10 nejlepších moderních filmů s monstry [video]

Pokračování 2 / 10

Faunův labyrint

r. Guillermo del Toro, Španělsko / USA / Mexiko, 2006

Mexický režisér Guillermo del Toro se po hollywoodských adaptacích komikových předloh Blade 2 a Hellboy navrátil ve Faunově labyrintu k osobnějšímu projektu, který se, podobně jako jeho dřívější duchařský příběh Princ bez království, odehrává v době válečné. A i zde je dětský svět konfrontován nejen s okolními pozemskými hrůzami, ale především s vlastní fantazií.

Ústřední hrdinkou vyprávění se stává jedenáctiletá dívka Ofélie (Ivana Baquero). Ta se ocitá, spolu se svou těhotnou matkou, v odlehlém starém mlýnu, kterému vládne její otčím, kapitán Vidal (Sergi López). Píše se rok 1944, kolem zuří občanská válka a brutální fašista Vidal se v okolních lesích snaží potřít poslední zbytky republikánského povstaleckého odboje.

Útěk ze světa válečných zvěrstev, mučení a krutých výslechů nachází Ofélie hned za zdmi nového domova. V hlubokých lesích objeví v kamenných ruinách vstup do tajemného labyrintu, kde se jí stává průvodcem majestátní Faun. Právě toto monstrum ji přesvědčí, že je převtělenou princeznou z podzemní říše víl, kde se nestárne, nevládne zde nenávist a do níž se po splnění tří úkolů bude moci navrátit.

Režisér ve svém vyprávění zachovává dětskou perspektivu vnímání světa, ale prostřednictvím žánru dobrodružné fantasy, plné mýtů, legend a pohádek oslovuje především starší publikum. Snový únik Ofélie do tajemně hororového labyrintu představuje obrannou reakci dětské duše před každodenní skutečností.

Alenkovská říše za zrcadlem není ideálním místem, kde by neexistovalo zlo. Ale oproti okolnímu světu zde platí jasně dané zákonitosti. Dívka v průběhu svého putování zjišťuje, že pokud se jimi bude řídit, nejen že se při plnění náročných úkolů neztratí, ale její dobré srdce bude po zásluze odměněno.

Naopak vnější realita představuje stav, který se již plně vymkl kontrole, neexistují zde žádná pravidla a platí zde jen právo silnějšího nebo toho, kdo je právě u moci. Ztělesněním tohoto bezskrupulózního zla, převyšujícího právě nedostatkem fantazie všechna monstra z podsvětí, se stává frankistický voják Vidal.

Režisér pomocí výtvarné stylizace, ponořené do olivově zelené barvy, i hudebního doprovodu velmi důsledně buduje ponurou atmosféru, připomínající sílu těch nejlepších pohádkově hororových příběhů. Při vytváření paralelního světa dětské fantazie pracuje s množstvím odkazů nejen na španělské reálie (Goyův Saturn, požírající vlastní děti, Borgesův Labyrint), ale především nás po celou dobu vyprávění udržuje v napětí ohledně míry prolnutí skutečného a fantaskního světa. Nechává tyto světy do sebe plynule navzájem přecházet, ale teprve závěr nám nabídne sjednocující a tragicky očistný moment, který ukáže, jak malá Ofélie ve zkoušce skutečné i snové obstála.

Del Torovi se za pomocí prostředků zábavného dětského vyprávění podařilo vytvořit alegoricky čisté poselství o síle lidské oběti a odvahy v dobách, jež těmto vlastnostem moc nepřála. Jeho film byl nominovaný na šest Oscarů, tři získal (kamera, výprava, masky).

Pokračování 3 / 10

Mlha

r. Frank Darabont, USA, 2007

Režisér a scénárista Frank Darabont dosud natočil čtyři filmy. Známý je především filmovým zpracováním románů Stephena Kinga Vykoupení z věznice Shawshank (1994) a Zelená míle (1999), které se pravidelně objevují v žebříčcích divácky neoblíbenějších filmů všech dob.

Po kasovním propadáku Majestic (2001) se k Mistrovi hrůzy vrátil potřetí v adaptaci jeho stostránkové povídky z roku 1985, která u nás vyšla ve sbírce, nazvané právě Mlha. Myšlenka na její napsání ho napadla při nakupování v potravinách, kde ho při pohledu na poskládané konzervy napadnul pterodaktyl, který je svým letem shazoval.

