Sedm britských filmových cen BAFTA, čtyři proměněné oscarové nominace (Nejlepší film, režie, původní scénář, herec v hlavní roli) z dvanácti a množství dalších cen má na svém kontě letošní vítěz oscarového klání, který přináší pozvánku do soukromí členů windsorské dynastie. Zdaleka ne první a rozhodně ne poslední. Až se vkrádá kacířská myšlenka, že královská rodina podepsala s britským filmovým průmyslem oboustranně výhodnou dohodu.
Zpracování osudů jednotlivých představitelů monarchie poslouží ostrovním filmařům k mezinárodnímu zviditelnění a oni se na oplátku pokusí ukázat členy panovnických rodů v jiném světle než tom přísně protokolárním. Tím je zlidští v očích veřejnosti, z jejichž řad se občas ozývají hlasy, dotazující se po smyslu monarchistického zřízení v 21. století.
Příkladem budiž film Královna Stephena Frearse, jenž určitě přispěl k nápravě pochroumaného mediálního obrazu současné britské královny Alžběty II. Právě na její hlavu se po smrti lady Diany mimo mnoha konspiračních teorií snesly výtky ohledně jejího malého účastenství ve dnech následujících po její smrti. Díky titulní představitelce Helen Mirrenové se podařilo ukázat, že za chladem a vnějškovou odosobnělostí chování se může schovávat jen úcta k tradici a odlišnému pojetí mravů, než jsou ty, které se nám snaží vsugerovat současná média.
A vlivu mediálního světa, byť v mnohem skromnější podobě než známe dnes, se dotýká i Králova řeč. Jen úlohu novin, televize nebo internetu zde přebírá rozhlasové vysílání, jež se stává nástrojem, sloužícím k burcování i uklidnění situace v čase hospodářské krize a počínajícího válečného ohrožení.
Rádio se v očích titulního protagonisty díky jeho vadě řeči proměňuje v moderní ďábelský vynález, vstupující prostřednictvím podmanivých hlasů do lidských příbytků. Takovým hlasem on ale nevládne a cítí proto, že má k srdcím posluchačů zavřená vrátka na několik západů. Na rozdíl od běsnícího nacisty s knírkem, jehož záznamu projevu sice nerozumí, ale cítí, že své vize sděluje velmi sugestivně a srozumitelně.
Nedobrovolný vládce
Svět se řítí do druhé světové války a evropským mocnostem začíná z Berlína diktovat své podmínky muž s neobyčejnými rétorickými schopnostmi. Na britské straně proti němu stojí jeho urozený oponent, jenž by si rád získal podporu a loajalitu svých poddaných, ale díky svému kombinovanému řečovému handicapu není zatím schopen ze sebe na veřejnosti vypravit víc než dlouhé mlčenlivé pauzy, přerývané nesouvislým koktáním.
Oním urozeným vladařem je král Jiří VI. Scénárista David Seidler se zaměřuje právě na období, jež předcházelo slavnostní chvíli, kdy princ Albert, vévoda z Yorku, usedl na britský trůn. Druhorozený syn krále Jiřího V. (Michael Gambon) se nedobrovolně ujal úřadu v časech sílící nacistické ideologie, kdy Anglie jako nejsilnější evropský hegemon nutně potřebovala mít ve svém čele silnou osobnost. Vůdce, jenž by uměl v zápasu o svobodu spojit celý národ.
Tím se určitě po smrti otce v roce 1936 nestal Albertův starší a dominantnější bratr Edward (Guy Pearce), který se díky svému osobnímu životu, neslučujícímu se s královskou etiketou, rozhodnul vzdát trůnu. Vztah s dvakrát rozvedenou americkou filantropkou Wallis Simpsonovou (Eve Bestová), jež byla v očích královského dvora považována za ženu lehčích mravů, ho dovedl po pár měsících panování k abdikaci. Z politických a církevních důvodů mu bylo britským premiérem Stanleym Baldwinem sděleno, že se nemůže oženit s jeho vyvolenou a zůstat přitom britským králem. Bonvivánský playboy Edward se rozhodne kvůli lásce abdikovat a Bertie (jak se mu říká v kruhu rodinném) se stává jeho nástupcem jako třetí panovník z windsorské dynastie. Přijímá jméno Jiří VI., aby tak vyjádřil kontinuitu s vládou svého otce a posílil důvěru v monarchii.
