V nitru Llewyna Davise
r. Ethan Coen, Joel Coen, USA / Velká Británie / Francie 2013
Šestnáctý film bratří Coenů, který získal Velkou cenu poroty z loňského festivalu v Cannes, tři nominace na Zlaté glóby a dvě oscarové, přináší melancholickou sondu do duše smolařského písničkáře z předdylanovské éry.
Ocitáme se v New Yorku roku 1961, kdy se na tehdejší vzmáhající se folkové scéně snaží prosadit Llewyn Davis (Oscar Isaac). Postava fiktivní, jež má ale svůj reálný předobraz v osobě Davea Van Ronka (1936-2002). U nás téměř neznámého folk-bluesového písničkáře, jenž stál u zrodu amerického moderního folku.
Daveova vzpomínková kniha posloužila Coenům jako zdroj inspirace, ať už jde o scenérie, postavy nebo atmosféru té doby. A nasáli ji opravdu dokonale, protože film nejen že působí dobově velmi autenticky, ale i jeho vizuální stránka nám evokuje filmy ze šedesátých let.
Llewynova cesta za naplněním jeho snu, jehož realizace by mu mohla dát existenční jistotu, je prodchnuta velkou melancholií. Tato melancholická nálada se promítá do takřka všech složek vyprávění, které dokreslují a podporují vyznění této odyssey o lidské naději i deziluzivním zklamání z jejího nenaplnění.
Tempo vyprávění je ztěžklé a plouživé, tak jako pohyb člověka, který ví, že se žene vpřed za něčím, co nemá naději na úspěch. Llewyn v podání Oscara Isaaca má všechnu tu hořkost z proher a zklamaných ambicí napsanou ve tváři i ve svých písních, které opět velmi přesně zrcadlí jeho vnitřní rozpoložení.
Coeni jeho příběh podávají velmi subtilně, náznakově, nesnaží se nám o něm říct úplně všechno, ale nechávají nám prostor k tomu, abychom si domysleli, jak to s ním mohlo dopadnout. Nezapomínají ale ani na typický znak jejich tvorby, jímž je přítomnost černého, potutelného nebo absurdního humoru, jež nechávají pod vším tím melancholickým nátěrem jemně, ale o to účinněji probleskovat.
Cestu do Chicaga je Llewyn nucen sdílet s namyšleným jazzovým muzikantem a narkomanem Rolandem Turnerem (John Goodman), přičemž ráz jejich putování má hodně bizarní charakter. Rolandovy jízlivé poznámky pak předznamenají jeho přijetí u hudebního producenta Grossmana (F. Murray Abraham), kdy ze sebe vydá to nejlepší, ale ten mu naznačí, že pro showbyznys je to málo.
Všechny tyto epizodní setkání se nesou v typickém coenovském duchu, jen tentokrát k notě černě groteskní přistupuje i ta tesklivě melancholická. Ta nám dává pocítit všechnu tu marnost z počínání nepřizpůsobivých umělců, kteří tvoří srdcem a nikoliv z komerčního kalkulu.
A taková je vlastně i novinka bratří Coenů. Nepodbízivá, smutná, občas bezvýchodná, ale v důsledku vlastně smířlivá s osudem, který máme zřejmě někde napsaný. Diváci, kteří mají rádi autorský rukopis sourozeneckého dua a umí ocenit práci s detaily i dobovou atmosférou filmem zatím nepříliš zmapovaného území amerického folku počátku šedesátých let, budou potěšeni.