Komedie, romance a české filmy. Závěr roku by měl být veselý, zkuste proto některé z filmů, jež by mohly přispět k jeho zábavnému rázu.
Kamarád taky rád
(r. Will Gluck, USA 2011)
Jamie: Proč nenatočí film, který vypráví o tom, co se stane po prvním polibku?
Dylan: Vždyť se točí. Říká se jim porno.
V Černé labuti se sešly dvě herečky, jež v následných komediích vsadily na sex bez závazků. Tou první z nich je Mila Kunis, která si v té zdařilejší z nich zahrála lovkyni talentů Jamie. Podaří se jí zlanařit i Dylana (Justin Timberlake), který se kvůli práci uměleckého ředitele v časopise přestěhuje z LA do New Yorku.
Dvojice si rozumí i mimo pracovně, začne se stýkat a trávit spolu svůj volný čas. Oba zklamáni z předchozích vztahů, stanou se přáteli, kteří se nechtějí vázat. Jejich těla si ale žádají své a proto přistoupí na model nezávazného sexu bez jakýchkoliv emocí. Emocionálně nedostupnej a emocionálně poničená nechtějí žádné city, jen sex bez závazků. Ale ony se ty city do toho vždy vloudí. A tehdy začínají problémy.
Chemie mezi ústředním párem funguje na výbornou, z čehož těží první polovina filmu. V ní mají konverzační vtípky na téma O sexu a vztazích bez předstírání přímo kulometnou kadenci. V té druhé už se dostáváme na půdu víceméně konvenční romantické komedie, vrcholící roztančeným happy-endem na nádraží.
Po dvou středoškolských zastávkách s filmy Loudilové a Panna a orel se režisér Will Gluck rozhodl natočit film pro dospělejší publikum. Mila Kunis v něm stvrzuje svůj komediální talent, který prokázala již v Kopačkách nebo Nočním rande. Justin Timberlake není takový dřevák jako Ashton Kutcher a baví například tím, když zazpívá své postelové společnici song od Third Eye Blind a splete si ho s hitem Closing Time od Semisonic.
Vedle tématu partnerských vztahů si režisér všímá i rivality dvou měst, poklidnějšího města andělů a hektického New Yorku, kam míří ti, co chtějí dobýt svět. Vložená fiktivní romantická komedie s Jasonem Segelem, kterou ráda sleduje Jamie, pak jasně naznačuje, k jakému typu komedií se tvůrci svým filmem hlásí.
Hlavně nezávazně
(r. Ivan Reitman, USA 2011)
Druhou herečkou, jež se objevila v Černé labuti a objevuje se v roli citově raněné mladé ženy, která se nechce vázat a volí proto radši alternativu příležitostného přátelského sexu, je Natalie Portman.
Její Emma je začínající, pracovně vytížená doktorka, která nemá na vztah čas. Pod vlivem alkoholu skončí v posteli s Adamem (Ashton Kutcher), druhořadým asistentem u televizního seriálu. Ten chtěl jen zapomenout na svou poslední holku, kterou mu právě přebral jeho agilní otec, s nímž má hodně napjaté vztahy. Obvolal pár holek, jež má v telefonu a mezi nimi i svou známou ze školy, již nedávno potkal. Ráno se u ní objeví svlečený.
A oba zjistí, že jim takto vyhovuje a že by v tom mohli pokračovat. Společně přistoupí na plán, že si budou pomáhat od tělesných potřeb. S jakýmkoliv citem dohoda padá. Každému je ale jasné, jak se začne jejich původně čistě sexuálně-kamarádský vztah vyvíjet.
Jedna strana chce víc, zamiluje se, druhá dál trvá na dohodnutém modelu nevázání se. Oproti žánrově spřízněným počinům je tou nezávislejší, alternativnější polovinou, jež odmítá vztah, Emma, která tím z dvojice získává méně sympatií. Naopak Adam je ten milejší a vtipnější, neboť přichází se srdcem na dlani a myslí to s ní vážně.
