I když televize Nova přišla s nápadem na pokračování úspěšného a dlužno dodat, že za krátkou dobu již notně zkultovnělého seriálu, tvůrci se radši vydali opačným směrem. Posouvají se časově před děj seriálu, jehož mytologii tak funkčně rozšiřují.
Kronika ohlášené smrti
A koho učinit středobodem vyprávění filmového prequelu než mýtickou a v seriálu nikdy nespatřenou postavu vesnického trenéra Pepika Hnátka. Právě jeho popel byl v pilotní epizodě seriálu za zvuků písně Michala Tučného rozprašován po středovém kruhu fotbalového hřiště. A jeho závěť rozvířila vztahy mezi fotbalisty a Hnátkovou ovdovělou manželkou.
Před scenáristou a režisérem Jaroslavem Prušinovským pak stála výzva, jak divákům představit postavu, o níž vědí, že na konci filmu zemře. Už podtitul filmu naznačuje, že nepůjde o to „zda“, ale „jak“. A okolnosti, vedoucí k úmrtí umanutého kouče, se stávají základní stavební linkou celovečerního příběhu a dávají mu novou a oproti seriálovým zvyklostem intimnější dramatickou dimenzi.
Trenér Pepik Hnátek (Miroslav Krobot) fotbalem žije a ze svých svěřenců chce vydolovat výkony, které by je posunuly k postupu do Kraje. Což je meta, ke které se klub Slavoj Houslice naposledy přiblížili v roce 1972, ale nedokázal ji překonat. Dávná křivda trenéra trápí a motivuje ho při práci s jeho svěřenci, jejichž pohodlnost burcuje větami jako: „Na žádnej ťukes nemáte, jste dřeváci, a proto taky hrajete vokres.“ A rozhodne se s tím něco udělat. Kostomlaty, třeste se!
Rozpoutá kolotoč náročných tréninků, po nichž hráči doslova padají na hubu, reptají a předseda klubu Orel (Luděk Sobota) mu musí připomínat, že takový způsob přípravy hráčů odpovídá spíš Bundeslize než okresnímu přeboru. Zárodky rebelie dusí Hnátek v samém zárodku a po líném a s nadváhou bojujícím Jardovi Kuželovi (David Novotný), který rád naklání „kuželky“ a cítí se být hvězdou týmu, neváhá střílet ze vzduchovky zrovna ve chvíli sladkého spočinutí s pěnivým mokem u úst.
Nepřišel přeci na předzápasové soustředění, no nezabili byste ho? Servilní kapitán Jirka Luňák (Ondřej Vetchý) přikyvuje, že ano, zrovna v momentě, kdy si chtěl původně stěžovat na jeho rasantní metody, jež hráčům nevyhovují.
Jak ale intenzivně trénovat, když se v blízkosti hřiště uhnízdí oražení kolotočáři, kterým zde umožnil pobyt pokladník klubu Hovorka (Pavel Kikinčuk), jste naštvaný na manželku Toničku (Jaroslava Pokorná), za níž běhá s angreštem a nabídkou kvalitního sexu předseda klubu Orel, a vaše srdíčko vykazuje známky vážného onemocnění? Na jednoho stárnoucího chlapa je toho zkrátka až moc.
Srdcová milostná avantýra
Trenér před hráči, realizačním týmem i vlastní ženou problémy se srdcem zastírá. Tak moc se bojí, aby neutrpěla jeho autorita. Na vyšetření jezdívá proto do padesát kilometrů vzdáleného okresu, kde mu obvoďák a jeho kamarád z vojny (Jan Hartl) domlouvá operaci. Činí tak natolik tajně, že ho jeho vlastní žena podezírá z milostné avantýry.
Transplantaci plánuje s ohledem na vývoj sezóny, tak aby nechyběl na žádném důležitém tréninku nebo zápasu. Nejideálnějším časem se proto jeví zimní přestávka v sezóně. Ani to ale nebude tak snadné, neboť nabízené náhradní srdce pochází od zemřelého slávisty. Umanutý šílenec, hazardující se zdravím, řeknete si zřejmě. Ale právě ta posedlost je na postavě Hnátka nejvíc fascinující. S vědomím limitujícího času svého života se pouští do ještě zarputilejšího tréninku.