Režisér tak z vězeňských dramat přesedlal na fantastický příběh o konci světa, v němž figurují kreatury z jiné dimenze a nezodpovědní vojenští vědci. Vyprávění se přitom zaměřuje na hrstku postav, uzavřených v maloměstské samoobsluze, kterou obstoupila tajuplná mlha, skrývající krvelačné bestie.

Malé městečko ve státě Maine zasáhne v noci silná bouře. Ráno se z hor, kde se nachází vojenská základna, na níž probíhá jakýsi tajný výzkum, začne valit podivná mlha. David Drayton (Thomas Jane), profesionální kreslíř filmových plakátů, vyráží s malým pětiletým synkem Billym (Nathan Gamble) a nepříjemným sousedem Brentem Nortonem (Andre Braugher) do města nakoupit nějaké zásoby.

Klidné nakupování náhle přeruší armádní auta a zvuk sirén, který zahalí celé město do roušky neprostupného strachu. Strachu stejně hustého, jako mlha, která svým oparem zahaluje celé město i okolí. Když se po chvíli začne otřásat země, a ti co zůstali venku, jeden po druhém umírají, je jasné, že tato hustá mlha zřejmě není obyčejného původu.

David je spolu se skupinou dalších nic netušících lidí nedobrovolně uvězněn v supermarketu, za jehož zdmi se ukrývá cosi vražedného a děsivého. Brzy se však ukáže, že daleko větší nebezpečí se ukrývá v chorých myslích lidí uvnitř než v mlze venku. Už tak napjatou atmosféru začne ještě stupňovat pomatená paní Carmodyová (Marcia Gay Harden) se svým náboženským fanatismem, která na svou stranu začne získávat čím dál víc příznivců. Zanedlouho začnou umírat první lidé.

Žánrový rámec hororu tu slouží jako katalyzátor, který vyhrocuje vztahy postav, lapených v omezeném prostoru, kde se odehraje větší přehlídka hrůz než za jejími hranicemi. Mlha totiž apokalypsu pojímá jako pád společenských zábran, který vyjeví bestiální podstatu lidského rodu. Snaha přežít velmi rychle zrelativizuje zavedené společenské hodnoty a měřítka.

Vyprávění se tak vydává k samotné ideové podstatě hororů. Tou nejsou laciné lekačky či množství krvavých výjevů, ale koncept, jenž hrdiny staví tváří v tvář ohrožení, které útočí nikoli na jejich fyzické schránky, nýbrž na jejich racionalitu a hodnoty, na nichž staví svůj život.

Režisér Frank Darabont takto vytvořil atmosférické dílo, prodchnuté paranoidní atmosférou, v němž dochází ke skloubení sci-fi hororu a psychologického dramatu S ohledem na jeho předchozí tvorbu panovala asi větší obava, jak zvládne tu sci-fi rovinu s digitálně vytvořenými příšerami (pavouci, netopýři) a monstry různých velikostí a tvarů. Ale i v tomto ohledu obstál, i když CGI z toho znatelně kouká. Vše pak ústí do konce, pozměněného oproti předloze způsobem, o němž Stephen King prohlásil, že kdyby ho napadl při psaní povídky, použil by tento.

Pokračování 4 / 10

Monstrum

r. Matt Reeves, USA, 2008

Producent J. J. Abrams se spolu s režisérem Mattem Reevesem rozhodl oživit žánr monster movie prostřednictvím příběhu party kamarádů, pro něž se v mžiku změní rozlučkový mejdan v záchranu holého života.

Rob (Michael Stahl-David) získává místo vicepresidenta ve firmě v Japonsku, tedy zemi, jež dala filmovému světu monstrózní Godzillu. Na právě probíhající party před jeho odchodem, kterou pro něj připravil jeho bratr Jason (Mike Vogel) s přítelkyní Lily (Jessica Lucas) se objevuje i jeho dávná láska Beth (Odette Yustman), na kterou stále nemůže zapomenout. Vše zaznamenává na digitální kameru kamarád Hud (T. J. Miller), kterého momentálně více než gratulace hostů zajímá půvabná Marlena (Lizzy Caplan).

