Čtverec, O těle a duši, Ta, která odešla, Nikdys nebyl, Zabití posvátného jelena, Nemilovaní. Do českých kin míří oceněné filmy z trojice neprestižnějších festivalů Berlinale, Benátky a Cannes.
Filmová událost podzimu je tu. Začíná festival, který do českých biografů uvádí snímky z nejprestižnějších festivalových přehlídek v Berlíně, Benátkách a Cannes. Tři vítězné, dvanáct titulů v hlavní sekci a další významné filmy letošních i loňských ročníků. Ve středu se začaly promítat v pražských kinech Evald a Lucerna, další města budou následovat.
Čtvrtý ročník přehlídky uvede premiérově držitele Zlaté palmy z Cannes, snímek Rubena Östlunda Čtverec, který festival zahájí, film Ildikó Enyedi O těle a duši, který si z Berlína odnesl Zlatého medvěda a držitele benátského Zlatého lva Ta, která odešla filipínského režiséra Lava Diaze.
Kromě vítězných snímků se objeví i další oceněné filmy. Poprvé tak diváci uvidí film francouzského režiséra a scénáristy Robina Campilla 120 BPM, který na festivalu v Cannes vzbudil velký rozruch. Tíživé drama Nemilovaní ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, v jehož centru pozornosti stojí rozvádějící se manželský pár a jejich syn, který se stává obětí rozpadajícího se vztahu.
Cenu za scénář z Cannes 2017 si odnesly hned dva snímky, thriller Lynne Ramsey Nikdys nebyl, ve kterém exceluje Joaquin Phoenix a horor Zabití posvátného jelena nejznámějšího představitele podivné řecké vlny Jorgose Lanthimose s Nicole Kidman a Colinem Farrellem v hlavních rolích.
V nabitém programu se objeví i nekompromisní alegorie současného Ruska Krotká od běloruského solitéra Sergeje Loznici, která vznikla podle Dostojevského předlohy. Stejně jako drama Valesky Grisebach Western o obyčejných lidech, střetu jejich kultur a schopnosti porozumět beze slov.
Asi nejextravagantnější kousek z letošního Be2Can je Dumontův muzikál Janička, ve kterém režisér nechává zpívat osmiletou Janu z Arku o tom, jak nemožné je dále snášet násilí páchané na francouzské půdě Angličany během stoleté války.
Be2Can Distribution, která je organizátorem přehlídky, uvede nejen své tituly, ale i filmy dalších distribučních společností Artcam a Aerofilms. LGBT drama Sebastiána Lelio Fantastická žena (Artcam) a dechberoucí drama Fatiha Akina Odnikud (Aerofilms) s vynikající Diane Kruger, která si za roli ženy toužící po pomstě a spravedlnosti zároveň, odnesla cenu pro nejlepší herečku z letošního Cannes.
Božský Sorrentino, tak je pojmenovaná historicky první česká kompletní retrospektiva Paola Sorrentina, která nabídne všech sedm jeho filmů. V doprovodném programu budou přednášky, věnované nejen Paolu Sorrentinovi, ale i přednímu ruskému filmaři Andreji Zvjagincevovi a švédskému konceptualistovi Rubenu Östlundovi. Připraveny jsou rovněž debaty o životě s AIDS, současném Rusku či střetu klasické kino distribuce s Netflixem, tedy placeným poskytovatelem filmů na internetu.
Přehlídka poběží od 4. - 10. října v pražských kinech Lucerna, Evald a Světozor, od 12. - 18. října v Plzni, Olomouci, Ostravě a Zlíně. To nejlepší z přehlídky přinesou festivalová echa, která zamíří do dalších 13 měst. Kompletní program najdete na adrese www.be2can.eu/.
V kinech budou mít vítězné filmy z Cannes a Benátek Čtverec a Ta, která odešla premiéru příští týden, spolu s kafkovským podobenstvím Krotká. Německý Western od producentů komediálního hitu Toni Erdmann pak na konci října.
Rodinný horor Zabití posvátného jelena, Stříbrným medvědem za scénář na Berlinale oceněná Fantastická žena a do prostředí aktivismu ve Francii v době, kdy narůstaly počty obětí nemoci AIDS, vtahující 120 BPM, uvidíme v kinech v listopadu.
Další dva snímky se objeví v distribuční síti až v příštím roce. Jde o rodinné drama Nemilovaní Andreje Zvjaginceva, které má premiéru v lednu, na brutální procedurální thriller Nikdys nebyl s Joaquinem Phoenixem si počkáme do dubna. Jediný snímek, který už si premiéru odbyl před festivalem a to před čtrnácti dny, je ten vítězný z letošního Berlinale O těle a duši.
Čtverec
r. Ruben Östlund, Švédsko / Dánsko, 2017
Hlavní cenu, Zlatou palmu, si z Cannes odnesla černá absurdní komedie třiačtyřicetiletého švédského režiséra Rubena Östlunda. Tvůrce filmů Incident v bance, Hra a Vyšší moc v ní přichází se satirou na současné umění a prostředí uměleckých kruhů.
