Oscarová Ona, kontroverzní Nymfomanka, Apokalypsa v Hollywoodu i forrestgumpovský Stoletý stařík. Třetí ochutnávka nejatraktivnějších titulů přichází.
Památkáři
r. George Clooney, USA 2014
Téma druhé světové války bylo na filmovém plátně vytěženo nespočetněkrát. Činnost jednotky, zvané The Monuments Men, jež se za druhé světové války podílela na objevení a navracení významných uměleckých děl, uloupených nacistickou mocí, však dosud pozornosti filmařů unikala. To se rozhodl změnit George Clooney, který této skupině kunsthistoriků, kurátorů uměleckých sbírek, ředitelů muzeí, restaurátorů a architektů vzdává hold ve svém pátém režijním počinu.
Děj filmu nás seznamuje s profesorem umění Frankem Stokesem (George Clooney), který v roce 1943 naléhá na prezidenta Roosevelta, aby udělal něco pro záchranu vzácných uměleckých děl v Evropě. S posvěcením prezidenta i generálů Eisenhowera a Pattona je Stokesovi povoleno, aby sestavil tým odborníků přes umění, který se po výcviku v Anglii vydává po Evropě hledat nacistické skrýše.
Spojkou šestice expertů (Matt Damon, Bill Murray, John Goodman, Jean Dujardin, Hugh Bonneville, Bob Balaban), pod vedením Stokese, se stává kurátorka z okupované Francie Claire Simone (Cate Blanchett), jež jim dodává informace o tom, kde by se díla mohla nacházet.
Na první pohled to tedy vypadá, že máme před sebou válečnou obdobu Sedmi statečných nebo poctu válečným týmovkám typu Velký útěk, Tucet špinavců či Děla z Navarone. Zkrátka něco jako Dannyho parťáky, jen ve válce. Clooneyho ale zřejmě až příliš svázala úcta ke skutečným předobrazům jeho hrdinů a s jejich osudy si proto dovolil jen pramálo fabulovat. Díky tomu ale místo životných postav vytvořil spíš pomníky s neprokresleným psychologickým pozadím i motivacemi.
Formálně jde ale o velmi zdařilou záležitost. Ať už jde o výběr lokací po celé Evropě nebo retro atmosféru, upomínající na klasické filmy z druhé světové války. Rozmáchlá výprava i elegantní technická stránka dodává vyprávění potřebné velkofilmové aranžmá.
Clooneymu se podařilo najít skvělý námět, k němuž ale nenašel vhodný klíč, jak ho divákům zprostředkovat. Jeho těkání mezi vážnějším, ambicióznějším a patetičtějším tónem vyprávěním a tím komediálním, jež odkazuje k tradici francouzských válečných komedií typu Sedmé roty za úplňku, není dotažené ani v jednom z těchto přístupů.
Poselství filmu, že je třeba chránit kulturní dědictví lidstva, protože právě ono nejvýmluvněji vypovídá o jeho historii, je stále platné. Když zničíte umění, vymazáváte tím i historii daného národa a něco, na co může být pyšný.