Rozložení sil pětice protagonistů je jasné a tvoří pozadí pro nefalšované peklo, které přijde vzápětí. Náhle vypne proud, ozve se hrůzyplný neidentifikovatelný zvuk, který se rozléhá nad New Yorkem a v ulicích nastává panika, kterou se snaží armáda neúspěšně zvládnout.

Večírek předčasně končí, hosté, stejně jako ostatní Newyorčané, zmateně prchají ze středu města, netušíc, před čím vlastně a do toho vybuchují domy a kolem letí utržená hlava sochy Svobody. V okamžiku, kdy probíhá evakuace Manhattanu, Robovi zavolá Beth, že je zraněná a uvězněná u sebe doma v Central Parku. Boj o přežití i o záchranu Beth, zaznamenávaný na kameru, může začít.

Reeves natočil monster movie pro 21. století, digitální Godzillu pro generaci (nejen) teenagerů, jejichž mobily jsou vybaveny foťákem a minikamerou, se všemi žánrovými klišé, jež k těmto snímkům náleží. Takže se dočkáme jak armádních manévrů, neúspěšně svádějících boj s nestvůrou, tak odvážných mladých hrdinů, vypadajících jak z módního žurnálu. A dojde pochopitelně i na love-story, která ale děj spíš zdržuje než koření.

Vizuální forma za pomocí paradokumentaristicky působícího snímání dění má v divákovi navodit dojem, že se sám ocitl uprostřed neředěného chaosu, kde musí uhýbat, stejně jako mladí hrdinové, létajícím troskám kdysi pyšných symbolů Ameriky.

Režisér využívá zdánlivě neorganizovaný zmatek velmi funkčně a přehledně k budování hutné atmosféry, plné gradace a napětí, kde s mrazením v zádech sledujete osud hlavních hrdinů. Od počátku, kdy je zveřejněno, že Cloverfield je název pro místo, známé dřív jako Central Park, kde byla nalezena kazeta, zachycující dění krátce před zničením Manhattanu, sice tušíme, jak cesta mladých přátel skončí, ale přesto jim držíme palce.

Hrozivá nestvůra je v duchu vetřelčích hororů představena po částech jako plíživé zlo, jež se kamera hláškujícího Huda snaží v běhu o život zachytit. Když se pak potvora vyjeví v plné své mohutnosti, pocit ohrožení tím trochu ztrácí na tajemnosti a přitažlivosti.

Autentický pocit strachu a stísněnosti, docílený tím, že kamera nesleduje dění z vrchu z pohledu monstra jako v dřívějších katastrofických snímcích, ale perspektivou ohroženého jedince, ocitajícího se ve středu dění holého boje o život, je ale nezapomenutelný.

Pokračování 5 / 10

Super 8

r. J.J. Abrams, USA, 2011

J.J. Abrams a Steven Spielberg. Režisér a producent. V Super 8 spojili své síly, aby nabídli dobrodružné sci-fi vyprávění, v němž variují klasické trademarky svých tvůrčích postupů. Navrch získává více Spielberg, neboť film je především neskrývanou poctou poetice jeho sci-fi příběhů s humanistickým poselstvím. A také vzdáním holdu filmařině, k níž je nutno přistupovat s nadšeneckým zápalem.

Tak jako to dělá parta šesti kamarádů z amerického průmyslového maloměsta ve státě Ohio (Hádejte, kde se Spielberg narodil?). Volné chvíle letních prázdnin tráví natáčením zombie hororu, s nímž se chtějí prezentovat na přehlídce žánrově spřízněných počinů.

V amatérských podmínkách a na 8 mm kameru, označovanou jako Super 8, realizují své první režijní a scenáristické nápady. Vše probíhá v dělném duchu a s entuziasmem začátečníků. Až do chvíle, kdy jsou při nočním natáčení na místním vlakovém nádraží svědky havárie právě projíždějícího armádního vlaku.

Srážka s osobním automobilem způsobí vykolejení vlaku a mohutný výbuch. Z prachu jeho kouře unikne do okolí něco děsivého. Nikdo nestihne postřehnout, že z nákladní soupravy nejen že něco uteklo, ale i to, že o tom existuje záznam na běžící kameře.

