La Giovinezza
r. Paolo Sorrentino, Itálie / Francie / Velká Británie 2015
Když před dvěma lety soutěžil v Cannes italský režisér Paolo Sorrentino s filmem Velká nádhera, odjel překvapivě s prázdnou. Teprve Evropská filmová cena za nejlepší film roku a Oscar za nejlepší zahraniční film mu přinesly zadostiučinění.
Sorrentino, který v Cannes během jedenácti let představil šest svých filmů (Následky lásky, Rodinný přítel, Božský, Tady to musí být, Velká nádhera, La Giovinezza), tedy všechny až na debut Přebytečný člověk (2001), který uvedl v Benátkách, na festival kvůli tomu nezanevřel a přihlásil do něj i svou novinku La Giovinezza (Mládí).
Po Tady to musí být jde o jeho druhý film, natočený v angličtině. Soustředí se na dvojici osmdesátníků, kteří společně tráví dovolenou v Alpách, kde přemýšlí nad tím, jak správně využít času, který jim v životě ještě zbývá. Své vlastní vzpomínky přitom konfrontují s obrazy mládí a krásy, jež kolem sebe vidí v alpském hotelu. Jednou z návštěvnic hotelu je totiž i krásná Miss, již ztvárňuje modelka a herečka rumunského původu Madalina Diana Ghenea.
Fred Ballinger (Michael Caine) je skladatel a dirigent, který v sanatoriu uprostřed švýcarských Alp pobývá se svou dcerou a asistentkou Lenou (Rachel Weisz). Mick Boyle (Harvey Keitel) je filmový režisér, který se snaží dokončit scénář k filmu, který má být jeho poslední. Zahrát by si v něm měla jeho celoživotní múza Brenda Morel (Jane Fonda).
Fred už nechce mít s hudbou nic společného. Zdá se, že jeho rozhodnutí nezmění ani vyslanec britské královny, který za ním přijíždí s tím, že by panovnice byla ráda, kdyby se ještě jednou postavil před orchestr a zahrál jí jednu ze svých symfonií.
Michael Caine tu trochu nahrazuje režisérova dvorního herce Toniho Servilla. Spolu s Harveym Keitelem se pouští do bilance života svých postav. Muži ze svých lehátek přitom ironicky komentují hotelové hosty i vlastní zdravotní neduhy. Z filmu je cítit melancholický stesk po opravdovém mládí, v němž oba muže spojila dávná společná láska.
Organizace prostoru připomíná baletní choreografii, kdy má každý prvek své přesné místo. Esteticko-vizuální stránka pak působí podobně opojně nebo pro někoho až manýristicky jako ve Velké nádheře. Horské masivy, obklopující luxusní sanatorium, tento dojem ještě umocňují.