Hon na lišku
r. Bennett Miller, USA 2014
Bennett Miller, tvůrce ceněných oscarových děl Capote a Moneyball, se ve svém třetím režijním počinu inspiroval skutečným příběhem dvou bratrů, který poznamenala těžko vysvětlitelná tragédie. Tento případ tehdy velmi otřásl Amerikou.
Mark (Channing Tatum) a David (Mark Ruffalo) Schultzové jsou špičkoví zápasníci ve volném stylu. Olympijští vítězové, z nichž jednoho z nich, Davida, se rozhodl z neznámých důvodů v roce 1996 zastřelit jeho sponzor a dlouholetý přítel. Americký multimilionář, průmyslník, sportovní nadšenec, ale také paranoidní schizofrenik John du Pont (Steve Carell).
Na počátku všeho stálo pozvání Marka do Johnova hypermoderního tréninkového kempu na jeho panství Foxcatcher, aby se tam mohl připravovat na obhajobu zlaté medaile na olympiádě v Soulu v roce 1988. Mark se rozhodl chytit příležitost za pačesy, už proto, aby vystoupil ze stínu svého uctívaného bratra.
Jeho spojení s bratrem, který žije s rodinou jinde, je přesto stále velmi silné. Ve chvíli, kdy se málo komunikativnímu Markovi přestává dařit, rozhodne se du Pont jeho staršího bratra na Foxcatcher pozvat. Protože jedině on dokáže k uzavřenému Markovi proniknout a dovést ho k vítězství.
Mark ale značně nelibě nese, že se o svého štědrého patrona musí s bratrem dělit. Na opačné straně zas du Pont žárlí na Davida. Co se zprvu zdálo být přátelstvím, se proměňuje v patologický vztah díky nevyrovnané povaze mecenáše, který podrývá psychologickými hrami sebevědomí mladého zápasníka. Dave se snaží zasáhnout a bratrovi pomoct, místo toho se ale dostává do střetu s du Pontem, jehož paranoia a snaha vydobýt si moc se každým dnem zvětšují. Napětí, plynoucí z vazeb mezi skutečnou a náhradní rodinou, ústí do tragického činu.
Režisér pečlivý sběr materiálu o tomto případu přetavil do „fincherovského“ dramatu o neodvratném zločinu. Scenáristická dvojice E. Max Frye (Palmetto) a Dan Futterman (Capote) vyšla z autobiografie Marka Schultze, ale mnohem více než zápasení nebo sportovní úspěchy obou bratrů je zajímal vhled do temných zákoutí lidské duše.
Především té schizofrenní du Pontovy. Steve Carrell, jehož máme spjatého především s komediálními rolemi (40 let panic, americká verze Kanclu) tu předvádí dokonalé fyzické převtělení do někoho jiného. S umělým nosem, krysím ksichtem, prázdným pohledem a pozměněnou dikcí vytváří mnohavrstevnatou démonickou osobnost.
Režisér umí dostat z herců to nejlepší, čehož jsme v minulosti byli svědky u Philipa Seymoura Hoffmana v Capotem nebo u Jonaha Hilla v Moneyballu. Ze Stevea Carrella doslova mrazí, stejně jako z tohoto klinicky chladnokrevného pohledu do pokřiveného světa falešné loajality, bratrské lásky a žárlivosti na ni ze strany člověka, který má velký vliv, bohatství a také nenaplněnou touhu po uznání.