Kronika jednoho přátelství
Nejistý Albert, který nebyl ve výchově připravován na převzetí státnických povinností, náhle stojí před problémem, jak se poprat se svým celoživotním prokletím. Díky údajně nevyléčitelné koktavosti, jíž trpí od dětství, se v očích svých i veřejnosti stává někým, kdo je kvůli vadě řeči již dopředu diskvalifikován ve svém panovnickém působení. Vše ještě posiluje moc rádia, přístroje, jenž se stává přirozenou součástí anglických domácností. Budoucí král se děsí pomyšlení z dalšího znemožnění v očích občanů při veřejných projevech, podobných tomu jaké zažil v roce 1925 při ukončení Imperiální výstavy v londýnském Wembley.
Pomoci se mu snaží jeho milující manželka Alžběta (Helena Bonham Carterová). Matka současné britské královny Alžběty II a později velmi oblíbená a populární „Královna matka“ se rozhodne svému choti domluvit schůzku u věhlasného experta na hlasový projev. Australský rodák Lionel Logue (Geoffrey Rush), jehož překvapivé výsledky s léčením řečových poruch jsou provázeny neortodoxními metodami, zprvu ani netuší, s kým má tu čest.
Po prvním setkání se značně nervózním a prchlivě vznětlivým budoucím vladařem, k němuž odmítá prostořeký logoped přistupovat jinak než ke kterémukoliv jinému klientovi, poznává Lionel, že příčiny obav budoucího vladaře z veřejných vystoupení budou ležet někde v oblasti jeho zasutého podvědomí. Začne drze a bez vytáček pátrat v jeho minulosti a místo strkání dřevěných kuliček do hrdla nebo cumlání těch ledových se rozhodne zaměřit na oblast zdeprimované psýché nastávajícího panovníka.
A zprvu nedůvěřivý princ Albert v přímočarém Australanovi nachází někoho, kdo by mu mohl skutečně pomoci. Následuje série logopedických cvičení, jejichž povaha z dechových úkonů pozvolna mutuje do psychoterapeutických rozprav, odhalujících skutečné důvody potlačovaných strachů, letitých traumat, nejistot a ponížení, jež mají vliv na řečový projev budoucího krále.
Nucené setkávání se mění v přátelskou vazbu a Lionel objevuje v budoucím panovníkovi silnou osobnost, jež může vést zemi v období, čekajícím na rozhodný sjednocující hlas. Jeho svěřenec zase poznává, že ač není pan Logue skutečný kvalifikovaný lékař, ale spíš šarlatán s minulostí neúspěšného herce, díky své empatii a citu mu může hodně pomoci. To se projeví v momentě, kdy jej dovede až k úspěšnému zvládnutí klíčového rozhlasového projevu k národu v čase, kdy Británie vstoupila do války.
Strach ze selhání
Příběh nejistého vévody, který v sobě díky citlivému přístupu svého logopeda objeví vlastnosti, jimiž by se měl honosit muž, stojící v čele jedné z politicky rozhodujících sil protihitlerovské koalice, je předvídatelný a očekávatelný. Oproti paralelně vznikající knize logopedova vnuka Marka Logueho, jež má mnohem širší historický záběr a vykresluje vztah obou mužů napříč desetiletím od jejich seznámení v roce 1926, se film dopouští zjednodušujícího zhuštění událostí do rozmezí asi dvou let, které byly z hlediska historického pozadí událostí nejatraktivnější. Zaměřuje se tak nejen na zmíněný rozhlasový projev, povzbuzující i burcující Británii proti Hitlerovi, ale i na královskou inauguraci, jejíž zvládnutí se pro Alberta stává noční můrou, deptající jeho mysl.
Vidina ceremoniálu s minimálním počtem vyřčených slov slavnostního slibu, jehož se tak obává, nám pomůže se snadněji vcítit do rozpoložení člověka, žijícího v neustálém vypětí ze strachu ze selhání. Pocity méněcennosti, jimiž každý balbutik prochází, pro něj mohou být natolik stravující, že mohou zcela paralyzovat jeho schopnost navazovat kontakty s okolím. Ať už v obavě z výsměchu nebo naopak tichého, korektního mlčení přihlížejících.
