Chlapectví, Whiplash, Americký sniper, Hon na lišku, Divočina, Teorie všeho, Kód Enigmy, Kouzlo měsíčního svitu, Kobry a užovky a Domácí péče. Oscarové tituly i to nejlepší z domácí produkce.
Fotograf
r. Irena Pavlásková, ČR 2015
Irena Pavlásková si jistě byla vědoma, že zpracovává velice atraktivní životní příběh s mnoha kontroverzními excesy nebo momenty, pro něž by i příznivci Jana Saudka těžko hledali omluvu. Její velkou zásluhou pak je, že tento příběh podává nikoliv bulvárně, ale vitálně. Jako oslavu života, s nímž se sice nemusíme ztotožnit, ale určitě si zaslouží naši pozornost.
Samotný děj se začíná odvíjet na počátku devadesátých let. Tedy v období, kdy Mistr své tvůrčí postupy spíš už jen variuje, než aby je posouval někam dál. Do Janova radostného harému, v němž vznikají slavné fotografie, vstupuje mladá studentka Líba (Marie Málková).
Zachycení Janova tvůrčího prostředí, jež je pupeční šňůrou provázané s jeho milostným životem, hodně vypovídá o tom, jak se fotograf chová k ženám a ony k němu. Jan mezi ženami s obrovskými ňadry a kyprými zadnicemi proplouvá jako impresário, ale zároveň se jimi nechá smýkat. Nasazuje si před nimi masku tu zábavného, tu lyrického klauna, která má omlouvat jeho unikavé, nespolehlivé či slabošské jednání.
Líba se v tomto tvůrčím harému zprvu rozkoukává a působí přitom velmi úslužně a submisivně. Díky těmto svým vlastnostem se stává Janovou asistentkou, milenkou a nejbližším člověkem. Postupem let se od něj díky vlastním ambicím emancipuje, ale jen natolik, aby stále mohla stoupat po jeho zádech nahoru.
Když s člověkem žijete, poznáte i jeho Achillovy paty. Janovy lehkomyslnosti, důvěřivosti i jeho neochoty řešit problémy, před nimiž radši utíká, Líba využije v závěrečné třetině vyprávění. Ta po sérii odlehčených epizodických výjevů z jeho nevázaného života má mnohem pevnější dramatický tvar, který vykazuje i jisté napětí, jež se blíží žánru psychologického thrilleru. Líba přebírá kontrolu nad Janovými účty, majetkem, cennými negativy a autorskými právy, jichž se vychytralou lstí zmocňuje.
Irena Pavlásková v přerodu vtíravé dívky z malé vísky v manipulativní pijavici, našla téma, blízké jejímu debutu Čas sluhů (1989). Karel Roden svůj předobraz ani nekopíruje ani nekarikuje, ale propůjčuje mu svou vlastní stylizaci, jež se blíží té Janově.
Zároveň nás dokáže pozvat i pod onu cynickou a bonvivánskou masku, kterou sundává jen málokdy. V té chvíli vidíme plachého, úzkostného, zraňovaného a ublíženého chlapa, který se hroutí z toho, co sám dělá druhým. Jeho sobectví a neochota ovládat své pudy ho ženou do problémů. Za provokaci skrývá svůj strach, že to bude on, kdo bude citově zraňován. Jakoby se ze všeho nejvíc bál, co najdeme za tou sebeobrannou ulitou, již si kolem sebe vytvořil.