Vzápětí se objevují armádní složky, které začínají pozůstatky katastrofy okamžitě likvidovat. Po zhlédnutí záznamu natočeného materiálu z místa havárky o tři dny později, kdy je film vyvolán, teenagerům začíná docházet, že tady se hraje o život. Natáčený horor se zvrtne v horor skutečný. Situace houstne, ale malí filmaři se rozhodnou přítomnost armády využít k zvýšení atraktivity svého amatérského počinu.

Rok 1979, kdy se příběh odehrává, není zvolen náhodně. J.J. Abramsovi v té době bylo třináct let, tedy přesně tolik jako jeho dětským hrdinům. A Steven Spielberg měl za sebou úspěch s filmy Čelisti a Blízká setkání třetího druhu. E.T. měl přijít do kin o tři roky později. Abrams prostřednictvím dětského ohlédnutí vzdává poklonu svému mentorovi a přizpůsobuje se jeho filmové optice vyprávění i tématům, se kterými přichází (krize rodiny, únik z reality do fantazie).

Samotné monstrum po vzoru Čelistí, Scottova Vetřelce nebo Abramsem produkovaného Monstra budí strach především tím, že nevidíme, jak vypadá, ale cítíme dopad jeho činů. Je zde náznak toho, že se emzák živí lidským masem, ne ale tak doslovný, aby to děti vypudilo z kina.

V celé své kráse je mimozemšťan ukázán až v závěrečném finále. Předtím kamera ukazuje jen důsledky jeho řádění a my máme možnost spatřit maximálně jeho odraz v křoví. Alien pak po vzoru Blízkých setkání třetího druhu není ukázán jako tvor primárně nepřátelský, ale spíše jako nešťastný a vystrašený.

V druhé půli vyprávění napjatá mysteriózní atmosféra, pracující s tajemnem, ustupuje již standardnímu akčnímu módu rodinné zábavy, v níž nechybí hned dvojnásobné usmiřování dětí z neúplných rodin s rodiči, záchrana dívky v nesnázích i ukázání správné cesty po domově toužícímu mimozemšťanovi.

Abrams místo hororové sci-fi servíruje klukovské dobrodružství, v němž hrají zásadní roli dětští herci. Nesází v něm na agresivní a nepřetržitou akci, ani na předimenzované efekty, ale na vlídnou a výborně vykreslenou retro atmosféru malého městečka a nostalgii po filmech, na nichž vyrůstali dnešní čtyřicátníci.

Pokračování 6 / 10

Pacific Rim - Útok na Zemi

r. Guillermo del Toro, USA, 2013

Na úspěch Bayových Transformerů se studio Warner Bros. rozhodlo odpovědět vlastním gigantickým blockbusterem. Guillermo del Toro byl k němu povolán jako odborník na monstra všeho druhu. Mexický režisér úkolu zhostil více než se ctí.

Na filmu se podílel jako spoluscenárista a byl to právě on, kdo do něho vnesl svou lásku k japonským vědeckofantastickým žánrům kaiju a mecha. Slovo kaiju znamená doslova obří monstra. Ty přicházejí z vody nebo džungle do civilizace, kterou začnou ničit. Destrukční orgie se nejčastěji odehrávají mezi mrakodrapy. Představiteli tohoto žánru jsou filmy jako Godzilla, Gappa nebo King Kong.

Termín mecha se zas používá pro označení člověkem pilotovaných obřích robotů humanoidního tvaru. Tito roboti se nejčastěji objevují v japonských anime seriálech nebo jejich zámořských filmových variantách. Ostatně, inspirace japonským anime seriálem Neon Genesis Evangelion z roku 1995, je v Pacific Rim zcela zjevná.

Jen zde místo dětí bojují dospělí, bojové stroje se nenazývají Evangeliony, ale Jaegery a ti, s nimž se tito mnohatunoví roboti utkávají, nejsou Andělé, ale Kaiju. Jinak zůstává zachované mnohonárodnostní složení posádky, pnutí mezi jejími členy, design skafandrů a choreografie soubojů v ulicích měst.

Režisér s velikášstvím svého projektu zároveň sebereflektivně pracuje. Robota nebo příšeru pravidelně umisťuje vedle objektů, o jejichž rozměrech můžeme mít nějakou představu, aby tak vynikla jejich monstróznost. Monstra také často snímá z podhledu, z lidské perspektivy, čímž opět vynikne jejich impozantnost.

