Loňské letní taneční soustředění bylo ve znamení chytlavých hitů švédské formace Abba. To letošní nás z prosluněného řeckého ostrůvku, na němž v lacláčích křepčila Meryl Streepová, přenese do vod mnohem chladnějších.
Píše se rok 1966. Břehy Severního moře v oblasti, kde končí britské teritoriální vody, brázdí novodobí piráti, z nichž by měl kapitán Sparrow určitě radost. Oplývají také zálibou v něžném pohlaví a jejich krok je, ať už vlivem omamných či lihových látek, podobně rozšafný jako ten Jackův. Jen místo šermířského umění předvádí obratné zacházení s vinylovými deskami, o nichž mohou zatím jen stěží tušit, že se jednou stanou součástí sběratelsky pečlivě uchovávaných sbírek.
Bukanýři v ilegalitě
Britský scénárista a režisér Richard Curtis (1956) jako chlapec, dospívající v uvolňujících se šedesátých letech, poslouchal tajně pod polštářem muziku, pirátsky vysílanou z plavidel v mezinárodních vodách. Jimi Hendrix, The Kinks, Rolling Stones, The Who, Dusty Spriengfieldová, David Bowie, Ottis Redding a další. Co jméno, to pojem zapsaný dnes zlatým písmem do análů populární hudby. Před více jak čtyřiceti lety to ale byli teprve různě pokročilí adepti hvězdné slávy, kteří revolučním způsobem přepisovali dějiny pop-music a přicházeli s neobvyklou porcí zajímavé a originální tvorby.
Hudba se celosvětově stávala vyjadřovacím jazykem srdcí a emocí a nástrojem kulturně-společenské revolty. Trh v Anglii byl ale stále v zajetí všemožných vládních regulí a soukromá rádia teprve v plenkách. Veřejnoprávní rozhlasová stanice BBC dlouho plodný hudební kvas ignorovala a v éteru, zaplněném klasickou a jazzovou hudbou, věnovala tomuto vzmáhajícímu se fenoménu pouhé dvě hodiny týdně. S tím se pochopitelně nemohli smířit oddaní stoupenci rytmů, přinášejících sexuální, politickou a společenskou výzvu ke změně vnímání. Věrozvěsty a prostředníky nové hudby na cestě k posluchačským domovům se stali dýdžejové. A právě hrstce z nich jako symbolickým zástupcům této profese se rozhodl vzdát poctu jejich někdejší nadšený dětský obdivovatel.
Zvizualizovaný jukebox
Autor, který je podepsaný pod tak úspěšný projekty, jako jsou série Černá zmije nebo Mr. Bean, vstoupil do širšího diváckého povědomí romantickými komediemi s Hughem Grantem Čtyři svatby a jeden pohřeb a Notting Hill nebo vyprávěním o nemotorné singles třicítce Bridget Jonesové. Své postavení jednoho z nejúspěšnějších ostrovních tvůrců stvrdil zimní žánrovou mozaikou Láska nebeská, jež v sobě ukrývala náměty na rozvinutí hned několika romantických linií. Nápady, které by si střídmější nebo méně talentovaný scénárista rozložil do více počinů, neváhal Curtis vyplýtvat ve svém režijním debutu, který se záhy po svém uvedení stal sváteční klasikou.
Na jeho nový celovečerní příspěvek jsme si museli počkat šest let. A nutno podotknout že jako autor scénáře i jeho realizátor loví v obdobném rybníce (či spíše moři) nápadů jako posledně. Struktura vyprávění je příbuzná Lásce nebeské. Množství postav se vypořádává se svými trably nejen na poli citově milostném a celý příběh je zarámován do formátu zvizualizovaného jukeboxu s oblíbenými songy.
Téma Radia Rock slouží Curtisovi jako obecná platforma, na níž se snaží demonstrovat komplikovanou situaci pirátských stanic té doby. A nejen jich. Dobový kontext ale není nijak vyhrocený a boření společenských tabu nikdy nepřesáhne limit nekonfliktní prázdninové podívané pro celou rodinu.
