slzami v očích omlouvá za všechny ty nejapné „chlapácké“ poznámky, kterými ho častoval, máma, psycholožka, mu říká, že kvůli jeho uzavřenosti v posledních letech to stejně tušila.
Žádný konflikt, i ten Martin to nedělal ze zlé vůle, ale kvůli zamilovanosti. A když už se mezi spolužáky najdou dva, kteří se Simonovi po provalení jeho orientace ve školní jídelně posmívají, jsou přinuceni uznat svou chybu a omluvit se. Omluví se na konci i Martin prostřednictvím dalšího ze svých velkých gest.
Feel-good movie
Přesně takto by to mělo být, otázkou je, zda nejde o pohled až příliš zidealizovaný. Ale jde o romantickou komedii a ne realistické drama, takže klidně přijměte pozvání do světa, kde rodiče poté, co jste přišli v sedmnácti opilí z mejdanu, řeknou v obýváku, že přesně tohle čekali a že je pozitivní, že jste přišli včas, se zástupcem ředitele pokecáte o tom, jak on balí holky na Tinderu a se spolužačkami můžete vést sofistikované debaty o vnitřní osamělosti.
K tomu hraje hudba nikoliv z cédéček, ale pěkně retro z gramofonových desek. Film se tak stává dokonalým skloubením indie komedií ze střední školy a feel-good movie s pozitivní energií. Oproti teenagerským komediím pro široké publikum typu Prciček nesází na vulgarity, fekální humor ani žádné prvoplánové prvky, ale na inteligentní dialogy a monology, přibližující vnitřní svět hlavního hrdiny.
Přesto s těmito komediemi sdílí Já, Simon některé propriety. Třídní krásku, o níž všichni usilují, školní soubor, kde studenti nacvičují školní představení muzikálu Kabaret, pohledné sportovce. Studenty ale nežene vpřed hormonální puzení, ale potřeba lásky, blízkosti toho druhého.
Pohrávání si s žánrovými klišé
V tomto všeobecně chápajícím, tolerantním světě, kde partičku kamarádů tvoří rasově vyváženě namíchaná směsice, pak ani coming out nepředstavuje zas takovou výzvu. Mnohem horší se pro Simona ukáže být podívat se znovu tváří v tvář kamarádům, jimiž manipuloval. Ale pokud se člověk umí omluvit a uznat chybu, i to naštvání netrvá příliš dlouho.
Film k tématu coming outu přistupuje citlivě a s nadhledem, který tvůrcům umožňuje strefovat se do některých stereotypů a klišé, spojených s gay dramaty. A nejen s nimi, ale i s romantickými komediemi, jak o tom svědčí nejen scéna na stadionu, kde Martin vyznává svou lásku Abby, ale především ta závěrečná v lunaparku, odehrávající se za všeobecného fandění spolužáků.
Je v tom patos i teatrálnost romantických gest, z nichž si tvůrci indie komedie pod vlajkou velkého studia 20th Century Fox sympaticky a s jemnou ironií utahují. Stejně jako z toho, když tajemný pan Modrý ozřejmí svůj rasově-náboženský původ.
Pozitivní ladění
„Slušným lidem“ v modrých tričkách by se určitě nezamlouval, kdyby po první návštěvě divadla v životě náhodou napochodovali v sevřeném šiku i do kina. Pro ně ale tenhle film určen není. Americký scenárista (Green Lantern), režisér (Klub zlomených srdcí, Pod jednou střechou) a producent Greg Berlanti ho natočil pro lidi tolerantní a otevřené mysli, kteří v příběhu o hledání sebe sama mohou najít gay variantu oblíbených romantických teenagerských komedií.
Režisér s převážně televizní zkušeností (seriály Taková nenormální rodinka, Politická hra, Arrow, The Flash, Supergirl, You) ji natočil jako protipól všem těm tíživým dramatům o nepochopení okolím a prodchnul přitom vyprávění vřelým, pozitivním nábojem. Až takovým, že jsem přesvědčen, že tím odstartuje poměrně rozsáhlou vlnu podobných romantických komedií, tematizujících hledání lásky u lidí stejného pohlaví.
Já, Simon nemá sílu, věrohodnost ani opojnost vykreslení lesbické lásky v Život Adèle, ale učí lidi toleranci bez ohledu na sexuální, rasové nebo náboženské předsudky. Zavádí nás do světa, kde s těmito předsudky už nikdo nebojuje, protože v otevřeném vnímání druhých, i s jejich jinakostí, nemají co pohledávat.
Svým pozitivním laděním má film šanci oslovit nejen teenagery, ale obecně mnohem širší mainstreamové publikum než to, které přijde na festivalové snímky s touto tématikou. Téma dospívání, přátelství, prvních lásek a hledání spřízněné duše je natolik vděčné a univerzální, že vás osloví bez ohledu na sexuální orientaci.
Já, Simon
- Žánr: romantická dramedie
- Původní název: Love, Simon
- www.foxmovies.com/movies/love-simon
- USA, 2018
- Scénář: Isaac Aptaker, Elizabeth Berger (předloha Becky Albertalli)
- Režie: Greg Berlanti
- Hrají: Nick Robinson, Katherine Langford, Josh Duhamel, Jennifer Garner, Alexandra Shipp, Jorge Lendeborg Jr., Tony Hale, Logan Miller, Keiynan Lonsdale
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 14. 06. 2018