Akce, i přesto že se většinou odehrává v dešti, mlze nebo v noci, je dokonale přehledná a příjemně rozmanitá. Dobrou volbou bylo i geografické umístění děje do Hongkongu. Především z hlediska charakteru tohoto moderního velkoměsta, které patří mezi nejhustěji osídlené oblasti světa. Neony zářící město, plné lidí a mrakodrapů, je tou nejlepší destinací pro rozjetí pořádné destrukční show, která hravě nahradí americké věžákové scenérie třeba v Avengers.

Zápletka je zcela šablonovitá a její motivy vám připomenou naivitu blockbusterových sci-fi z osmdesátých a devadesátých let. Záchrana světa. Trauma ze smrti bratra. Trauma z dětství, kdy vám příšera zadělala na pěkně těžké sny. Milostná linie zcela asexuálního charakteru. Soutěžení pilotů mezi sebou i jejich poměřování se s velitelem, kdo je větší alfasamec. Patetické proslovy, podbarvené smyčcovým motivem Ramina Djawadiho.

Pacific Rim si na nic nehraje a chce opravdu jen dobře bavit. Nechce být formálně, stylisticky ani obsahově inovativní a klidně se spokojí s tím, že na místo neotřelého příběhu nám nabízí něco, co zavání milým osmdesátkovým déjà vu, zkombinovaným s japonskými anime a Bayovými Transformery.

A i když je na filmu vidět, jak moc se studio snažilo, aby vznikl další technicky dokonalý, megalomanský a heroický blockbuster univerzálního střihu, Guillermo del Toro si z velikášství celého projektu tak trochu ironicky utahuje. Daří se mu do něj vpašovat některé trademarky své tvorby, mezi něž určitě patří obdiv k robotům a monstrům všeho druhu.

Pokračování 7 / 10

Godzilla

r. Gareth Edwards, USA, 2014

V roce 1954 vypustilo japonské studio Toho do světa Gojiru. Katastrofický film japonského režiséra Iširó Hondy neměl ale za cíl ukazovat Gojiru tak, jak ji známe z pozdějších akčnějších verzí jejího příběhu. Tedy jako monstrum, které k potěše diváků ničí mrakodrapy, pustoší města a svým zlověstným rykem nahání strach jejich prchajícím obyvatelům. Gojira se vyvíjela a postupně se vypracovala až na pozici kladně vnímané síly, která soupeří s jinými prapodivnými příšerami (včetně King Konga) a lidstvo vlastně chrání.

Ikonické monstrum se v následných letech dočkalo v japonských nebo amerických produkcích dalších takřka tří desítek reinkarnací. Hollywood se ho poprvé chopil v roce 1956 ve filmu Probuzená zkáza, což je v podstatě remake Hondova originálu (včetně množství materiálu z něj), určený pro americký trh.

Naposledy pak učinil tento pokus německý popcornový hitmaker Roland Emmerich v roce 1998. Monstrum oživil přesně v duchu svých ostatních katastrofických bijáků. Tedy jako ničivou hrozbu, proti níž musí lidstvo bojovat. Vznikl jednoduchý a vtípky okořeněný blockbuster, který diváci v Japonsku zavrhli.

A nejen proto, že původní Hondova idea byla zcela jiná. Jeho film nebyl akční, ale umělecký a režisér se prostřednictvím něj vyrovnával s národním traumatem v podobě svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Původní Gojira chtěla upozornit nejen na nástrahy a nebezpečí atomového věku, ale obecně i jakékoliv nevyzpytatelné přírodní síly. Neboť člověk si až příliš pyšně myslí, že může přírodu ovládat a ona často jeho přezíravému postoji k ní udělí výchovnou lekci.

Jaderné vyhrožování, typické pro studenoválečnickou rétoriku, už dnes není tak silně akcentované jako dřív, ale objevují se nové hrozby a výzvy, jež režisér do nové Godzilly v čase jejího šedesátého výročí funkčně zapracoval. Cítíme z ní tak jak reflexi atmosféry po teroristických útocích z 11. září a amerického vnímání sebe sama jako světového četníka č. 1, tak i odezvu na kolaps jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. A přítomná je zde i ekologická linie, kdy je zrod vyhynulého pravěkého ještěra ukázán jako důsledek drancování přírody západními investory.