Více než dokumentární snahou přiblížit se ke kořenům a hybatelům vnitřního i vnějšího pnutí zlomové éry oplývá snímek zprostředkováním znaků vnějších. Výprava, kostýmy i účesy nemají chybu, i když nepřináší víc než barevně vyvedený pohlednicový otisk doby. Přesně takový, jak ho máme zafixovaný z portrétu ječících fanynek z beatlesáckého Perného dne a dalších hudebních snímků konce šedesátých let. Křiklavé omalovánky, vezoucí se na vzedmuté hladině nostalgie, přesto musí potěšit srdce nejednoho pamětníka a i těch nejmladších, tíhnoucích k idealizaci dob, vnímaných dnes už jen prostřednictvím filmů nebo nestárnoucí muziky.
Hippie na palubě
Stylové retro se ani nijak nestydí za to, že je v prvé řadě zručně stvořeným melodramatickým kýčem. Zápletka není příliš objevná a postavou mladíka, sbírajícího na lodi životní zkušenosti, může připomenout Croweovo nostalgické ohlédnutí za sedmdesátými léty a vlastními žurnalistickými počátky v magazínu Rolling Stone v iniciačním snímku Na pokraji slávy.
O uceleném ději, který by se ubíral k nějakému vyvrcholení či katarzi, hovořit moc nelze. Jde spíš o sled nevázaných scének a skečů, z nichž je cítit autorova poučenost na žánru televizních komedií. Epizodické ladění, jež nám přibližuje svébytný mikrokosmos života na lodi, je úzce vázáno na charaktery daných postav i s jejich povrchně načrtnutými privátními osudy, které jsou na mnoha místech provázány s těmi ostatními až příliš tenkými oslími můstky.
Velkorysé stopáži přes dvě hodiny času se v pulzujícím rytmu nevyhne občasná ztráta dechu, přesto je ale ze závěru pod titulky patrné, že se i tak se hodně stříhalo a na DVD nás budou čekat výživné bonusy z nepoužitého materiálu. Neutuchající tempo naopak pomáhá spolehlivě udržovat lahůdkové hudební „best of“ z šedesátek, jež slouží nejen k dolování emocí smíchu a sentimentálního dojetí, ale i jako svébytný komentář k ději.
Rovněž barevná tonalita obrazu pracuje s ironicky efektní nadsázkou a odlišuje dva přísně antagonistické světy. Jeden šedivě nevlídný a plný omezujících pravidel a restriktivních nástrojů moci. Jeho reprezentanty jsou odosobnění a neindividualizovaní ministři vlády, snažící se i za užití síly vzdorovat přirozenému vývoji. Proti nim, v duchu politicky nekorektní a ve své neobjektivitě přiznané satiry, stojí svobodomyslní excentričtí egoisté a kreativní maniaci s dobrým srdcem a vytříbeným smyslem pro humor. Jejich hédonické řádění na lodi v duchu hesla „sex, drogy arock'n'roll“ je prozářeno jasně sytými barvami, evokujícími zjitřenou éru sixties.
Živelná energie
Zakončovací snímek letošního karlovarského festivalu předvádí roztodivnou galerii podmanivých typů, jež se rozhodly vysílat hudbu svého srdce a nebrat ohledy na konvence. K posluchačům mluví hovorovým jazykem a nebojí se užití jadrného výraziva, které by jim mohli závidět i čeští fotbaloví funkcionáři. Vysílají nonstop a ve dne v noci se baví způsobem, jakoby jejich loď měla v brzké době opsat osud Titanicu.
To nelibě nese Kenneth Branagh coby fiktivní ministr Dormanday, zodpovědný za rozhlasové vysílání. Škodolibý byrokrat, snažící se na sebe strhnout pozornost mocných za pomoci restrikce druhých, je dokonalým ztělesněním tradičních hodnot, tak ostře kontrastních proti myšlenkovému světu jeho protivníků. Jejich práci se snaží zmařit za každou cenu a doufá, že na tom vytříská kariérní kapitál. S knírkem a pěšinkou načesanou do strany, již si před ním u holiče oblíbil jeden neúspěšný rakouský adept malířského umění, neblaze zapsaný do dějin první poloviny minulého století, je mrazivě komickou karikaturou postojů, jež vnímáme jako opak těch liberálních. Shakespearovský adaptátor si jeho křečovitou upjatost a neúprosnost zjevně užívá i se skrytou narážkou na obdobně laděná konzervativní léta osmdesátá, kdy v Anglii vládla premiérka Thatcherová.