Mužstvo ale odhalí jeho slabost a na povrch začnou vyplouvat potlačené ambice některých jeho členů. Nejvíce věčně zneuznaně se cítícího Luňáka, který při první zmínce o trenérových zdravotních obtížích jen obtížně skrývá zadostiučinění. Větří, že chvíle, kdy převezme jeho post, je na dosah. Konečně bude moci přijít s inovacemi herního stylu, spočívajícími v trojúhelníkové taktice, kterou dle něj užívá FC Barcelona nebo AC Milán. A z vlez(vy víte kam)ky se mění v podrazáka. Sexuálně promiskuitní Áda Větvička (Leoš Noha) mezitím romanticky nadbíhá kolotočářovic dcerce (Pavla Beretová) a snaží se ji svést. A užvaněný pokladník Hovorka postupně propadá hazardu.
Alternativní vesmír
Zkrátka vítejte v důvěrně známém světě zápalu pro hru a fotbalového nadšenectví, spojeného s pospolitým sezením a klábosením u piva. Neboť kde jinde plánovat a probírat herní strategie a výsledky než v hospodě.
Okresní přebor přichází s jakýmsi alternativním vesmírem vesnického bezčasí, v němž se pohybují muži, kteří povýšili svůj koníček na jediný smysl života. Bez schopnosti nadhledu, sebereflexe a soudnosti nás vtahují do svých malicherných tahanic, plných siláckých gest a unáhlených rozhodnutí. Ty jsou vygradovány díky jejich absurdní podstatě do mnohdy rozumově jen obtížně pochopitelných rozměrů.
Ironické pozastavení se nad přízemní malostí a trapností takto jednajících postav nikdy ale nepřerůstá v krutý výsměch jim samotným. Na to je má režisér a scenárista Jan Prušinovský příliš rád a chápe jejich zaťatost. Nevysmívá se omezenému rozhledu a zabejčenosti trenéra Hnátka, ale snaží se na něj pohlížet jako na člověka, který umanutě věří ve své poslání a je schopen udělat cokoliv pro jeho naplnění.
Odcházející mocnář
Pepik Hnátek je fotbalový fanatik každým coulem. Nesmlouvavý a tvrdý k druhým i k sobě samému. Paličatý a nepřístupný svéráz a furiant, jehož jeho posedlost proměnila v osamělého asociála. Bručoun drobné postavy s věčně podmračeným čelem, který chce z party pohodlných vesnických pivařů dostat výkony, které by je posunuly do krajské ligy. Aniž by si uvědomoval, že si klade cíle, které nejsou moc reálné. Svou buldočí zaníceností a zaslepeností ubližuje druhým a nejvíc sobě samému. Tím jak opakovaně ignoruje a podceňuje svůj zdravotní stav, si kope vlastní hrob.
A my si říkáme, co pohání tohoto nerudného a nepříjemně autoritativního muže k tomu, aby se svým chováním vydělil z přirozených lidských vazeb a působil vůči druhým jako nepřátelský element? A objevujeme portrét někoho natolik odtrženého od ostatních a naopak hluboce uzavřeného uvnitř svého světa, že můžeme klidně jeho příběh interpretovat jako archetypální tragický osud stárnoucího mocnáře vesnického trávníku, jemuž docházejí síly a on ve snaze udržet si svou pozici úzkostně skrývá před mladším konkurentem v boji o trůn své slabiny. Do chvíle, než ho dostihne ne on, ale jeho vlastní smrt.
Můžeme ho vnímat i jako zahořklého starého blázna, který nepřekousnul dávnou zradu. Nebo jako psychopata s nízkou sociální inteligencí, černobílým vnímáním světa a prioritami zcela mimo realitu. Stejně tak jako westernového hrdinu ze staré školy typu Johna Waynea, který si plete neurvalost s mužností.
Režisér ale nesází ani na psychologické, ani charakterní pojetí jednotlivých rolí, ale upřednostňuje to karikaturní. Miroslav Krobot karikaturní a tedy vždy zjednodušenou charakterizaci na jeden výrazný rys postihl výborně. Umanutost čiší z jeho nehybného, minimalistického výrazu a jakoby mezi zuby úporně drcené dikce, která přesně naznačuje, kterým slovům dává váhu.
Velkou výhodu má v tom, že působí zábavně, i když nic neříká a jen se výmluvně dívá. Přibližuje se tak svým projevem hercům, jako byl Rudolf Hrušínský nebo Jean Gabin, jejichž pouhá přítomnost na plátně dostatečně empaticky vypovídala o charakteru jimi ztvárněných postav.
Galerie maniaků
Ztvárnění ostatních figur je vedeno v možná ještě víc nadsazené rovině než u Krobota. V případě Ondřeje Vetchého sklouzává až ke kabaretní manýře, odhalující další odstín fanatismu, dohnaného ad absurdum. V Luňákově osobnosti se sváří latentní agresivní sklony s těmi hysterickými a pocity nedocenění a nepřejícnosti. V momentě, kdy zjistí, že císař, kterému podlézal, je nahý a zdaleka ne tak geniální, jak si myslel, přejde proti němu do útoku.