Chemie mezi nimi nefunguje tak dobře jako u předchozí dvojice a i film je mnohem méně vtipný a více předvídatelný. Některé fóry fungují výborně, jako například hudební mix pro menstruující ženy s hitovkami jako Sunday Bloody Sunday, na jiných je vidět, že debutující scenáristka Elizabeth Meriwether jen naplňuje žánrová klišé. Mezi ně patří přítomnost vedlejších postav, které jednání hlavních hrdinů komentují. Jako třeba hláškami „Nemůžu se soustředit na porno, když je kolem tolik opravdovýho sexu“. Od režiséra Ivana Reitmana se zkrátka čekalo víc.
Znovu a jinak
(r. Jason Reitman, USA 2011)
Syn režiséra Krotitelů duchů Jason Reitman (Děkujeme, že kouříte, Juno, Lítám v tom) se ve svém čtvrtém celovečeráku opět spojil s extravagantní scenáristkou jeho předchozí komedie Juno Diablo Cody, aby společně představili hořkou sondu do života post třicátnice, ocitnuvší se na důležité životní křižovatce.
Onou sedmatřicetiletou ženou je autorka knih pro náctileté dívky Mavis Garyová (Charlize Theron), která se po rozvodu vrací do rodného maloměstečka Mercury. Chce najít ztracenou rovnováhu a načerpat novou inspiraci pro poslední díl své ságy, která postupně komerčně skomírá a vlastně už nikoho nebaví. Pomoci by ji v tom mohly její vzpomínky na středoškolská léta, kdy byl její láskou Buddy Slade (Patrick Wilson). Toho se rozhodne za každou cenu získat zpět. Má to ale háček, Buddy je šťastně ženatý s terapeutkou Beth (Elizabeth Reaserová) a je čerstvým otcem malé dcerky.
Zprvu film vypadá jako další příběh o úspěšné ženě z velkoměsta, která vyrazí do rodného městečka, aby pro sebe objevila hodnoty, jež jsou pro život opravdu důležité. Zkrátka něco jako Holka z města s Renée Zellweger. Reitmanův pohled je ale mnohem nemilosrdnější a sžíravější.
Mavis sice na první pohled vzbuzuje zdání úspěšnosti, jež vynikne o to víc po příjezdu do rodného provinčního zapadákova. Má přeci atraktivní povolání spisovatelky, luxusní apartmá, pěkné hadříky a jako nezbytný doplněk pejska, jakého je možno nejčastěji zahlédnout coby domácího mazlíčka nepříliš duchaplných modelek.
Reitmana ale zajímá, co je pod tímto povrchem, kde se rozchází naše vlastní sebehodnocení s vnějším pohledem okolí. A ukazuje ženu, bojující s tvůrčím blokem a požadavky nakladatele, která vlastně nikdy pořádně nedospěla. Rozvedenou a depresivní alkoholičku, která se na prahu čtyřicítky stále cítí být okouzlující královnou plesu, čemuž napomáhá svým teenagerským šatníkem.
Bývalí spolužáci ji ale vidí mnohem realističtěji. Jako sebestřednou, nesnesitelnou a psychicky nevyrovnanou mrchu, která nevzbuzuje závist, ale spíš lítost, rozpaky nebo rovnou odpor. Není proto divu, že jedinou spřízněnou duši nachází v bývalém spolužákovi Mattovi (komik Patton Oswalt), jehož invaliditu způsobila homofobní násilná reakce okolí na zvěsti o jeho homosexualitě. Jejich závěrečné dojemné sblížení, když si oba uvědomí, že si jako vyděděnci zbyli, patří k nejlepším scénám ve filmu.
Mavis neprojde žádnou „zázračnou“ proměnou, která změní její povahu. Náznak, že by se mohla vyrovnat se svými sebeklamy, tu přesto je a dává ji naději do budoucna. Reitman natočil svůj divácky nejméně vděčný počin, prostřednictvím nějž zkouší, co žánr romantické komedie ještě unese. A dochází k velmi realistickým závěrům, jež mají co do psychologické věrohodnosti mnohem blíž k naší zkušenosti než většina žánrových kolegů tohoto filmu.