Stejně dobře se na účet svých rolí baví i zbytek hereckého osazenstva, rekrutující se vesměs z výkvětu britského filmového a seriálového herectví. Rhys Ifans coby casanovský svůdník Gavin Carner vypadá jak dvojče Toma Pettyho a libuje si v mondénní stylizaci své postavy. Kapitán lodi Quentin v podání Billa Nighyho za ním co do výstřednosti rozhodně nezaostává a svou figuru modeluje po vzoru cynicky sarkastického rockera Billyho Macka z Lásky nebeské. Nick Frost v roli „Doktora“ Davea přes viditelnou nadváhu působí na opačné pohlaví jako erotický magnet, čímž uvádí do údivu nejen nováčka na palubě, ale i své kolegy, zdrženlivého zprávaře Johna (Will Adamsdale) a tajemně mlčenlivého Půlnočního Marka (Tom Wisdom).
Mladší dorost rozhlasových korzárů zastupují představitelé ze seriálu IT Crowd (Ajťáci) Katherine Parkinson v úloze lesbicky orientované kuchařky posádky Felicity a Chris O´Dowd jako smolařský snílek Simon. V týmu snů se neztratí ani Tom Sturridge v roli Carla a Talulah Rileyová jako jeho volnými mravy oplývající vyvolená Marianne.
Z herců čiší živelná energie a zachraňují otáčky příběhu i ve chvílích, kde to začne v scénáristickém podpalubí drhnout. Třešničkou na dortu je vedle energického camea Emmy Thompsonové v úloze Carlovy matky zámořská posila v podobě Philipa Seymoura Hoffmana. Ryšavý a mírně tělnatý představitel oscarového Capoteho, kterého jsme poprvé zaznamenali v remaku italského filmu Vůně ženy, se minimálně od Andersonových Hříšných nocí nebo Solondzova Štěstí profiluje jako jeden z nejzajímavějších a nejlepších herců současnosti. Tento dojem zde jen stvrzuje. Jeho sebevědomý americký DJ, přezdívaný Hrabě, je ztělesněním blazeované aristokratické noblesy v projevu i uvažování. Mezi moderátorskou posádkou má úctu a přirozený respekt a své vůdčí postavení neztrácí ani ve společnosti britského profesního rivala Gavina.
Není divu, že prázdninový pobyt u kmotra Quentina, k němuž byl vyjukaný mladík po vyhazovu ze školy poslán na převýchovu, se pro Carla změní v zasvěcující jízdu, na jejíž trase se setkává s „pedagogy“, které by si každý teenager přál mít ve své blízkosti. Osmnáctiletý jinoch skrze ně poznává hodnotu přátelství, první lásky a především sebe samého. A Richard Curtis v pozadí za ním mává praporem někdejší soukromé revolty, prožívané u knoflíků radiopřehrávačů a vzdává přitom svou osobní poctu období, nabitém uměleckou kreativitou, nadšením a společenskými ideály. Tak neváhejte a nechte se pozvat na ilegální vlny bohémských rozhlasáků.
Piráti na vlnách
- Žánr: hudebníkomedie
- Původní název: The Boat That Rocked
- www.theboatthatrocked.co.uk
- VB/Německo 2009
- Scénář: Richard Curtis
- Režie: Richard Curtis
- Hrají: Bill Nighy, Kenneth Branagh, Nick Frost, Philip Seymour Hoffman, Rhys Ifans, Gemma Artertonová, Tom Sturridge, Jack Davenport, Emma Thompsonová, Talulah Rileyová
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 30. 07. 2009