Luděk Sobota se už v seriálu vymanil ze své koktavě zadrhávající škatulky estrádního šaška a měl by režisérovi poděkovat, že ho zbavil tohoto stigmatu. Vysvobození z ohrané pitvořivé šarže sice nepokračuje ke škodě věci i v jeho civilním veřejném vystupování (viz nedávná návštěva v talk show Jana Krause), ale jako předseda oddílu Orel je ve filmu nezvykle střídmý, až „billmurrayovský“ stoický, což je poloha, která tomuto komikovi navrací ztracenou hereckou důstojnost.
Kolorit známých vesnických postav, z nichž na sebe bere opět velmi vděčnou úlohu veterinář Áda Větvička, doplňuje osádka světských v čele s protřelým kolotočářským principálem Norbertem Lichým a cholerickým Lojzou (Jaroslav Plesl), jenž rozšiřuje galerii maniaků, ve filmu přítomných. Jeho klení pak dodává filmu potřebné šťavnaté koření. K atmosféře vesnických poutí odkazuje i countryově laděná hudba Vratislava Kydlíčka a Jana P. Muchowa.
Pevnější struktura
Režisér stál při převedení seriálových postav do filmu a rozvedení televizní mytologie před poměrně těžkým úkolem. Buď mohl zachovat epizodickou seriálovou strukturu komických situací a rozvést ji na plochu celovečerního filmu nebo se musel pokusit naleznout v příběhu vesnických čutálistů silný příběh, který by dramaticky vyklenul napříč filmovým vyprávěním. Zvolil kombinaci obou přístupů a udělal dobře.
Převzal seriálovou poetiku vzájemného splétání a postupného gradování jednotlivých motivů, spjatých s konkrétními postavami, a narouboval ji na rozměr celovečerního, v rámci možností i syžetově vyklenutého, příběhu. Poučil se přitom z chyb svého autorského debutu František je děvkař (2008) a mozaikovitou strukturu vyprávění, postavenou na vtipně odpozorovaných situací z reálného života, svázal pevněji pohromadě. Tak, aby se mu jako v případě záletníka Františka, nerozsypala.
Ukázal přitom, že mu nechybí nejen pohotový postřeh situační, ale i ten jazykový. Konečně se tak v komediální oblasti setkáváme s tvůrcem, který má smysl pro přirozené kladení vtipů dovnitř příběhu. Gagy v jeho podání mají pointu a postavy na sebe velmi interaktivně slyší. Citem pro postižení trapna a groteskna má z domácí tradice blízko k formanovsko-papouškovské linii filmů nové vlny, poetičností k té passerovské.
Prušinovský používá i metodu zmíněných tvůrců v kombinování neherců s profesionálními herci, z nichž se snaží vykřesat výkony, které by vypadaly naivně, obyčejně až amatérsky. Prostě přirozeně, abychom měli dojem, že figury, které sledujeme, jsou chlapi od vedlejšího vesnického stolu v hospodě, jež známe od dětství. A daří se mu to.
Na vlastní účet
V jeho satirickém výsměchu lidem, upnutým na malicherný cíl, se nebojí kombinovat humor, který jsme si zvykli označovat termínem „lidový“ s tím chytřejším a sofistikovanějším, přinášejícím velmi přesné a trefné postřehy ze života. Takovým, který rezonuje s naší vlastní zkušeností.
Dobré komedie se přeci poznají podle toho, že v postavách, na jejichž účet se bavíme, se sami poznáváme. Skrze karikované figury se smějeme svým vlastním slabostem a pošetilostem, které jsou nám při schopnosti sebereflexe důvěrně známé. Někdy i námi hýčkané. Okresní přebor je komedie nejen dobrá, ale výborná. Přesně taková, jež z nás snímá trapnost ze sledování posledních opusů Marie Poledňákové nebo návodů na spokojené manželství z receptáře Jiřího Vejdělka. Pevně věřím, že do budoucna se stane i tou láskyplně hýčkanou.
Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka
- Žánr: komedie
- www.bontonfilm.cz/okresni-prebor-1.html
- ČR 2012
- Scénář a režie: Jan Prušinovský
- Hrají: Miroslav Krobot, Ondřej Vetchý, Luděk Sobota, David Novotný, Leoš Noha, Pavel Kikinčuk, Norbert Lichý, Jan Hartl, Jaroslava Pokorná, Jaroslav Plesl, Pavla Beretová
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 29. 03. 2012