Nová verze je vůbec mnohem víc než její předchůdci spjata s Hondovým originálem a jeho původní myšlenkou, o čem by měl film vypovídat. A nejen to, i jak by měl vypadat. Podobou původní Godzilly se inspiruje tvar těla té nové i její řev, který je díky zvukové složce filmu natolik intenzivní a plastický, že vám zůstane ještě dlouho v paměti.

Režisér s napětím pracuje velmi promyšleně a plné odhalení příšery nechává až na finále. Epický monster střet oddaluje s ním. Do té doby pracuje s náznaky a zprostředkování soubojů či řádění příšer zabírá z pozice té postavy na plátně, která je právě v nastalém chaosu vnímá. Nebo je vidíme jako letmé zpravodajské záběry v televizi, průhledy přes skla aut a vrtulníků, ve tmě, dýmu či jen na krátký okamžik.

Godzilla zde není ale nepřítelem lidstva, je spíš jistou archetypální silou, která přichází na naší planetě obnovit původní rovnováhu. Nedá se jako příroda podmanit, jen využít v náš prospěch. Když splní svou misi v bratrovražedném evolučním boji, volí dobrovolný odchod, aby náš svět dál nezatěžovala.

Režisér Gareth Edwards ctí japonský originál a spíš než dospívající diváky se snaží oslovit ty poučené, kteří něco o vývoji kaiju žánru a místa Godzilly v něm ví. Slibně načrtnutou lidskou rovinu vyprávění, která si hodně bere ze Spielbergových vztahových souřadnic otec-syn, ve finále odsunuje trochu na druhou kolej, ale jen proto, aby dal i divákovi, lačnému akce, to co čeká.

Pokračování 8 / 10

Jurský svět

r. Colin Trevorrow, USA, 2015

Dinosauří série vydělala dohromady dvě miliardy dolarů a tak není divu, že se k ní studio Universal po čtrnácti letech vrátilo. To, s čím tvůrčí tým přišel, je jakýsi upgrade původní látky. Děj navazuje na první díl Jurského parku a odehrává se dvaadvacet let po událostech, jichž jsme v něm byli svědky.

Takže žádný reboot, ale nový příběh s novými postavami, který je zasazený do již známého fikčního světa. Scenáristé sebereflexivně pracují s ingrediencemi (lokace, postavy, situace, vyprávěcí linie), které se objevily v prvním díle. Místy je vtipně shazují, ale hlavně si jednotlivé motivy vypůjčují do služeb nového příběhu.

Režisérovi se prostřednictvím dvou sourozenců-chlapců daří znovu zprostředkovat ono dětské okouzlení, spojené s respektem, strachem i úžasem, jež zná každý, kdo se poprvé setkává s něčím tak majestátním a roztodivným jako jsou jednotlivá prehistorická zvířata v parku.

Později, po uprchnutí geneticky modifikovaného Indomina Rexe, film zas nabírá rysů hororově klaustrofobických (Vetřelec, Predátor). A také indianajonesovských, ať už v osobě hlavního hrdiny, bývalého mariňáka, biologa a cvičitele velociraptorů Owena Gradyho (Chris Pratt), nebo v celkovém ladění akčních scén. Ty oplývají velkou dynamikou, gradací i napětím, které je ale v patřičných momentech odlehčováno humorem.

Colin Trevorrow má spielbergovské trademarky v úctě a vzdává jim zde sofistikovaně hold. V situaci ohrožení vnějším nebezpečím dochází k upevnění sourozeneckých vazeb. A potažmo celé rodiny, kterou prožitý traumatizující zážitek chlapců stmelil. Zdolávání překážek přiměje k přehodnocení priorit i stroze upjatou workoholičku Claire Dearing (Bryce Dallas Howard).

Na rozdíl od Owena bere manažerka parku Claire zvířata jako kolonku v účetnictví. A čísla hovoří jasně. Návštěvnost klesá, tržby s ní a proto majitel parku přistoupí k tomu, že do něj vypustí novou atrakci v podobě geneticky modifikovaného dinosaura, který lidstvu opět připomene, že se nemá protivit přírodě a stavět se na roveň Boha.

Jeho DNA v sobě zahrnuje mutaci hned několik druhů těchto prehistorických veleještěrů. Nebezpečí, před nímž Owen varoval, se naplní a Indominus Rex začne smrtelně ohrožovat zaměstnance a návštěvníky parku, jichž je více než dvacet tisíc.

