Kapitoly článku:
Jdi a dívej se
r. Elem Klimov, Sovětský svaz 1985
Cesta Elema Klimova k filmu byla poměrně dlouhá. Nejdříve vystudoval letecké inženýrství a živil se jako letecký konstruktér. Pak jej zlákala žurnalistika a přes články o filmovém umění se propracoval ke studiu režie na filmové fakultě VGIK. S filmováním začal na začátku šedesátých let, jeho filmografie ale čítá pouhých pět celovečerních filmů.
Tím posledním a nejvýznamnějším se stalo válečné drama Jdi a dívej se. Vzniklo na motivy knihy běloruského spisovatele Alese Adamoviče Chatyňský příběh a režisér ho připravoval už od sedmdesátých let. Projekt s pracovním názvem Zabijte Hitlera se ale podařilo prosadit do kin až s nástupem Gorbačova.
Elemu Klimovi se podařilo vytvořit mimořádně emotivní a sugestivní vyprávění o chlapci, který přežije vyhlazení dvou běloruských vesnic. Čtrnáctiletý Fljora (Alexej Kravčenko) se po počátečním nadšení přidat se k partyzánům setkává s realitou války. Poznává při tom svou první lásku, po výbuchu dočasně ztrácí sluch a vrací se do rodné vesnice, z níž zůstalo pouhé spáleniště. Opět se proto spojuje s partyzány.
Na pozadí skutečných událostí, kdy německá vojska v Bělorusku roku 1943 uskutečňovala svůj válečný plán „spálené země“, v důsledku něhož lehlo popelem 628 tamních vesnic, je vyprávěn fiktivní příběh dospívajícího mladíka, jehož se tyto události bytostně dotýkají.
Fljora se účastní válečné pouti, na níž se kupí hrůza, děs, strach, zmar, bezmoc, vztek a smrt. Film se stává sondou do jeho čím dál víc zraňované duše a ukazuje až příliš rychlou proměnu někoho, komu ze začátku válka přišla jako hrdinné dobrodružství, v někoho, kdo prožil a viděl víc, než by kdy chtěl.
Proměna veselého chlapce, plného ideálů, ve strhanou a prázdnou lidskou trosku bez emocí, otupělou násilím, se zračí ve tváři Alexeje Kravčenka, který měl po celou dobu práce na filmu k dispozici psychologa pro případ, že by se u něj vyskytly psychické problémy, způsobené vlivem natáčení. Režisér vyžadoval, aby byly scény natáčeny chronologicky kvůli naturalistickému zachycení jeho postupného utrpení. Sám Kravčenko na film dnes vzpomíná s hodně smíšenými pocity.
Film není výjimečný ale jen díky proměně hlavního představitele, ale i způsobem jeho formální výstavby. Klimov často užívá ruční kameru pro zvýraznění chlapcova subjektivního vnímání událostí. V momentě, kdy ztrácí Fljora sluch, slyšíme pouze pískání a normální zvuky k nám přicházejí jakoby zdálky.
Závěrečná střihová montáž, podbarvená Mozartovou hudbou, slouží jako očistec, po němž si uvědomujeme, co to znamená ztráta lidské důstojnosti a totální zmaření lidského života. Válka, i přes vítězství jedné strany, totiž vždy zůstává porážkou humanity, v tomto případě ztělesněné nevinným chlapcem.
Jdi a dívej se kritici někdy označují za nejlepší protiválečný film vůbec a je mu dávána nálepka „ruská Apokalypsa“. Po právu, Klimov vytvořil drsnou a syrovou obžalobu války, v níž se nezaměřuje na velkolepé bitvy, ale na svědky osobních malých dramat.
Jeho vlastní osud jako filmaře se tímto dílem naplnil. V roce 1987 se stal prvním sovětským tvůrcem, který získal členství v Americké filmové akademii. Po zvolení Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS se stal tajemníkem Svazu sovětských filmových umělců, který se zasadil se o uvedení stovek zakázaných filmů do distribuce a o rehabilitaci perzekuovaných režisérů a herců. V 90. letech v Rusku už se pak v oblasti filmové výroby neuměl přizpůsobit novým tržním podmínkám. Zemřel v roce 2003.
