Trans
r. Danny Boyle, Velká Británie 2013
Od režie zahajovacího ceremoniálu letní londýnské olympiády si Danny Boyle rád odskočil ke kriminálnímu psychothrilleru Trans. Začal ho natáčet na podzim roku 2011, ale s jeho postprodukcí musel počkat až po olympiádě.
Při jeho realizaci se po třinácti letech znovu sešel se scenáristou Johnem Hodgem. S ním vytvořil nejen svůj debut Mělký hrob, ale i kultovní drogový Trainspotting. Po Extra životu a Pláži se jejich cesty rozešly, aby se nyní znovu spojily na adaptaci látky Joea Ahearneho.
A jakoby se skrze jejich obnovenou spolupráci vrátili ke svým vlastním černohumorným nebo temným neo-noirovým začátkům. Vždyť právě v prvních dvou filmech se zaměřovali na existence s různě pokřivenými charaktery a jednáním kriminálního charakteru.
V Transu nás seznamuje s historikem umění a dražitelem Simonem (James McAvoy), který pracuje v londýnské aukční síni. Mladík se kvůli prekérní finanční situaci, v níž se ocitl, spojí se skupinou zlodějů. Ti mají spadeno na velevzácný Goyův obraz Létající čarodějnice v mnohamilionové hodnotě.
Problém nastává ve chvíli, kdy Simon po ráně do hlavy, utržené během krádeže, ztratí paměť. A nedokáže si vzpomenout, kam že ten obraz vlastně ukryl. Když z něj tuto informaci vůdce gangsterské bandy Franck (Vincent Cassel) nedostane za pomocí mučení, uchýlí se k jinému řešení. Najme psychoterapeutku Elizabeth (Rosario Dawson), která má z hlubin pacientovy mysli za pomocí hypnózy vydolovat zasuté vzpomínky.
Úvod filmu, v němž sledujeme provedení krádeže, evokuje klasické i moderní heist filmy. Skupina gangsterů se za pomocí insidera snaží ukrást drahocenný předmět a něco se pokazí. S příchodem hypnoterapeutky Elizabeth na scénu a jejími metodami zjišťování skutečnosti ale vyprávění získává rysy skládačkových filmů typu Nolanova Počátku nebo Scorseseho Prokletého ostrova, v nichž se stírá rozdíl mezi realitou, snem a halucinací.
Tento druh filmů počítá s divákem inteligentním a pozorným, jenž je rád klamán a bere to jako součást hry s vnímavým obecenstvem. Oproti dvěma výše zmíněným filmům nebo jiným snímkům, pracujícím s tematikou amnézie, ztráty identity či věrohodnosti vzpomínek, ale scenárista John Hodge selhává tam, kde by měla vězet největší síla konstrukce takto nastaveného příběhu.
Umí sice diváka znejistit, zavést ho na falešnou stopu a vybudit ho z pozice pasivního pozorovatele, ale neposkytuje mu dostatek indicií, které by ho vedly právě k nějaké analýze či interpretaci toho, co sleduje. V důsledku toho to, co působilo zdánlivě složitě, vykazuje na konci jen vykonstruovaný a překombinovaný ráz.
Nositelem zvratů se stává ústřední trojice (anti)hrdinů, z nichž jeden funguje přímo jako nespolehlivý vypravěč. Scenárista neustále pootáčí perspektivou toho, která postava je dobrá a zlá i jaké jsou její motivace. Každá z postav sleduje svůj vlastní zájem a snaží se ty ostatní přelstít. Figury sebou navzájem manipulují a až do poslední chvíle není jisté, kdo je volavkou koho a kdo vezme lup. Vše je ještě navíc znepřehledněno tím, že realita bez nějakých švů nebo hranic prostupuje v hypnotický svět a naopak.
Danny Boyle se záplavou neustálých zvratů, ať už se týkají charakterů postav nebo rozostření představované reality, snaží diváka nachytat, zmást, pohrát si s jeho diváckými očekáváními a zároveň ho přimět ke spolupráci. K tomu poslednímu mu ale nedává dost vodítek a divácká slast v důsledku toho trpí. Přesto jeho snaha natočit malý film podle vlastních představ, který působí jako mámivá a rafinovaná šaráda, vyznívá sympaticky.