A nejsou to tentokrát jen lidé, ale i ostatní přirozené dinosauří druhy, které se po vzoru superhrdinských Avengers rozhodnou této genetické spatlanině postavit. Protože jen tak mohou obhájit své postavení vůči tomuto výplodu lidské domýšlivosti a kreativity.

Dříve obávání, nyní ochočení prehistoričtí ještěři, kteří se po boku lidí postaví proti svému umělému soukmenovci, jsou největší inovací čtvrtého dílu, jehož synopse se jinak příliš neliší od předchozích dílů. Trevorrow se nesnaží o žánrový progres, ale spíš o připomenutí toho, co vždy tak dobře fungovalo na Spielbergových rodinných podívaných.

Pokračování 9 / 10

Volání netvora: Příběh života

r. Juan Antonio Bayona, USA / Španělsko / Velká Británie, 2016

Fantaskní příběhy, pohádky, báje nebo mýty pomáhají dětskému čtenáři v orientaci v něčem tak komplexním a složitém, jako je lidský svět. Zároveň ho připravují i na zpracování témat, které se děti zatím snaží oddálit nebo vytěsnit. Jedním z nich je i smrt člověka. V tomto případě blízké milované osoby.

Ceněné knihy pro mládež na toto téma od Patricka Nesse se ujal španělský tvůrce Juan Antonio Bayona, kterému literární předloha umožnila rozvíjet jeho oblíbené téma vztahů rodičů a dětí a s nimi spjatých rodinných krizí.

Ve Volání netvora ho mísí s prvky fantastiky a nadpřirozena, které slouží jako metaforická nadstavba reálného příběhu. Digitální monstrum se stává katalyzátorem frustrací dospívajícího chlapce, který se vyrovnává se s nevyléčitelnou nemocí matky a její postupnou ztrátou.

Dvanáctiletému britskému chlapci Conorovi (Lewis MacDougall) se do snů vkrádají noční můry. Není se čemu divit. Jeho maminka (Felicity Jones) trpí rakovinou, táta (Toby Kebbell) žije s novou rodinou v Americe a babička (Sigourney Weaver), která ho hlídá, když je máma v nemocnici, ho pořád jen napomíná a usměrňuje.

Zhmotněním jeho nočních můr se stává netvor v podobě obrovského tisu, který roste na dohled od jejich domu na kopci na hřbitově. Tento obrovitánský chodící a mluvící starý strom Conora navštěvuje vždy sedm minut po půlnoci a postupně mu vypráví tři příběhy, prostřednictvím nichž ho učí, že věci často nejsou takové, jakými se zdají být.

Netvor tak začne v jeho životě plnit funkci terapeuta a také absentujícího otce a dědečka, zkrátka mužské autority, jež mu chybí. Chlapcovo postavení se čelem tomu, z čeho má největší strach, je podstatou čtvrtého příběhu a jeho vlastní katarze.

Musí se postavit strachu, že situaci matčina odchodu psychicky nezvládne. Musí se postavit vzteku, který jim zmítá, protože osud je silnější než jeho vůle, která se tváří v tvář smrti jeví bezmocnou. A musí si pro sebe najít něco, čím se mu bude maminka pořád připomínat v tom nejzářivějším světle. Třeba to bude výtvarný talent, který po ní zdědil a který se na konci ukáže být i spojnicí jich dvou s postavou netvora.

Podoba stromu je velmi zdařilá, stejně jako celá výtvarná a triková stránka filmu. Strom působí jako majestátní, nad historií se klenoucí síla, která vzbuzuje respekt svou autoritou, moudrostí i empatií. Netvor se žhnoucíma očima a podmanivým chraplavým hlasem Liama Neesona chlapci vypráví příběhy, jež mají žánrově blízko k ponurým gotickým hororům i andersonovským pohádkovým příběhům s ne vždy šťastným koncem. Jejich funkce je terapeutická a poznávací zároveň.

Fantasy monstrum jako symbol strachu a našich úzkostí dává nejen dětskému divákovi návod, jak se se ztrátou nejbližšího člověka vyrovnat a jak ji přijmout. Činí tak způsobem, který dětského diváka nepodceňuje, ale naopak se mu snaží být chápajícím partnerem v jeho obavách. Jen tak může být terapie úspěšná.

