Kapitoly článku:
- Kış Uykusu, Le meraviglie
- Mommy, Adieu au langage
- Foxcatcher, Leviafan
- Mr. Turner, Maps to the Stars
- Deux jours, une nuit, Clouds of Sils Maria
- Jimmy's Hall, The Homesman
- Saint Laurent, The Search
- Fehér isten, Lost River
- La chambre bleue, Welcome to New York
- Kamasutra 3D, Coming Home
Mezinárodní filmový festival v Cannes je asi nejprestižnějším a mediálně nejvíce sledovaným svátkem filmu. Jeho letošní, sedmašedesátý ročník probíhal od 14. do 25. května a minulou neděli skončil.
Filmové profesionály, novináře, návštěvníky festivalu i hvězdy stříbrného plátna v Cannes vítala z oficiálního plakátu tvář italského herce Marcella Mastroianniho.
Předsednictví hlavní soutěžní festivalové poroty se ujala novozélandská režisérka Jane Campion, od které se očekávalo, že dá při hodnocení větší akcent na filmy, točené ženami - režisérkami. Zvlášť po kritice loňského ročníku, kdy vyvolalo pozdvižení, že se v soutěži neobjevila ani jedna režisérka a v porotě zasedali jen dvě ženy. Letos v ní byly vedle režisérky Piana nebo Portrétu dámy hned čtyři. Francouzská herečka Carole Bouquet, americká režisérka Sofia Coppola, korejská herečka Jeon Do-yeon a její íránská kolegyně Leila Hatami, hvězda oscarového filmu Rozchod Nadera a Simin.
Ta se také postarala o jednu z prvních kontroverzí, když se na uvítanou přivítala polibkem s ředitelem festivalu Gilesem Jacobem, za což byla kritizována náměstkem iránského ministra kultury. Její chování bylo označené jako nepatřičné a náměstek ji vyzval k větší cudnosti. V ženské přesilovce devítičlenné poroty se ale neztratili ani muži. Čínský režisér a producent Jia Zhang-Ke, mexický herec Gael García Benal, jeho americký kolega Willem Dafoe a dánský režisér Nicolas Winding Refn.
O zlatou palmu a další ceny se letos v hlavní soutěži utkalo osmnáct snímku, v druhé soutěžní sekci Un certain regard pak o dva víc. O výběr titulů se opět staral tým pod vedením uměleckého ředitele Thierryho Frémauxe a soutěž byla hodnocena jako nejvyrovnanější za poslední roky.
Změna nastane v příštím roce na postu prezidentském, kdy dlouholetého uměleckého šéfa festivalu a poté jeho prezidenta Gilese Jacoba nahradí známý novinář a podnikatel Pierre Lescure. Jakou změnu to přinese a jestli se tím postavení Cannes ještě víc upevní nebo to bude znamenat posílení vlivu Hollywoodu nad Evropou, o tom všem už teď novináři čile spekulují.
Nás jako domácí diváky může potěšit, že většinu oceněných filmů zakoupila společnost Film Europe (vítězný Zimní spánek, novinky bratří Dardenneových, Andreje Zvjanginceva, Kena Loache nebo Jeana-Luca Godarda). S prázdnou se nevrací ale ani Artcam, který uvede Mámu Xaviera Dolana a Bílého boha Kornéla Mundruczóa.
Které další filmy v obou soutěžních sekcích i při mimosoutěžním uvedení, zabodovali, o tom se můžete přesvědčit v našem canneském speciálu.
Kış Uykusu
r. Nuri Bilge Ceylan Turecko / Francie / Německo 2014
Vítěznou Zlatou palmu si z letošního festivalu v Cannes odvezl nejdelší film soutěžní sekce. Tři a čtvrt hodiny trvající Zimní spánek tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana si odnesl i cenu FIPRESCI, udělovanou Mezinárodní federací filmových kritiků.
Ceylan je miláčkem canneského publika, které pravidelně ohromuje svými dlouhými, atmosférickými a pomalu vyprávěnými díly. Za filmy Vzdálený (2002) a Tenkrát v Anatolii (2011) tu získal dvakrát Velkou cenu poroty, za Tři opice (2008) cenu pro nejlepšího režiséra.
A jiný není ani jeho nejnovější snímek, na jehož adresu předsedkyně festivalové poroty Jane Campion poznamenala, že ji zprvu vylekala jeho délka, ale že prý má tak podmanivý rytmus, že by u něj mohla zůstat ještě několik dalších hodin.
Recenzent britského Guardianu Xan Brooks psychologickou přesnost této charakterové studie přirovnal k Ingmaru Bergmanovi a nadšení neskrývali ani další kritici a novinář. Sám režisér zmínil, že inspiraci hledal ve hrách Antona Pavloviče Čechova.
Hlavním hrdinou tohoto vztahového dramatu je bývalý herec a dědic hotelu a pozemků v horské krajině turecké Kappadokie. Aydin (Haluk Bilginer) žije na odlehlém místě s mladou ženu Nihal (Melisa Sözen) a rozvedenou sestrou Neclou (Demet Akbag), přičemž na jejich vzájemných vztazích režisér odhaluje, jaké problémy vznikají v komunikaci těch nejbližších.
Aydin chystá knihu o dějinách divadla v Turecku a jeho manželský vztah kvůli jeho pýše a přehlíživosti vůči přáním jeho ženy eroduje. Což je téma, jež režisér ve svých filmech často reflektuje.
K tématu niternému, osobnímu přidává režisér i to širší, společenské a sociální, když ukazuje propast mezi bohatými a chudými a bezmocnými. Klade otázku, jak se má bohatý člověk vyrovnat s chudobou, již vidí všude okolo a zda má převzít odpovědnost za takový stav společnosti nebo s ním být nějakým dílem solidární.
Téma jistě ne náhodně zvolené, když si vzpomeneme na nedávné nepokoje v Istanbulu kvůli plánům na přebudování náměstí, jež přerostly v celonárodní vyjádření nedůvěry vládě. Obětem těchto nepokojů, jež zmítají v posledním roce Turecko, Ceylan Zlatou palmu věnoval.
Le meraviglie
r. Alice Rohrwacher, Itálie / Švýcarsko / Německo 2014
Na pomyslné druhé příčce mezi oceněnými filmy z hlavní soutěže canneského festivalu skončil snímek Zázraky, který dostal Velkou cenu, tedy Grand Prix.
Z rukou nestárnoucí legendy italského filmu Sophie Loren ji převzala její krajanka, mladá italská střihačka a režisérka Alice Rohrwacher (1982), která v Cannes v rámci sekce Directors' Fortnight představila před dvěma lety i svůj debut Corpo celeste (2011).
Její druhý film nás zavádí do Toskánska, kam přijede natáčet televizní štáb reality show o výrobcích místních specialit. Moderuje ji herečka Monica Bellucci v antickém kostýmu.
Tento vpád vnější, medializované reality poznamená život celé vesnice, ale i chod izolované a přísně vedené včelařské rodiny, která přijala do své péče problémového kluka. Jednu ze čtyř sester v této rodině ztvárňuje Alba Rohrwacher, starší režisérčina sestra a v jedna z nejpopulárnějších hereček mladé generace v Itálii.
Za pomocí pomalého, až neorealistického stylu vyprávění a přitažlivého vykreslení rurálního světa se stáváme svědky střetu „velkého světa“ a toho tradičního.