Loni porota hlavní soutěže vybírala z devatenácti snímků, letos se jich o Zlatou palmu utkalo jednadvacet. Podívejme se na pětici, která se porotě líbila nejvíce.
Mezinárodní filmový festival v Cannes je nejprestižnějším a mediálně nejvíce sledovaným svátkem filmu. Jeho letošní, devětašedesátý ročník probíhal od 11. do 22. května a skončil minulou neděli.
Předsednictví hlavní soutěžní festivalové poroty se ujal George Miller, australský režisér a tvůrce Šíleného Maxe, kterého tady loni představil. Vedle něj v porotě zasedli další režiséři. Maďarský László Nemes, jehož Saulův syn zde loni obdržel cenu Grand Prix a poté i Oscara za nejlepší zahraniční film.
Dále pak Francouz Arnaud Desplechin, který se se svými filmy v hlavní soutěži objevil v minulosti již pětkrát a italská herečka a režisérka Valeria Golino. Z herců to byl Donald Sutherland, Mads Mikkelsen, Kirsten Dunst a francouzská herečka a zpěvačka Vanessa Paradis. A na sestavu tvůrců doplnila íránská filmová producentka Katayoon Shahabi.
Ocenění vítězové
Loni porota hlavní soutěže vybírala z devatenácti snímků, letos se jich o Zlatou palmu utkalo jednadvacet. Byly mezi nimi novinky světově proslulých režisérů a festivalových matadorů Kena Loache, bratří Dardennových, Pedro Almodóvara, Xaviera Dolana, Jima Jarmusche, Park Chan-wooka, Bruna Dumonta, Nicolase Winding Refna nebo Paula Verhoevena.
Zlatou palmu nakonec získalo britsko-francouzské sociální drama Já, Daniel Blake v režii Kena Loache, pro něhož šlo již o druhou Zlatou palmu. Tu první získal v roce 2006 za film Zvedá se vítr. Druhou nejvýznamnější cenu, Grand Prix, obdržet kanadský režisér a miláček festivalu Xavier Dolan za svou novinku Juste la fin du monde, kterou někteří novináři při projekci vybučeli.
O cenu za režii se podělili dva režiséři. Francouz Olivier Assayas za artovou směsici duchařského hororu a vražedného thrilleru Personal Shopper (Osobní nákupčí). Ve snímku, jež vznikal částečně v české koprodukci, se v hlavní roli objevila Kristen Stewart. Zatímco toto rozhodnutí poroty bylo kvůli bučení publika i nepříznivým recenzím vnímáno velmi kontroverzně, druhou cenu za režii pro Rumuna Cristiana Mungiu za rodinné drama Bacalaureat nezpochybňoval nikdo.
Herecké ocenění zůstaly strany západních hvězd a odnesli si je protagonisté iránského filmu režiséra Asghara Farhadiho Forushande (Obchodní cestující) Shahab Hosseini a Jaclyn Jose z filipínského snímku Ma' Rosa (r. Brillante Mendoza). Cenu poroty pak získala jedna ze tří žen-režisérek v hlavní soutěži Andrea Arnold za hypnotické drama American Honey.
I, Daniel Blake
r. Ken Loach, Velká Británie / Francie, 2016
Zlatou palmu a Zvláštní uznání ekumenické poroty získal britský režisér Ken Loach za film Já, Daniel Blake. Vypráví příběh devětapadesátiletého Daniela Blakea (Dave Johns), který pracoval po většinu svého života jako truhlář v Newcastlu. Nyní, kdy po prodělaném infarktu téměř spadl z lešení, potřebuje poprvé ve svém životě pomoc od státu. A naráží přitom na neprostupnou byrokratickou síť, kde jedno pravidlo vylučuje druhé.
Jeho životní cesta se zkříží se svobodnou matkou Kattie (Hayley Squires) a jejími dvěma malými dětmi, Daisy (Briana Shann) a Dylanem (Dylan McKiernan). Jedinou šancí Kattie jak utéct z jednopokojového příbytku pro bezdomovce v Londýně je souhlasit s bydlením ve městě, jež nezná a jež leží 500 km daleko. Daniel a Katie se společně ocitají v „zemi nikoho“, lapeni do ostnatého drátu sociální byrokracie, proklamující v moderní Británii rétoriku "strivers" versus "skivers".
Film pojednává o nástrahách necitlivě nastaveného britského sociálního a zdravotnického systému. Daniel je v předdůchodovém věku a chtěl by pracovat. Díky prodělanému infarktu je ale na neschopence. S počítačem si moc nerozumí, díky čemuž si o práci neumí zažádat.
Ačkoliv režisér Ken Loach nepatřil k favoritům soutěže, nakonec si porotu získal směsicí prosté výpovědi a vyhroceného politického apelu. Ve filmu nejde o ale jen o přehlídku ústrků muže, který je nucen se po zranění spolehnout na státní péči, ale o vyváženou směs odlehčených a s ironií podaných civilních situací a trefných, odpozorovaných společenských komentářů na téma člověk jako nicotná položka zmechanizovaného sociálního systému.
Ocenění pro devětasedmdesátiletého veterána světové kinematografie, který začal první své filmy natáčet v šedesátých letech, bylo všeobecně považováno za důstojné rozloučení s jeho plodnou tvůrčí kariérou, protože režisér ohlásil, že toto je jeho poslední film.