Je jen dobře, že film nekončí typickým hollywoodským koncem, při němž by se Jiří VI. zbavil své vady úplně, neboť takto to ve skutečnosti asi nefunguje. Ústy Colina Firtha radši říká, že koktání není něco, za co by se měl člověk stydět a vyhýbat se kvůli tomu situacím, v nichž je handicap zřetelnější. Neboť potlačování problému vede jen k jeho ještě silnějšímu zapouzdření.
V bublině logopedického problému
Divák, očekávající že hlavním tématem filmu bude pozadí doutnajícího konfliktu dvou velmocí Anglie a Německa, bude asi zklamán, neboť tvůrci vystavěli celou zápletku právě kolem králova problému s řečí. S nadhledem, vtipem a uvolněností rozehrávají komorní kroniku přátelství mezi urozeným monarchou a měšťáckého plebejcem, v níž jde spíš o charakterovou studii dvou odlišných typů lidí, nucených spolupracovat, než o historicky zcela věrohodné zachycení tehdejších událostí.
Skutečně velké dějiny (posilování nacismu a jako reakce na něj Chamberlainův appeasement) jsou taktně odsunuty do pozadí, aby divák nebyl příliš zatěžován otázkami, dotýkajícími se reálných postojů Británie vůči Německu, jež vedly v druhé půli třicátých let k Mnichovské dohodě. Trošku za tím cítím ze strany filmařů obavu pustit se do hlubšího rozkrytí úlohy krále Jiřího VI., který rozhodně nebyl tak tvrdým a vášnivým odpůrcem nacismu, jak se nám snímek snaží naznačit. Alespoň zpočátku věřil v souladu s politikou britské vlády na možnost vyjednávání a dohody s jeho představiteli. Ponecháním ho v bublině jeho logopedického problému je tak postava krále částečně vytržena z tíživosti skutečných historických kontextů, jež by mohly na královskou rodinu vrhat ne negativní, ale spíše méně příznivé světlo.
Neberu to ze strany realizátorů jako neznalost nebo snahu o manipulaci, ale spíš jako pokus, jak učinit děj jednodušší, přehlednější, korektnější a všeobecně přijatelnější. Devětatřicetiletý britský režisér Tom Hooper (Rudý prach, Prokletý klub) ve svém třetím celovečerním filmu zužitkovává zkušenosti z tvorby televizních filmů (Královna Alžběta, Lord Longford) a seriálů (John Adams o druhém americkém prezidentovi) s historickou tematikou, opírajících se při vykreslení skutečných osobností o dostupné archivní rešerše.
Na rozdíl od žánrově blízkého triptychu The Deal, Královna a Zvláštní vztahy (spojeného postavou Tonyho Blaira v podání Michaela Sheena), který zobrazuje události, jež si většina diváků pamatuje ze sledování večerního zpravodajství, zde stojí sledující před volbou, zda uvěřit autorské interpretaci dějinných událostí nebo se o ně začít hlouběji zajímat skrze studium historických pramenů.
Král a jeho dvorní šašek
Králova řeč ho vybízí spíš k druhé možnosti, jež ale nebere i kriticky zkoumavějšímu divákovi radost ze sledování brilantně napsaných a vystavěných dialogů, v nichž se v ukázkové formě prezentuje to, co si většina z nás představí pod pojmem britský humor. Inteligentní, suše ironické repliky a poznámky jsou vloženy do úst herců, jež představují výkvět ostrovního herectva.
Padesátiletý Colin Firth po Formanově Valmontovi, Dívce s perlou, předloňském Single Manovi nebo komediích s Bridget Jonesovou už nemusí určitě nikomu dokazovat, že patří k nejuniverzálnějším a nejlepším hercům současnosti. V Británii po právu označovaný a tiskem vzývaný jako „národní poklad“ předvádí v Králově řeči výkon, jež si oscarové ocenění plně zaslouží.
