Je to už třicet let, kdy byla dovršena postapokalyptická trilogie Šílený Max. Ta udělala hvězdu z Mela Gibsona i režiséra série George Millera. Sedmdesátiletý australský tvůrce nyní tuto látku znovu oživuje. Bez modrookého Mela, ale zato se svalnatým britským pořezem Tomem Hardym v hlavní roli.
O tom jak návrat k osvědčené značce dopadne, se dozvíte příští týden, kdy film vstupuje do našich kin a kdy přineseme i jeho recenzi. Ještě předtím jsme se ale rozhodli pro menší exkurz do historie žánru, který zažil svou velkou renesanci na přelomu tisíciletí.
Přechod milénia, 11. září 2001, pandemie ptačí a prasečí chřipky, celosvětová finanční krize, teroristické útoky, konec světa podle mayského kalendáře v roce 2012. Všechny tyto reálné události a jevy našly svůj odraz v postapokalyptickém žánru.
Lidstvo se odebíralo na věčnost různými způsoby a za jeho zkázou stály viry, emzáci nebo zombies, kteří pronásledováním zdravých urychlovali jejich zkázu. Nejčastěji si ale lidé za svůj konec mohli sami. Tím, jak se nešetrně chovali k matičce přírodě, která jejich pyšnému a přehlíživého chování vůči ní vystavila nemilosrdný účet.
Nyní má možná tento subžánr už svá nejlepší léta za sebou, ale stále se objevují díla, která se ho snaží zajímavým způsobem rozvíjet. Mohou za to faktory, které obyvatelé planety Země vnímají jako pro ně rizikové. V éře studené války to byla hrozba nukleární zkázy. V devadesátých letech se objevilo téma zotročení lidstva stroji, obdařenými umělou inteligencí (Terminátor, Matrix). V novém tisíciletí pak nejčastěji ekologické pohromy.
A v současnosti? V souvislosti se vztahy dvou hlavních velmocí se hovoří o začátku nové studené války. Evropská unie se snaží řešit problém uprchlíků z muslimských zemí, kde krutě úřaduje tzv. Islámský stát. Společnosti se radikalizují a naslouchají politikům, kteří nabízí jednoduchá řešení složitých otázek.
Všechny tyto globální jevy jistě budou reflektovány i prostřednictvím postapokalyptického žánru. Právě on nám totiž umožňuje prožít si v bezpečí naše hluboce zakořeněné obavy. Většina těchto zkázonosných příběhů ale obsahuje i naději, že na troskách starého, zničeného světa se podaří vybudovat lepší, v němž už se budeme chovat moudřeji. Tak s tímto relativně optimistickým zakončením vás zveme k přehledu deseti filmů, v nichž už konec světa nastal.
V takovémto formátu pochopitelně nejde o vzorek reprezentativní. Už proto, že se v něm objevují filmy z posledních desíti let, které se řadí k mainstreamové produkci. Ale tím, že jsme do něj zařadili i dva animované filmy (Vall-I, Číslo 9) nebo jednu komedii (Zombieland), se snažíme ukázat, jak lze možnosti tohoto žánru variovat a přibližovat ho i dospívající generaci.
Potomci lidí
r. Alfonso Cuarón, VB/ USA 2006
Mexický režisér Alfonso Cuarón (Mexická jízda, třetí Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Gravitace) přišel před devíti lety s velmi neutěšenou vizí světa, ze kterého se vytratila naděje.
Přenáší nás do nedaleké budoucnosti roku 2027. Lidstvo ztratilo schopnost reprodukce a pozvolna spěje k zániku. Poslední dítě se narodilo před osmnácti lety, čemuž i odpovídá i stav světa, zmítaný občanskými válkami.
Anglie se za cenu přísných represí obyvatelstva stává posledním ostrůvkem jakési civilizace. Rezignovaný a alkoholem nasáklý úředník Theo (Clive Owen) je pověřen svou bývalou manželkou Julian, vůdkyní jedné z odbojových skupin s názvem Ryby, úkolem dopravit do bezpečného azylu dívku, jejíž pokročilé těhotenství představuje naději na záchranu lidského druhu.
Cuarón se jako režisér a spoluscenárista při tvorbě příběhu inspiroval zápletkou z povídky detektivní autorky P.D. James, stvořitelky inspektora Adama Dalglieshe. Anglie v roce 2027 se mu stává metaforou civilizačního rozkladu světa, v němž apokalypsa již není hrozbou, ale běžnou realitou života.
Realizátoři filmu se nezaobírají dopodrobna příčinami tohoto stavu, ale ukazují nám jeho důsledky. Všudypřítomná špína, pouliční nepokoje, babylonská změť jazyků a národností, terorismus a imigranti nejen z Evropy, kteří jsou zavíráni do klecí a odsouváni na okraje měst do speciálních sběrných táborů.
Nad tím vším dohlíží totalitní režim, pro něhož lidský život již pozbyl smyslu a jedinečné hodnoty. Zpráva o nenarozeném dítěti (paralela s biblickým příchodem Mesiáše) se stane rozbuškou ve vzájemném soupeření úřední moci s teroristy o stávající vliv ve společnosti.
První polovina filmu nám v detailech přibližuje pochmurnou představu nedaleké budoucnosti, v níž se státem kontrolovaný pořádek ve městech mění za hranicemi města v naprostý chaos, v němž vládne válka všech proti všem. Ve druhé půli filmu se v kulisách utečeneckého ghetta rozpoutává akční honička mezi Theem a jeho chráněnkyní Kee (Clare-Hope Ashitey) a teroristy, kteří je pronásledují.
Na opravdový zážitek nepovyšuje film vyprávěný příběh, ale dokumentaristicky věrně vykreslené prostředí světa za dvacet let. Cuarón nevytvořil další z řady sci-fi podívaných, plných digitálních kulis, ale spíše sociálně- politické zamyšlení nad tím, kam jako lidstvo spějeme. Akcentuje přitom všechny nejpalčivější problémy současnosti, které označujeme termínem „střet civilizací“ (terorismus, migrace).
Absolutorium si Potomci lidí zaslouží za formální stránku. Režisér, za pomoci dvorního kameramana Emmanuela Lubezkiho, snímá film v dlouhých záběrech, které dávají plně vyniknout všemu, co se odehrává v hlubokém zorném poli kamery. Několikaminutová sekvence při honičce v uprchlickém táboře snímaná v jednom záběru bez střihu se zapsala do dějin filmové řeči, podobně jako např. vylodění v Normandii v Spielbergové vojínovi Ryanovi.
Akční scény, snímané pomoci steadicamu, jsou prezentovány s dokumentaristickou naléhavostí roztřesených záběrů, při nichž kamera neustále působí jako ten třetí vzadu, který je prchajícím hrdinům v patách. Divák má tak o to silnější pocit, že se nachází uprostřed nepřívětivé filmové reality.
Cuarón natočil strhující jízdu ponurou budoucností, které se neřešením současných problémů čím dál víc nebezpečně přibližujeme. Naštěstí nás křik dítěte, doprovázející závěrečné titulky, vrací zpět ke světu jako místu, jež má snad optimističtější budoucnost.