Mezinárodní filmový festival v Cannes je nejprestižnějším a mediálně nejvíce sledovaným svátkem filmu. Jeho letošní, osmašedesátý ročník probíhal od 13. do 24. května a skončil minulou neděli.
Filmové profesionály, novináře, návštěvníky festivalu i hvězdy stříbrného plátna v Cannes vítala z oficiálního plakátu tvář švédské herečky Ingrid Bergman, která se zaskvěla v Casablance nebo Hitchcockových filmech. Její dcera Isabella Rossellini, jež si zahrála barovou zpěvačku Dorothy Vallens v Lynchově Modrém sametu, pak předsedala druhé nejvýznamnější soutěžní sekci Un Certain regard.
Pod taktovkou bratří Coenů
Předsednictví hlavní soutěžní festivalové poroty se ujali bratři Coenové, které doplnil jejich krajan, herec Jake Gyllenhaal a režiséři Guillermo del Toro a Xavier Dolan. Ženskou část poroty zastupovala britská herečka Sienna Miller, malijská zpěvačka Rokia Traoré, španělská herečka Rossy de Palma, známá z Almodóvarových filmů a nestárnoucí francouzská herečka Sophie Marceau, která se na červeném koberci postarala o pořádný rozruch, když ukázala, jaké nosí, v druhém případě pak nenosí spodní prádlo.
O Zlatou palmu se v hlavní soutěži utkalo devatenáct snímku, stejný počet i v druhé soutěžní sekci Un Certain regard. O výběr titulů se opět staral tým pod vedením uměleckého ředitele Thierryho Frémauxe. Zatímco loni byla hlavní soutěž hodnocena jako jedna z nejvyrovnanějších za poslední roky, letos se kolem výběru vyrojily některé otazníky, spjaté se střídáním stráží na pozici prezidenta festivalu.
Dlouholetého uměleckého šéfa festivalu a poté jeho prezidenta Gilese Jacoba nahradil po patnácti letech jeho prezidentování známý novinář a podnikatel Pierre Lescure. Očekávalo se, jaké změny to přinese a zda se tím postavení Cannes jako evropského uměleckého festivalu ještě víc upevní nebo to bude znamenat posílení vlivu Hollywoodu nad Evropou.
Nejlepší odpověď na tuto otázku dal festivalový program, který se pokusil narušit některé zvyklosti z předchozích let. Například to, že jeho základ tvoří novinky osvědčených festivalových režisérů. Letos dostali víc šanci nováčci.
Třeba Arnaud Desplechin tu soutěžil pětkrát, ale jeho romantický příběh z období dospívání Trois souvenirs de ma jeunesse (Tři vzpomínky z mého mládí) nebyl do hlavní soutěž vybrán, ač ho provází výborné reference. Film s Mathieu Amalricem v hlavní roli nakonec získal v rámci sekce Directors' Fortnight cenu SCAD udělovanou francouzským tvůrcům.
Úspěch francouzské kinematografie
Domácí Francie měla v hlavní soutěži nejsilnější zastoupení, celkově pět titulů. Ceny posbíraly tři z nich. Zlatou palmu si odnesl Jacques Audiard za film Dheepan, zbývající dva pak získaly ocenění herecké. La Loi du marché (r. Stéphane Brizé) za nejlepší mužský výkon, Mon roi (r. Maïwenn) za ten ženský.
Marguerite & Julien francouzské herečky a režisérky Valérie Donzelli přišel s kontroverzní moderní pohádkou o chtíči, vášni, naději a osudové lásce sourozenecké dvojice ze 17. století. Valley of Love (Údolí lásky) režiséra Guillaume Niclouxe svedlo dohromady dvě velké francouzské hvězdy. Isabelle Huppert a Gérarda Depardieu, z nichž ta mohutnější na tiskovce pronesla, že je připravená položit život za zemi, jež mu poskytla občanství. Tedy za Rusko. Jde o příběh matky, která je zmítána pocity viny za sebevraždu syna.