Četa
r. Oliver Stone, USA / Velká Británie 1986
První z trojice filmů, do nichž Oliver Stone vtělil svou zkušenost veterána vietnamské války, který byl sám ve Vietnamu dvakrát raněn. Četa předchází filmům Narozen 4. července (1989) a Nebe a země (1993) a stává se vlajkovou lodí reflexe vietnamského traumatu ve filmové tvorbě osmdesátých letech. Ta následovala po vlně snímků ze sedmdesátých let generace Nového Hollywoodu jako Apokalypsa nebo Lovec jelenů.
Vůči americkému establishmentu se tvrdě a kriticky vymezující Oliver Stone příběh Čety chápe jako podobenství o nepříteli, který se neukrýval ve vietnamské džungli, ale v samotných amerických vojácích, rukujících do války. Říká: „My jsme nebojovali s nepřítelem. Bojovali jsme sami se sebou a nepřítel byl v nás.“
A takto je vystavěno i celé vyprávění. Jako svár o duši studenta a vojenského dobrovolníka Chrise Taylora (Charlie Sheen), který si musí vybrat mezi dvěma symbolickými identifikačními vzory. V roce 1967 nastupuje jako nováček do vietnamské války s vědomím toho, že dělá dobrou věc. Šok ho čeká hned po příletu na místo, kde uvidí těla padlých amerických vojáků, připravená v pytlích k transportu zpět do vlasti.
V džungli pak nejde o samotný střet s nepřátelskými vojáky, ale o drama střetu dvou seržantů, Taylorových nadřízených, z nichž každý z nich chtěl pro své vojáky to nejlepší. Radikálně se ale neshodli v tom, jakými prostředky toho dosáhnout. Divák se ocitá v podobné situaci jako Taylor, který si musí vybrat mezi dvěma „otcovskými“ figurami s odlišnými přístupy k plnění vojenských povinností.
Důvodem eskalace napětí mezi nimi je incident, při němž chtěl nekompromisní Barnes (Tom Berenger) postřílet obyvatele vesnice za to, že u nich našel zásoby pro partyzány. Humanitně smýšlející Elias (Willem Dafoe) se mu v tom snažil zabránit.
Elias mu v tom zabrání a vyhrožuje Barnesovi vojenským soudem za nezákonné zabití civilisty. Spor obou mužů se přenáší i na ostatní, kdy každý z nich má za sebou své příznivce. V průběhu jedné operace se Američané dostanou pod palbu nepřítele a Barnes využije situace, kdy se v okolí nenachází žádní svědci a na Eliase vystřelí.
Taylor je přesvědčený, že Barnes Eliase zabil, nemá pro to však žádné důkazy. Po nočním útoku na pozici pěchotní čety, kterou přežije jen několik málo vojáků, narazí na seržanta Barnese a zastřelí ho. Vzhledem k utrpěnému zranění je poslán zpět do Spojených států.
Natáčení filmu probíhalo, tak jako v případě Apokalypsy, na Filipínách a herci absolvovali jistou variantu vojenského výcviku, kdy se účastnili namáhavých pochodů v terénu a učili se zacházet se zbraněmi. Tento fakt se kladně projevil na realistickém zpracování příběhu, který z osmi oscarových nominací proměnil čtyři (nejlepší film, režie, střih, zvuk).
Oliveru Stoneovi se podařilo natočit působivý snímek, který podobně jako jeho předchůdci přináší poselství, že ve válce neexistují vítězové, ale jen poražení, kteří se v lepším případě vracejí domů s děsivými vzpomínkami na prožité hrůzy. Stone uměl tyto prožitky umělecky zhodnotit a vydat důležité svědectví o traumatu vietnamské války.
Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách