10 nejlepších filmů z festivalu v Cannes 2017 [video]

Pokračování 2 / 10

120 BPM (120 battements par minute)

r. Robin Campillo, Francie, 2017

Grand Prix neboli Velkou cenu poroty a Cenu mezinárodní kritiky F.I.P.R.E.S.C.I. obdržel francouzský snímek 120 tepů za minutu. Režisér, čtyřiapadesátiletý Maročan Robin Campillo se v něm vrací do Francie na počátku devadesátých let minulého století a přibližuje nám prostředí aktivismu v době, kdy narůstaly počty obětí nemoci AIDS.

Velká část společnosti tehdy AIDS vnímala jako nemoc feťáků a homosexuálů. Osvětové činnosti na tomto poli se chopila pařížská aktivistická skupina Act Up, která trochu guerillovou formou začala vykonávat to, co by za ideálních okolností měl dělat stát. Tedy informovat o této nemoci bez předsudků a se vší vážností, jež toto téma nese. Mitterrandova vláda to tehdy nedělala, farmaceutické firmy se chovaly lhostejně nebo povýšeně a členům této skupina začínalo jít o život.

Robin Campillo (Les Revenants, Kluci z východu) je znám také jako scenárista filmu Mezi zdmi, který v Cannes získal před devíti lety Zlatou palmu. V dramatu ze středoškolského prostředí v jedné z problematických pařížských čtvrtí si osahal práci s týmovým ansámblem protagonistů, jež školní prostředí nabízí.

To se mu hodí i zde, kdy se ze shluku aktivistů, kteří řeší, jak působit na veřejnost, jak prosazovat, aby byly na středních školách kondomy na automaty a jak organizovat své akce, postupně vydělují jednotlivé postavy a jejich vzájemné vztahy. Především pak radikálního aktivisty Seana Dalmaza (Nahuel Pérez Biscayart), který se zamiluje do nováčka ve skupině Nathana (Arnaud Valois), který jako jeden z mála aktivistů není HIV pozitivní.

Jejich vztah se postupně vyvíjí a režisér ho zachycuje s velkou citlivostí, přirozeností a intimitou. Jak ale láska dvou mladíků sílí, postupuje i Seanova nemoc. Nalezení léku na ni je v nedohlednu a on začíná svému partnerovi doslova chátrat před očima.

Režisérovi se v procedurálním příběhu, který nabízí velmi autentický pohled do této komunity, podařilo organicky spojit rovinu politickou a veřejnou s tou intimní. Ukazuje přitom, jak byly vítězství na ideologickém poli protestních manifestací někdy doprovázeny ztrátami v oblasti privátní. Ale v konečném důsledku se tato investice osobního života do politického prostoru vyplatila.

Pokračování 3 / 10

Nemilovaní (Loveless)

r. Andrej Zvjagincev, Rusko / Francie, 2017

Festivalový bronz, Jury Prize či Cenu poroty vyhrálo ruské drama Loveless, které bylo dlouho favoritem soutěže. Andrej Zvjagincev (Návrat, Vyhoštění, Jelena, Leviatan https://avmania.e15.cz/leviatan-recenze-filmu) v drtivém procedurálním thrilleru o nemožnosti lásky sleduje, jak rozcházející se rodiče pátrají po zmizelém dvanáctiletém synovi.

Film začíná jako rodinné drama, v němž probíhá dramatický rozvod rodičů. Ti pro sebe nemají jediné vlídné slovo, každý z nich už má jiného partnera a jejich syn je to poslední, co je v jejich vzájemné nesnášenlivosti zajímá.

Zraňují se navzájem a neláska z názvu filmu je mezi nimi hmatatelná a velmi emotivní v negativním slova smyslu. Rodiče ale ve své zaslepené nenávisti podcení, jaký dopad může mít toto jejich chování na jejich osamoceného syna Aljošu (Matvey Novikov). Ten nemá, čím by jejich nedostatek lásky zaplnil a tak jednoho dne uteče z domu. Boris (Alexei Rozin) a Ženja (Marjana Spivak) po něm pátrají a uvědomují si přitom, jak sobecky a přehlíživě se k němu chovali.

Zvjagincev vykresluje obraz konzumní společnosti, v níž je rodičovský cit nahrazován materiálním blahobytem střední třídy. Ukazuje rodiče, neschopné lásky a odpovědnosti k dětem, kteří se zabývají jen sami sebou a uspokojováním svých materiálních a sexuálních potřeb. Rodiče, pro něž je tak snadné navazovat další vztahy bez snahy udržet ty stávající, na něž se neohlíží ani kvůli jejich potomkům.

Zvjagincev volí velmi naléhavý tón, který je přítomný i ve formální stránce vyprávění. Snímání přes okna nebo zrcadla, která nám poskytují pohled do prostor luxusních bytů. Rámcující a potemnělé přírodní scenérie, v nichž dobrovolníci hledají zmizelého chlapce. Pomalé nájezdy na dění v záběru. To vše patří k jeho stylu, v němž se prolíná strohá realističnost rumunské školy s duchovní metafyzikou Andreje Tarkovského.

Intimní rodinné drama se tu proplétá s procedurálním thrillerovým pátráním po synovi a podobenstvím o stavu Ruska, které ale nemá tak vyhraněnou podobu jako v Leviatanovi. Absence lásky nebo její nemožnost ve chvíli, kdy byla zavržena, režisérovi slouží k vyjádření stavu naprosté ztráty naděje a víry ve kdysi uznávané morální hodnoty.

Pokračování 4 / 10

Oklamaný

r. Sofia Coppola, USA, 2017

Cenu za režii získala šestačtyřicetiletá dcera slavného otce Francise Forda Sofia Coppola (Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta) za již druhou adaptaci stejnojmenného románu Thomase Cullinana. S tou první přišel v roce 1971 režisér Don Siegel, který do hlavních rolí obsadil Clinta Eastwooda a Geraldine Page.

Ač se Sofia Coppola vždy zdráhala točit remaky, zde jí lákala možnost nahlédnout na klasické jižanské drama i původní Siegelův film ženskou optikou. V něm jsme sledovali zotavujícího se zběha, obklopeného ženami, zde pak především charismatického vojáka, který přichází do uzavřeného ženského světa.

Děj se odehrává v roce 1864, během války Severu proti Jihu v jižanské Virginii. Zraněného vojáka Unie Johna McBurneyho (Colin Farrell) nalezne jedenáctiletá dívky Amy (Oona Laurence) z nedaleké jižanské internátní školy, kam jej i přivede. Místní osazenstvo se mu zprvu zdráhá jako nepříteli pomoci, ale pak se jej ujme.

Jak se John postupně zotavuje, jeho kouzlu postupně propadají učitelky a studentky tří generací. Imunní k němu není jak ředitelka školy Martha Farnsworth (Nicole Kidman), tak její introvertní zástupkyně Edwina Dabney (Kirsten Dunst) i devatenáctiletá studentka Alicia (Elle Fanning) jako nejstarší ze studentek.

Přítomnost jediného a navíc šarmantního muže široko daleko dívčí a ženskou společnost elektrizuje a pobízí k významným pohledům, ženským filtrovacím hrám a žárlivostem. A to včetně těch nejmenších. Ze zdánlivě nevinné atmosféry svádění, naplněné sexuálním napětím a soupeřením žen, nás ale režisérka současně přenáší do blízkých lesů, kde se to hemží konfederačními vojáky.

Pohled na revolver v zásuvce rovněž dává tušit, že jeho čas přijde. Pak stačí jeden nešťastný incident a slušně vychované upjaté dámy dají dosud hýčkanému hostu najevo, jak chladnokrevného jednání jsou schopny, když se spojí. 

Prosvícená, melancholicko-impresionistická atmosféra, již kameraman Philippe Le Sourd vytváří v zahradě a starém jižanském domě ze hry světel, barev a stínů, se náhle láme a ke slovu se dostává pila a zlověstné řeči o amputaci.

Kostýmní drama s erotickým nádechem se v dívčím penzionátu mění ve směsici feministického psychodramatu, černé komedie a thrilleru. Režisérka ukazuje, jak se jakákoliv nevinnost může během válečných časů ztratit. Zkoumá také to, jak se ke slovu dostávají a šíří se živočišnější stránky lidského chování, i když vůbec nejste ve frontových liniích. Věci bublají pod povrchem, až dojde k výbuchu. Není to hororový film, ale ten horor tam je, s intenzitou a destrukcí a je to o to závažnější, že se to děje mezi ženami.

Pokračování 5 / 10

You Were Never Really Here

r. Lynne Ramsay, USA / Francie, 2017

Ženská tvůrčí síla nebodovala jen v kategorii nejlepší režie, ale i nejlepší scénář. Britská scenáristka a režisérka Lynne Ramsay, která před šesti lety zaujala mrazivou studií zrodu zločinného sociopata bez pocitu viny pod názvem Musíme si promluvit o Kevinovi, nyní přichází s psychologickým thrillerem, za nějž vedle ceny za scénář získal Joaquin Phoenix i cenu pro nejlepšího herce.

Ve filmu si zahrál válečného veterána Joea, který se zaplete do politické chobotnice okolo obchodu s bílým masem. Joe, který se v současnosti živí jako nájemný zabiják, se snaží ochránit mladou dívku před tímto světem nezletilé prostituce. 

Muž, pronásledovaný mnoha traumaty a vnitřními zraněními, pracoval jako agent FBI a účastnil se války v Perském zálivu. Teď funguje jako smluvní hitman. Bydlí s matkou (Judith Roberts) ve svém dětském pokoji a náhle se připlete k případu únosu dcery senátora Votta (Alex Manette) za New York.

Nezletilá Nina (Ekaterina Samsonov) byla unesena a má se stát součástí pedofilního oddělení manhattanského nevěstince. Joe přijme od jejího otce zakázku, že ji má vypátrat, přivést domů a odstranit každého, kdo se mu postaví do cesty.

Toto syrové a brutální thrillerové drama s nádechem mystéria je založené na stejnojmenné novele spisovatele Jonathana Amese z roku 2013. Znepokojující hudbu k filmu složil Jonny Greenwood z kapely Radiohead.

Pokračování 6 / 10

Obětování posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer)

r. Yorgos Lanthimos, Velká Británie / USA, 2017

O cenu za scénář se s Lynne Ramsay podělila dvojice Yorgos Lanthimos a Efthymis Filippou. Ti stojí za šokujícím rodinným hororem, do něhož řecký scenárista a režisér Yorgos Lanthimos obsadil stejnou dvojici jako Sofia Coppola v Oklamaném. Tedy Colina Farrella a Nicole Kidman.

A Lanthimos tímto filmem v Cannes opět potvrdil svou pověst provokatéra. Nejslavnější představitel řecké divné vlny změnil žánr a po sérii černých komedií (Špičák, Alpy, Humr) natočil nepředvídatelnou směsici kubrickovského hororu, psychologického thrilleru a moderní variace na antické tragédie. V tomto případě na Euripidovou Ifigenii v Aulidě.

V ní mykénský král Agamemnón slíbil bohyni Artemis obětovat svou nejstarší dceru Ifigenii, aby mohla vyplout jeho vojska do Tróji. Dívka se zprvu brání, ale nakonec si uvědomí svůj dějinný význam a je ochotna jít na smrt. Artemis ale nakonec místo ní podstrčí posvátnou laň.

V Lanthimosově verzi vyhlášený kardiochirurg Steven (Colin Farrell), který má problémy s alkoholem, v opilosti operuje muže, který zemře. Zanechá za sebou šestnáctiletého syna Martina (Barry Keoghan), vůči němuž má lékař výčitky svědomí.

Kupuje mu drahé dárky, dává mu peníze, pozve ho k sobě do rodiny a on se postupně stává její součástí. Mladík mu projevuje velkou náklonnost, ale jeho motivace je zcela jiná. Chce se pomstít. Proto Stevenovi a jeho ženě, oční lékařce Anně (Nicole Kidman), řekne, že musí obětovat jednoho z členů své rodiny, jinak zemřou všichni ostatní mučivou smrtí.

Doktor by tomuto jeho vyhrožování nemusel přikládat žádnou vážnost, kdyby se na jeho rodinu opravdu nesnesla rozumem nevysvětlitelná pohroma, která jej přivádí k morálně neřešitelné volbě, již dobře známé z knihy Sophiina volba. Jeho dvanáctiletý syn Bob je paralyzován nod pasu dolů a vzápětí ochrne i jeho o dva roky starší sestra Kim. A Steven dostává na výběr, které ze svých dětí obětuje.

Ač Martin nikomu z rodiny nezkřiví ani vlasy, jeho nebezpečí pramení právě z temných hrozeb, jež se naplňují. V měšťácké rodině zafunguje jako vetřelec, který ji rozkládá, protože připomíná jejím členům hříchy, kterých se dopustili.

Jeho pozice v očích diváků se tak proměňuje. Prve jej vnímáme jako psychopata, který rodinu terorizuje, pak jako bytost, evokující neodvratnou antickou sudbu a nakonec jako starozákonního Boha, který se pro Stevena stává ztělesněním jeho viny.

Film se dotýká tématu viny, bezmoci a vykoupení a obsahuje množství krvavě hororových a bizarních scén jako je sexuální předehra v úplné anestezii. Znepokojující obraz rodiny, která je vystavena domácímu teroru, se vám svou atmosférou a sžíravou ironií zavrtá pod kůži.

Pokračování 7 / 10

Odnikud (Aus dem Nichts)

r. Fatih Akin, Německo / Francie, 2017

Nejlepší herečkou byla na festivalu vyhlášena čtyřicetiletá Němka Diane Kruger za film Odnikud. Jde o první film, v němž přijala roli v rodné němčině. Ztvárnila v něm Němku Katju, jejíž kurdský manžel Nuri Sekerci (Numan Acar) i šestiletý syn Rocco (Rafael Santana) jsou zabiti při teroristickém útoku.

Katja Nuriho poznala v době, kdy byla studentkou a koupila si od něho hašiš. Vdala se za něj, ještě když byl ve vězení za obchod s drogami. Po narození syna Rocca ale s dealováním skončil, ve vězení začal studovat školu a v Hamburku pak pracoval jako překladatel u daňového úřadu.

Režisér vykresluje retrospektivně jejich rodinné štěstí až do onoho osudného dne, kdy manželovi předala v jeho kanceláři syna na hlídání, aby si mohla jít s přítelkyní zaplavat. Když se pak odpoledne vrací domů a vidí kolem něj policejní zátarasy, dozví se, že její nejbližší se stali obětí bombového útoku.

Policie vzhledem k minulosti Nuriho zprvu případ vyšetřuje jako vyřizování si účtů drogových gangů, ale Katja ji upozorní na skutečnost, že toho dne viděla před jejich domem nějakou mladou ženu, která u zábradlí nechala motorové kolo s podezřelým balíčkem.

Policii tak přivede na stopu manželského páru Eddy (Hanna Hilsdorf) a Andrého (Ulrich Brandhoff) Möllerových, s nimiž po čase začne soudní proces. Tyto sympatizanty neonacistických myšlenek zastupuje obhájce Haberbeck (Johannes Krisch), zatímco Katju její kamarád Danilo Fava (Denis Moschitto). Ač se případ zdá být jasný, Haberbeckovi se podaří právními kličkami zpochybnit nestrannost soudce. A tehdy se rozhodne Katja vzít spravedlnost do svých rukou.

Režisérův drsný, realistický styl vyprávění oprošťuje Daianu Kruger od hollywoodského kouzla, jež na plátně jinak vyzařuje. Žal a zlost, které pramení z rozpoložení její postavy, se herečce vepsaly do tváře. Německý režisér Fatih Akin, syn tureckých přistěhovalců a tvůrce na prestižních festivalech oceňovaných titulů Proti zdi, Na druhé straně, Soul Kitchen a Šrám, se v něm zaměřil na rasově a etnicky motivované útoky německých neonacistů na příslušníky menšin. Tedy na téma navýsost aktuální.

Pokračování 8 / 10

Dvojí milenec (L´Amant double)

r. François Ozon, Francie, 2017

Francouzský režisér François Ozon ženám a dívkám rozumí, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho filmech Pod pískem, 8 žen, Bazén 5x2 nebo Jen 17. V posledně jmenovaném Marine Vacth ve variaci na Buñuelovu Krásku dne vytvořila postava sedmnáctileté dívky, která si přivydělává jako luxusní sexuální společnice starších mužů.

Šestadvacetiletá francouzská herečka ztvárňuje hlavní hrdinku i v jeho novém filmu, který volně vychází z knižní předlohy Lives of the Twins (1987). Tuto psychologicky laděnou mystérii napsala světoznámá americká spisovatelka, básnířka a dramatička Joyce Carol Oates pod pseudonymem Rosamond Smith.

Film vypráví o mladé ženě Chloé Fortin (Marine Vacth), která se léčí s frigiditou. Za tím účelem navštíví psychiatra Paula Meyera (Jérémie Renier v dvojroli), do něhož se zamiluje. A později také do jeho takřka identického dvojníka Louise Delorda, který je rovněž psychoterapeut a jak se ukáže bratr Paula, kterého odmítá za svého bratra uznat.

Paul používá konzervativnější metody léčby, ten druhý ji nekonvenčními metodami chce konfrontovat s jejími skrytými touhami a tajemstvími, jež leží v oblasti její sexuality. Paul používá kognitivně behaviorální terapii a léčbu, která trvá měsíce, Louis ji přivede k orgasmům nebývalé intenzity mnohem rychleji. 

Paul se jí musí vzdát jako pacientky ve chvíli, kdy se di ní zamiluje a chce se s ní oženit. O jeho minulosti ale moc neví a tehdy vstupuje do jejího života Louis, kterého náhodně spatří z okna autobusu. Tato parazitická dvojčata ale nejsou jediná, která se ve filmu zrcadlově dvojí.

Film plný sexuálních scén, dvojsmyslů a freudovské symboliky začíná detailním záběrem na ženský pohlavní orgán, jenž rychle přejde v detail lidského oka. Zkoumání frigidity, nymfomanie i schizofrenie se tu stává součástí režisérovy smyslné a žánrově vysoustružené odpovědi na úspěch adaptace Padesáti odstínů šedi, kterou usvědčuje z líbivé povrchnosti.  

Ozon přitom míří dál do minulosti, k Alfredu Hitchcockovi a jeho Rozdvojené duši a erotickým thrillerům osmdesátých a devadesátých let. Jeho mnohovýznamový, symbolický film si bere něco z pokřiveného voyeurismu Briana De Palmy a jeho způsobu, jakým dekonstruoval thrillerový žánr. A také z Romana Polanskiho, Základního instinktu Paula Verhoevena nebo Davida Cronenberga. A z těchto stavebních prvků vytváří velmi přitažlivou směsici.

Pokračování 9 / 10

Happy End

r. Michael Haneke, Francie / Německo / Rakousko, 2017

Kontroverzní rakouský režisér Michael Haneke (Funny Games, Pianistka) si z Cannes odvezl Zlatou palmu už dvakrát. Za filmy Bílá stuha a Láska. V Lásce si zahráli i dva herci, kteří se objevují v jeho novince Happy End. Jean-Louis Trintignant a Isabelle Huppert (Pianistka) tu ztvárňují členy rodiny Laurentových.

Rodiny z vyšší společenské třídy, jejíž členové trpí vzájemnou lhostejností, bezcitností a povrchní odtažitostí. Nefunkční vztahy, plné lží, tajností, krutostí a pomstychtivosti, pozoruje patriarcha buržoazního rodu Georges (Jean-Louis Trintignant) z perspektivy svého invalidního vozíku, na nějž je upoután. A uvědomuje si, jak tyto vztahy dopadají na jeho nejmladší vnučku.

Dvanáctiletá Eve (Fantine Harduin) se na čas musí odstěhovat ke svému otci Thomasovi (Mathieu Kassovitz), když její matka Anne (Isabelle Huppert) ze záhadných důvodů skončí v nemocnici. Její otec ale už má novou ženu a dítě a před námi se začíná postupně odkrývat obrovská lhostejnost, jež v této rodině panuje. Rozkol v ní pak ještě zesílí v momentu, kdy díky nedbalosti jednoho z členů rodiny dojde k smrtelné nehodě na stavbě, patřící do rodinného stavebního byznysu.

Haneke oproti dřívějším, spíše komornějším filmům, pracuje s početným hereckým ansámblem, v němž postupně odhaluje nitky a příbuzenské vazby, které jednotlivé postavy spojují. A ukazuje, že každá z nich něco více či méně umně skrývá. Nevěru, sebevražedné tendence, různé závislosti, obsese a úchylky.

Tyto narušené vzájemné vztahy se odrážejí v komunikaci na sociálních sítích, na různých anonymních stránkách, kde můžou dávat prostor svým sexuálním fantaziím. Tomuto stavu odlidštěné komunikace odpovídá i forma vyprávění a symbolické motivy v ní.

Prvních šest minut je natočených na iPhone, scéna s marockými přistěhovalci pak odkazuje na uprchlický tábor v Calais. Radikality jeho dřívější tvorby ale film nedosahuje a v závěru patologičnost charakterů neústí do břitké analýzy, ale spíše do satirického vyznění.

Pokračování 10 / 10

Obávaný (La Redoutable)

r. Michel Hazanavicius, Francie, 2017

Jean-Luc Godard (1930) patří k jedněm z nejuznávanějších režisérů francouzské nové vlny a nejdiskutovanějším osobnostem světové kinematografie druhé poloviny dvacátého století. Tvůrce Ikonických filmů U konce s dechem nebo Bláznivý Petříček se proslavil experimentováním s filmovou formou a jeho filmově esejistickou tvorbou. Svůj poslední film Sbohem jazyku představil před třemi lety právě na festivalu v Cannes, kde za něj dostal Cenu poroty.

Do Cannes se vrátil i letos, byť v trochu jiné podobě než minule. Stal se hlavní postavou nového filmu francouzského režiséra Michela Hazanaviciuse, který za film The Artist dostal pět Oscarů, včetně těch za nejlepší film, režii a herce v hlavní roli.

Jeho nový počin je založený na autobiografii Anne Wiazemsky (1947). Spisovatelky a herečky, pocházející ze Západního Berlína z rodiny ruských princů rodu Rurikovců. V devatenácti letech debutovala ve filmu Roberta Bressona A co dále, Baltazare, kde si jí vyhlídl Godard. Ten ji vzápětí obsadil do svých filmů Číňanka (1967), Week End (1967), Sympathy for the Devil (1968) a Tout va bien (1972).

Anne (Stacy Martin, známá z von Trierovy Nymfomanky) se stala Godardovou múzou a kmenovou herečkou v neklidném období okolo roku 1968. A na dvanáct let i jeho druhou ženou. Manželství s o sedmnáct let mladší Anne trvalo od roku 1967 - 1979, kdy se rozvedli. Jejich soukromý život se ve filmu odehrává na pozadí významných společenských a politických událostí té doby.

Film je zasazen do roku 1968, kdy Paříží hýbou studentské protesty. Godard (Louis Garell) se zříká své dosavadní tvorby i východisek svých současníků a prohlašuje, že nadále bude spolupracovat jen s maoisty. Od pařížských barikád se pak vyprávění přesouvá k plážím v Cannes. Godard zde dosáhl toho, že tehdejší ročník byl zrušen s ohledem na vážnost politické situace.

Na podporu stávkujících studentů a dělníků se věšel na oponu a vyzýval k uzavření přehlídky. Čehož i dosáhl. Jan Němec tuto situaci velmi vtipně reflektoval ve svém posledním filmu Vlk z Královských Vinohrad, další účastník tehdejší soutěžní sekce Miloš Forman ve svých pamětech.

Autoři zvolili zasvěcený a svěží přístup, jak popsat zásadní obrat v kariéře výjimečného, dodnes činného umělce. Film několikrát odzbrojujícím způsobem nahlédne za Godardovu neprostupnou masku. Skuteční obdivovatelé kinematografie budou možná brát filmařův portrét jako příliš neuctivý, běžné diváky ale pobaví.

Hazanavicius říká, že Godardova povaha, kariéra i život v sobě mají vděčný dramatický i zábavný potenciál a takto jeho soukromý i veřejný portrét modeluje. Bez příkras a předsudků odhaluje sadomasochistickou součást osobnosti talentovaného filmového revolucionáře, který uměl být stejně šarmantní, vtipný a okouzlující, jako dětinský a záštiplný. A také obávaný, jak napovídá název filmu.