Třemi filmy se v hlavní soutěži blýskla Itálie. Il Racconto dei racconti neboli Pohádku pohádek natočil Matteo Garrone, režisér syrové mafiánské fresky Gomora, podle povídek neapolského spisovatele ze sedmnáctého století Giambattisty Basileho. Z příběhů, plných mořských draků a obřích netopýrů vybral režisér tři, umně je propojil a do hlavních rolí své fantastické alegorie o šílenství a slabostech panovníků obsadil Salmu Hayek, Vincenta Cassela, Johna C. Reillyho a Tobyho Jonese. Prve jmenovaná v osmačtyřiceti letech všechny okouzlila svými fialovými šaty s hlubokým výstřihem.
Druhý italský příspěvek představil stálý host festivalu, který sem, ať už jako herec nebo režisér, jezdí už osmatřicet let. A v roce 2001 zde získal Cannes Zlatou palmu za film Synův pokoj. Tentokrát se Nanni Moretti musel spokojit jen s Cenou ekumenické poroty za svůj nejnovější snímek Mia madre (Moje matka). Režisérka v podání Margherita Buy v něm natáčí film se sebestřednou a zhýčkanou hollywoodskou hvězdou (John Turturro) a vedle toho řeší problémy s umírající matkou, pubertální dcerou a sama se sebou.
Šestý film za sebou představil v hlavní soutěži i italský mistr Paolo Sorrentino, ale jeho La giovinezza (Mládí) zůstalo podobně jako v případě Velké nádhery bez ocenění. To si naopak odvezl Hou Hsiao-hsien za bojový film Nie yin niang, který získal cenu za režii. Zaujali i zbývající dva asijští tvůrci. Japonský režisér Hirokazu Koreeda představil svou adaptaci manga komiksu Umimachi Diary (Naše malá sestřička) a čínský tvůrce Jia Zhangke pak drama Shan he gu ren (Hory mohou odejít). Zároveň převzal od asociace francouzských režisérů cenu Zlatý kočár.
Americká kinematografie byla v Cannes zastoupena třemi tituly, z nichž na cenu za scénář dosáhl mexický režisér Michel Franco za snímek Chronic. Novinka Guse Van Santa The Sea of Trees (Moře stromů) s Matthewem McConaugheym a Naomi Watts v hlavních rolích všeobecně spíš zklamala, naopak Sicario Denise Villeneuvea, odehrávající se na americko-mexickém pomezí v prostředí drogových kartelů, upoutalo svou krutostí a brutalitou.
Z britských ostrovů sem zavítaly tři koprodukční snímky, přičemž největší pozornost asi vzbudilo britsko-americké lesbické drama Carol, které si odvezlo cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Čest středoevropského prostoru hájil formálně uhrančivý debut maďarského režiséra László Nemese Saul fia (Saulův syn), který získal druhou nejvýznamnější cenu Grand Prix.
Domácí diváci nebudou ochuzeni
Ve speciální půlnoční projekci uvedl francouzský režisér, narozený v argentinském Buenos Aires, Gaspar Noé (Zvrácený) svůj erotický 3D film Love. Ten byl avizován jako hodně explicitní, až na hranici pornografie, ale nakonec překvapil tím, jak na příběhu milostného trojúhelníku ukazuje lásku v mnoha podobách.
Mimo soutěž pak představil Woody Allen svého Iracionálního muže s Joaquinem Phoenixem a Emmou Stone v hlavních rolích. A Natalie Portman se nechala v jejím debutu A Tale of Love and Darkness inspirovat biografickými vzpomínkami spisovatele Amose Oze na jeho dětství a dospívání v Jeruzalémě.
V rámci slavnostního zakončení byla čestnou Zlatou palmou oceněna legenda francouzské nové vlny, šestaosmdesátiletá francouzská režisérka Agnès Varda, která natočila filmy jako Cléo od pěti do sedmi nebo Bez střechy a bez zákona. Tato cena je vyhrazena tvůrcům, kteří svým celoživotním dílem zásadně přispěli do světové kinematografie, ale v Cannes hlavní ocenění nikdy nevyhráli. V minulosti bylo ocenění uděleno pouze třikrát, Woodymu Allenovi, Clintu Eastwoodovi a Bernandu Bertoluccimu.
Letošní přehlídka byla charakterizovaná jako hodně angažovaná, s důrazem na sociální problematiku a mezilidské vztahy. Český snímek se do hlavní soutěže žádný nedostal, dva ale byly uvedeny v jiných sekcích. Co domácí fanoušky kvalitního filmového umění určitě potěší je fakt, že většina vítězných snímků byla zakoupena do české distribuce. Včetně držitelů Zlaté palmy a ceny Grand Prix. V našich kinech se ale setkáme i s dalšími více jak dvěma desítkami filmů z vedlejších a nesoutěžních sekcí.
Všechny tyto filmy budou v našich kinech poprvé uvedeny na přehlídce Be2Can, která proběhne od 7. do 14. října, a následně budou zařazeny do běžné distribuce. Ještě dříve některé z nich budou moci spatřit návštěvníci karlovarského festivalu, kde k tradičně nejvyhledávanějším sekcím patří ta s názvem Horizonty, v níž objevují právě festivalové trháky ze Sundance, Berlína a Cannes.
Doufám, že jsme vás dostatečně navnadili, přehlídka desíti snímků z hlavní soutěžní sekce se otevírá.
Dheepan
r. Jacques Audiard, Francie 2015
Zlatou palmu neboli hlavní cenu získal Jacques Audiard za snímek Dheepan. Ten vypráví o tamilských uprchlících, kteří na konci občanské války uprchnou ze Srí Lanky, aby na kraji Paříže začali nový život.
Dheepana (Jesuthasan Antonythasan), bojujícího ve vzbouřeneckých oddílech Tamilských tygrů, mladou ženu Yalini (Kalieaswari Srinivasan) a devítiletou dívenku Illayaal (Claudine Vinasithamby) před útěkem nespojovalo víc, než jejich touha po lepším životě.
Potkají se v uprchlickém táboře, odkud se pod cizí identitou, jež jim poskytnou pasy mrtvé rodiny, dostanou do Evropy. Uměle vytvořená rodina se snaží integrovat do francouzské společnosti, ale naráží přitom na řadu překážek. Sociálních, kulturních i těch, vyplývajících ze začlenění do vyloučené lokality pařížské periferie.
Tu sužují bitky znesvářených drogových gangů. Dheepan dostává od sociálního úřadu místo správce bloku paneláků na sídlištním okraji Paříží, kde si velmi záhy uvědomuje, že aby tady obstál, musí se přizpůsobit pravidlům, jež zde panují. Tedy jít na ruku místním gangsterům, kde v jednom z nich najde zalíbení Yalini, která chtěla předtím odcestovat za příbuznými do Londýna.
Třiašedesátiletý francouzský režisér a tvůrce takových snímků jako Čti mi ze rtů, Tlukot mého srdce se zastavil nebo Na dřeň v Cannes bodoval už v minulosti. V roce 1996 zde získal ocenění pro nejlepší scénář za film Falešný hrdina, před šesti lety pak Velkou cenu poroty za jeho dosud nejslavnější snímek Prorok.
S ním má jeho novinka společné téma války imigrantských gangů, s Až na dřeň zase melodramatickou linii vývoje vztahu dvou lidí (Dheepana a Yalini), kteří k sobě obtížně hledají cestu. Všichni tři hlavní představitelé jsou neherci, Jesuthasan Antonythasan v mládí skutečně za Tamilské tygry válčil, nyní se věnuje psaní a aktivismu.
Audiardovi se podařilo na aktuální téma přistěhovalectví nahlédnout neotřelým, čerstvým pohledem. Nejde mu o kritiku přistěhovalectví nebo zneužívání sociálních systémů, spíš se snaží ukázat, jak je těžké začít život v nové zemi. Vítězství tohoto filmu v čase, kdy se Francie a Evropa jako celek potýká s největší vlnou uprchlíků za poslední roky, je jasným vzkazem poroty, že filmové umění by toto téma mělo reflektovat.