Ve chvílích Albertových rádiových projevů jedním pohledem na mikrofon s červeným blikajícím světlem sugestivně zachytí obyčejný lidský strach, vyplývající z vědomí úspěšného zvládnutí proslovu, jež má důležitost historického mezníku. Tady už se nehraje jen o něj, ale o to aby britské impérium ústy svého čelního představitele vyslalo zprávu dovnitř i navenek, že je suverénní silou, s níž je nutno počítat.
Jeho herečtí kolegové Helena Bonham Carterová a Geoffrey Rush sice na úkor boxerského dramatu Fighter při předávání sošek zlatých plešounů trochu ostrouhali, ale to neznamená, že by jejich výkony bylo o něco méně výrazné. Helena Bonham Carterová se na míle daleko vzdaluje od expresivního přehrávání z Burtonových opusů nebo Harryho Pottera a příjemně překvapuje civilností a něžností, jež dovedla do postavy Alžběty vtělit.
Geoffrey Rush je pak Firthovi více než rovnocenným partnerem, jenž jedním povytažením obočí řekne o situaci, která se odehrává uvnitř jeho svěřence víc než desítky filmových obrazů. Jejich závěrečná symbióza při nahrávání významného rozhlasového projevu získává díky gestice obou herců a použité Beethovenově hudbě podobu slavnostního koncertu, při němž jakoby se oba protagonisté v euforii z úspěšného zvládnutí společného úkolu chvílemi odpoutávali od země do nadpozemských výšin. Jejich herectví se v tomto momentu od realismu vzpíná k divadelní teatrálnosti, jíž sluší velká gesta.
Rush dokonale sehrává úlohu dvorního šaška, jenž může královi z titulu své funkce v nadsázce připomínat i jeho největší chyby. Ironizuje přitom lehce jeho snobské návyky a nabízí upřímnou nadsázku, na niž jeho partner slyší. Když pozorujeme souhru obou herců, je nám jasné, že oscarových met by jeden nedosáhl bez přičinění toho druhého.
Z ostatních aktérů na sebe upozorňuje ještě Albertův bratr Edward v podání Guye Pearceho, arcibiskup Dereca Jacobiho nebo Winston Churchill Timothy Spalla, který si britského premiéra loni střihl hned nadvakrát, byť v případě animované taškařice Jackboots on Whitehall o vyhnání Němců skotskou armádou z Anglie během druhé světové války jen v podobě hlasu.
V nejlepších tradicích
Králova řeč má podobně jako Královna Stephena Frearse potenciál oslovit co nejširší publikum, jež od filmu očekává harmonickou symbiózu přitažlivě nasnímaného obrazu, precizního, ale ne školometsky škrobeného a tudíž ve výsledku nudného herectví a dobře napsaného scénáře, vracejícího se do období, jež formovalo moderní evropské dějiny.
Režisér Tom Hooper mu to nabízí v úhledném retro balení, v němž všechny složky (kostýmy, výprava) bez zbytečného exhibování slouží výslednému celku. Kamera Dannyho Cohena, vyšisovaná do odstínů šedé, béžové nebo převažující hnědé, se vpíjí do kulis Buckinghamského paláce nebo oprýskaných zdí terapeutovy pracovny, aby navodila pocity stísněnosti, korespondující s vnitřním rozpoložením ústředního hrdiny, jehož stíhají démoni soukromí i ti vyplývající z mezinárodní situace.
Snímek, který při zhruba patnáctimilionovém rozpočtu utržil na vstupném již 200 milionů dolarů, se nesnaží přicházet s inovací postupů práce s filmovým médiem, ale naopak šetrně nakládá s tím, co je v kinematografii již ozkoušené. Režisér Tom Hooper pak směrem k Hollywoodu vysílá sebevědomý vzkaz, že vedle Dannyho Boylea, Matthewa Vaughna nebo Joe Wrighta se na britských ostrovech nachází další režisér, který by mohl být více než přínosný hollywoodské továrně na sny.
Králova řeč
- Žánr: historické drama
- Původní název: The King's Speech
- www.kingsspeech.com
- VB/Austrálie/USA 2010
- Scénář: David Seidler
- Režie: Tom Hooper
- Hrají: Colin Firth, Geoffrey Rush, Helena Bonham Carterová, Guy Pearce, Michael Gambon, Derek Jacobi, Jennifer Ehleová, Timothy Spall
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 10. 03. 2011