Kapitoly článku:
Fantasy
Filmem 300: Bitva u Thermopyl se nechal inspirovat indický režisér Tarsem Singh (Cela, Pád). Jeho jméno vzbuzovalo velké naděje, které ale nebyly naplněny.
Důvodem je to, že na místo svébytné adaptace mytologické látky je nám předložena precizní a technicky vybroušená kopie modelu, který už jednou zafungoval. Zack Snyder ale ve svém testosteronovém nářezu z legendární soutěsky pracoval s mnohem lepším scénářem, který se opíral o grafický román Franka Millera.
Zde se dostavuje pocit, že scenáristé operují volně s prvky, které už byly užity v jiných filmech (Souboj titánů, Král Škorpion, Troja) a že se spíše než o původní mytologii opírají o tu prefabrikovanou hollywoodskými blockbustery na dané téma.
Theseus je chráněncem Dia, podobně jako byl v Souboji Titánů Perseus. Hyperion zas disponuje obří armádou a chová se stejně despoticky a nelítostně jako perský král Xerxés v Třístovce.
Předvídatelný scénář se snaží pozvednout vizuální stránka, na níž je ale až příliš znát její počítačový původ. Singhovi rozhodně nechybí cit pro kompozici výtvarně působícího obrazu, ale po čase se pohled na jeho sebevíc fascinující stylizované exteriéry okouká a umělý svět vyjeví svou nepřirozenou nebo chcete-li kýčovitou podstatu.
V těchto exteriérech probíhá děj, připomínající postup mezi videoherními levely. Singh se soustředí na choreografii efektních audiovizuálních orgií, při nichž ve stylizovaných záběrech prýští cákance krve.
Brilantní formu, připomínající v nejlepších momentech malířská díla, zrazuje ale odvozený obsah vyprávění. Zda to bylo na přání producentů, jimž Třístovka vydělala na celosvětových tržbách 450 milionů dolarů, nebo to byl režijní záměr, nechme ve fázi úvah o tom, jak moc si studiový systém přizpůsobuje k obrazu svému osobité tvůrce Singhova ražení.
Pixarovský režisér Andrew Stanton oživuje ve svém hraném debutu sto let starého hrdinu rodokapsového střihu.
Problémem je, že postavou veterána občanské války a zlatokopa Johna Cartera a romány jednoho ze zakladatelů sci-fi a fantasy literatury E. R. Burroughse se mezitím stačili inspirovat i jiní tvůrci. Například George Lucas v Star Wars, David Lynch v Duně nebo James Cameron v Avataru. O Supermanavi, Barbaru Conanovi, Flash Gordonovi, Riddickovi a dalších nemluvě.
Andrew Stanton se obrací přímo k předloze, ale jeho zpracování doplácí na to, že namísto svébytné adaptace Burroughsovy předlohy vykazuje jeho pojetí až příliš shodné motivické, syžetové i formální rysy s podobou filmů, jež už známe a které patří k vlajkovým lodím žánru, který z jeho knih vychází.
Pouštní exteriéry připomínají rodnou planetu Anakina Skywalkera, arénový souboj zas dvojku Star Wars ságy. Tím ale citace z Lucasova díla zdaleka nekončí a dojde i na parafrázi věty „Jsem tvůj otec“. Samotný příběh pak podobně jako u Hvězdných válek připomíná dobrodružnou pohádku s prvky sci-fi, fantasy a nezbytné romantiky.
Adaptátoři rezignovali na originální přístup k dané látce a i Andrew Stanton se víc soustředí na vizuální vábničky (3D provedení) a zapomíná vyprávět příběh, který by měl nějakou strhující gradaci. Z jeho Johna Cartera je ze všeho nejvíc cítit řemeslná zakázkovost a podobně neškodné ladění jako z jiného disneyovského počinu Princ z Persie. I jím se studio Disney pokoušelo zažehnout novou sérii a i on byl po prvním dílu odpískán.
Režisér Gary Ross (Městečko Pleasantville, Seabiscuit) se ujal fantasy série z pera Suzanne Collinsové, jíž chtěli producenti zaplnit mezeru po Harry Potterovi.
Přenáší nás do blíže nespecifikované dystopické budoucnosti, v níž se na troskách bývalé severní Ameriky rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitol a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne tvrdou rukou a jejich poslušnost si udržuje konáním her nazvaných Hunger Games. Jde o zvrácenou televizní reality show, v níž každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život.
Šestnáctiletá Katniss (Jennifer Lawrence) chce zachránit svou vylosovanou sestru a nabídne místo ní svou účast v zápolení dobrovolně. Dokáže ale přežít v divočině, kde jí soupeři usilují o život?
Filmová adaptace světového bestselleru nabízí sympatickou a kurážnou hrdinku. Režisér Gary Ross se chce prostřednictvím jejího příběhu dotknout mnoha závažných témat, ale žádnému z nich se nepřiblíží natolik hluboko, aby to v nás zarezonovalo. Potenciálně silnému, i když nikterak originálnímu námětu, činí medvědí službu tím, jak nesoustředěně těká mezi způsoby, jakým ho podat. Neumí si vybrat, zda prizma, jímž budeme vyprávění vnímat, bude alegorické, satirické, společensko-kritické, psychologické nebo akčně zábavné.
Čerpá inspiraci z mnoha jiných literárních a filmových děl, zabývajících se životem v autoritářském prostředí, ale vlastní vizi z jeho podání necítím. Díky tomuto zjednodušení a odosobnění jeho snaha o významové přesahy a interpretace bohužel nepřesáhla ráz teenagerského koketování s orwellovskou tématikou, ze kterého si zapamatujete především sympatickou hlavní hrdinku.