Pokračování 10 / 10

Kong: Ostrov lebek

r. Jordan Vogt-Roberts, USA, 2017

Po Godzille druhý film z monster série MonsterVerse, jež vzniká ve spolupráci studií Warner Bros. a Legendary Pictures. Crossover Godzilly a Konga je nachystán na rok 2020, rok předtím by se měla objevit dvojka Godzilly. Zatímco Gareth Edwards v první Godzille vsadil na postupné budování napětí a spielbergovskou rodinnou linku, Jordan Vogt-Roberts se nemůže rozhodnout, jestli Konga pojmout vážně či nevážně, brakově.

Lavíruje tak mezi dobrodružným akčním příběhem, monster rubanicí, komedií a reflexí války ve Vietnamu. Jurský park či Ztracený svět se tu potkává s Apokalypsou a moc to scenáristicky nedrží pohromadě. Hlavně díky lidským postavám, které nejsou příliš prokreslené, a jejich jednání často postrádá logiku. Dělí se pak podle toho, zda respektují řád světa, do něhož vstoupili nebo ne.

S Edwardsovou Godzillou má Kong společné postavení v rámci ekosystému, v němž se pohybuje a který do velké míry určuje. Jde o archetypální, až božskou sílu, která obnovuje jeho původní rovnováhu. Člověk není pro toto monstrum nepřítelem, dokud se nad tento přirozený přírodní řád nezačne povyšovat nebo ho nechce narušit či zničit. Nepřítelem jsou jiné prehistorické druhy, s nimiž monstrum svádí evoluční boj.

Kong vládne ostrovu v Pacifiku, jenž se rozhodne najít skupina vědců, vojáků, dobrodruhů a jedna novinářka. Každý z členů této výpravy se na neprobádaný a na mapy nezanesený ostrov v Tichém oceánu pod názvem Ostrov lebek vydává s jinou ambicí a motivací.

Podplukovník Preston Packard (Samuel L. Jackson), poznamenaný válkou ve Vietnamu, z níž se musel i se svou jednotkou stáhnout, zde možná hledá vítězství, kterého nedosáhl ve vietnamském konfliktu. Tomu odpovídá i jeho jednání po příletu nad ostrov, na nějž začne údajně ze zkušebních vědeckých důvodů shazovat výbušniny. To nezůstane bez odezvy jejího gigantického vládce, který začne svůj prostor bránit.

Civilní část badatelů pod vedením vedoucího celé výpravy Jamese Conrada (Tom Hiddleston), na ostrově objeví muže, který zde přežil od konce druhé světové války. Nezvěstný voják Hank Marlow (John C. Reilly) dokonale zná jak domorodé obyvatele ostrova, tak prehistorické tvory, jež ho obývají. K těm nejnebezpečnějším patří draví lebkouni. Nezničitelní prehistoričtí ještěři z podzemí, s nimiž má Kong nevyřízené účty a chrání před nimi domorodce.

Souboje a konflikty tak probíhají na několika frontách. Mezi lidmi a zvířaty, mezi posádkou navzájem a také mezi monstry, které se dělí na ty mírumilovné a útočné. Zda z nich člověk vyjde živý, záleží na tom, jestli k neznámému prostředí přistupuje s pokorou a empatií nebo agresivitou.

Zasazení děje do roku 1973 odpovídá sedmdesátkové retro, tvořené jak obrazovou stránkou zkušeného kameramana Larryho Fonga (300: Bitva u Thermopyl), tak písničkovým soundtrackem (Black Sabbath). Scenáristicky film není žádný zázrak, ale vizuálně jde o pastvu pro oči. Nejen přírodními scenériemi Vietnamu, ale prací s barvami, světlem a stínem a kompozicí záběrů kamery.

Kamera si hraje s měřítkem velikosti Konga vůči lidem i ostatním zvířatům jako jsou obří pavouci nebo chobotnice. Při kontaktu s lidskou posádkou nebo helikoptérami zabírá kamera zblízka jen části opova těla, při soubojích s prehistorickými zvířaty poodstupuje a umožňuje nám si akci přehledně vychutnat.

Kong: Ostrov lebek dokonale naplňuje model popcornové zábavy pro celou rodinu ve stylu již zmíněného Jurského parku. Vše vrcholí soubojem velké opice a velkého ještěra a snahou lidské posádky dostat se zpět do civilizace.