Paterson
r. Jim Jarmusch, USA, 2016
Jim Jarmusch (1953) je považován za vůdčí osobnost amerického nezávislého filmu. Ve svých minimalistických komediích, plných sebeironického nadhledu, se zabýval konflikty mezi odlišnými kulturami a pocity vykořeněnosti či ztráty tradičních hodnot. Ve svém nejnovějším filmu přináší ódu na obyčejný život a ódu na poezii, která je stejně civilní a obyčejná jako Patersonův život.
Řidič linkového autobusu Paterson (Adam Driver) žije se svou ženou Laurou (Golshifteh Farahani) v Patersonu, někdejším proslulém městě básníků, které dnes upadá. Patersonovi je kolem třiceti a vede spořádaný život po boku své energické perské ženy, která ho miluje a má plnou hlavu nápadů, jak zvýšit jejich omezený rozpočet.
Mají anglického buldočka Marvina, s nímž Paterson chodívá večer co večer na procházku a pokaždé se staví v místním baru. Každý den ráno brzy vstává, aby se svačinou připravenou Laurou byl včas u svého autobusu. Paterson je ale také básník a denně zapisuje své básně do sešitu, který má stále při sobě.
Patersonova poezie je z plátna vidět i slyšet mnohokrát. Vidíme ho jako milovníka poezie všedního dne, jemuž je vzorem básník minulého století William Carlos Williams. Ten v Patersonu také žil a inspiroval i české básníky poezie všedního dne v 50. letech v Československu.
Paterson je tedy město v New Jersey i jméno hlavního hrdiny, který píše poetické básně o zápalkách Ohio Blue Tip, jejichž vzplanutí přirovnává k vzplanutí romantickému. Jeho žena Laura je na milostné verše svého manžela zvědavá a v tvorbě ho velmi podporuje. Zároveň jako ta praktičtější ve dvojici na něj naléhá, aby si básně někde zálohoval.
To ale muž, který nepoužívá ani mobilní telefon, neustále oddaluje. Což se mu nakonec vymstí, když si s jeho celoživotním dílem, uloženým v sešitě, nehezky pohraje buldoček Marvin, který s Patersonem neustále v očích Laury svádí boj o pozornost.
Patersonův svět a jeho nepoužívání moderních technologií, včetně chytrého telefonu, souvisí s jeho usazením v postupně mizejícím světě slov, který tak půvabně svými básněmi zaplňuje. A tak jako hledá zenovou rovnováhu v poezii všedního dne, snaží se ji naplňovat i ve svém vztahu s Laurou, který je něžný, vstřícný, chápající a partnerský v tom nejlepším slova smyslu.
Laura vylepšuje domácnost, učí se hrát na kytaru a peče sladkosti na sobotní farmářský trh. Ve všem, co dělá, se odráží kreativní stránka její osobnosti. Ať už jde o její pohrávání si s představou, že by se stala countryovou zpěvačkou nebo dekorování bytu, kdy všechny jeho doplňky ladí do černobílých vzorů. Stejně jako její oblečení. Díky vlastní kreativnosti má i takové pochopení pro jejího muže, který vyniká v umění múzickém, básnickém.
Jarmusch se posouvá ve své tvorbě od tematizování mužského přátelství k milostným vztahům, jak už naznačil jeho předchozí titul Přežijí jen milenci (2013). Uprostřed rutiny pracovních dnů dokáže nacházet směs obyčejného a poetického způsobem, který z něj udělal přední postavu světové kinematografie.
Film se odehrává během jednoho týdne, kdy sledujeme jen drobně variované rituály Patersonova života. Každé ráno chodí do práce, v linkovém autobusu číslo 23 poslouchá své cestující, kteří ho rovněž inspirují k psaní poezie, večer sní večeři, vyvenčí psa Marvina a stavuje se na pivo v oblíbeném baru na rohu.
A v něm opět můžeme pozorovat drobné miniatury ze života lidí, kteří ho navštěvují. Majitele baru Doca (Barry Shabaka Henley) nebo partnerské dvojice po rozchodu, jejichž emoční výstupy vrcholí vypjatým momentem s pistolí. Pro poklidnou, melancholickou a nenásilnou atmosféru vyprávění je příznačné, že zbraň je atrapou.
Onen každodenní rytmus života dvou nenápadných lidí, při němž se nic pozoruhodného neudá, vytváří půvab toho dvouhodinového vyprávění. S repeticemi a variacemi zachází režisér jako se vzory poezie, přičemž důraz je kladen na drobné detaily a odchylky od zaběhnutého toku dní. Jako když ve veřejné prádelně potká rappera, který vytváří koláže slov, při cestě z práce mladou básnířku nebo na konci japonského milovníka poezie, který vykřikuje po otázkách, jím kladených, významné Aha!.
Sedm dní nám umožní nahlédnout do Patersonova vnitřního i vnějšího světa. A nejde o svět rutinní, ubíjející nebo jednotvárný, jak by se mohlo zdát. Ona monotónnost a zavedenost je znakem poklidnosti existence dvou lidí, kteří už vědí, že ambice je neudělají šťastnějšími. Oni se umí radovat z toho, co mají, z intimity každodennosti, která se stává odrazem jejich vnitřních kreativních já.