Christian (Claes Bang) je kurátor, který pracuje v Muzeu moderního umění, které sídlí v sousedství švédského královského paláce. Úspěšný, atraktivní, rozvedený otec dvou dcer naplňuje ideál vzdělaného městského liberála, který se snaží citlivě vnímat aktuální společenské problémy.
S nimi souzní i chystaná prestižní výstava konceptuálního umění, které vévodí instalace čtverce 4 x 4 metry ve veřejném prostoru. Čtverce, v němž platí pravidla absolutní rovnosti, solidarity a tolerance. Jak ale takovou myšlenku prodat v mediálně přehlceném a roztěkaném prostředí, které žije především virálními událostmi?
Zatímco marketingoví experti vymýšlejí různé strategie, Christianovi kdosi ukradne mobilní telefon. A on ve snaze získat ho zpět vymyslí s kolegou odvetnou akci, díky níž se ocitá v čím dál bizarnějších situacích. Roztočí tak nevědomky spirálu událostí, které zpochybní nejen jeho osobní kvality a výstavu, ale i postavení instituce, kterou reprezentuje.
Östlund v své „konceptuální tragikomedii“ s mnoha významy a podněty k zamyšlení rozvíjí situaci, jak katastrofálně může skončit reklamní kampaň na výstavu, jež měla jejím divákům poskytnout symbolický prostor, aby se mohli svobodně vyjádřit k jakémukoliv tématu, jež hýbe současnou společností. Příkladem budiž uprchlická krize.
Skrze postavu narcistního a egoistického kurátora, který se prezentuje jako sociálně cítící liberál, ale jeho chování a jednání ho usvědčuje z povýšeného pokrytectví, režisér s potměšilostí sobě vlastní konfrontuje liberální hodnoty s nedostatkem lidské empatie. Od umění a možnosti jeho zneužití k mediálnímu cirkusu se tak dostává k široké metafoře společnosti, zmítané mezi sobectvím a altruismem.
Zkoumá hranice společenské tolerance, politické korektnosti i umělecké svobody v ní a upozorňuje na problematiku následování společných hodnot, nad nimiž panuje jen zdánlivá všeobecná shoda. Östlund na filmu spolupracoval s muzeem designu ve švédském Värnamu, jež podobný prostor k diskusi svým návštěvníkům skutečně v roce 2015 poskytlo.
Nikdys nebyl
r. Lynne Ramsay, USA / Francie, 2017
Britská scenáristka a režisérka Lynne Ramsay, která před šesti lety zaujala mrazivou studií zrodu zločinného sociopata bez pocitu viny Musíme si promluvit o Kevinovi, v Cannes představila psychologický thriller, který můžeme brát jako jakousi artovou variantu na 96 hodin s Liamem Neesonem. Získala zde za něj cenu za scénář a hlavní představitel Joaquin Phoenix cenu pro nejlepšího herce.
Joe (Joaquin Phoenix) je válečný veterán, sužovaný mnoha traumaty a vnitřními zraněními. Nejen z dětství, kdy musel čelit brutálnímu otci, nasazení v Afghánistánu, ale i ze své kariéry agenta jednotky FBI pro boj s prostitucí. Teď funguje jako smluvní hitman.
Svůj bezvýchodný život tráví mezi domem, kde žije stále ve svém dětském pokoji s podivínskou matkou (Judith Roberts), a nebezpečnými misemi, na nichž zachraňuje ženy, které se staly oběťmi obchodu s bílým masem. Proto si ho najme senátor za New York Votto (Alex Manette).
Někdo unesl jeho nezletilou dceru Ninu (Ekaterina Samsonov), která skončila v jednom z anonymních manhattanských nevěstinců, v nichž kvete dětská prostituce. Joe ji má vypátrat, přivést domů a případně odstranit každého, kdo se mu postaví do cesty. Bere proto do ruky své osvědčené kladivo a vydává se na další výpravu za spravedlností.
Tentokrát však nezůstane jen u záchrany bezbranné ženy. Joe mimoděk zasáhne do pedofilní sítě, jejíž vlákna vedou vysoko k politické chobotnici, motající se kolem obchodu s bílým masem. Od té chvíle se jeho existence dostává do krvavé spirály, jejíž násilnost překonává i předchozí traumatické zážitky.
Tento syrový a brutální procedurální thriller s nádechem filmu noir a mystéria je založen na stejnojmenné novele spisovatele Jonathana Amese z roku 2013. Znepokojující hudbu k filmu složil Jonny Greenwood z kapely Radiohead.
Zabití posvátného jelena
r. Yorgos Lanthimos, Velká Británie / USA, 2017
O cenu za scénář se Lynne Ramsay v Cannes podělila s dvojicí Yorgos Lanthimos a Efthymis Filippou. Ti stojí za šokujícím rodinným hororem, do něhož řecký scenárista a režisér Yorgos Lanthimos obsadil Colina Farrella a Nicole Kidman.
Nejslavnější představitel řecké divné vlny změnil žánr a po sérii černých komedií (Špičák, Alpy, Humr) natočil nepředvídatelnou směsici kubrickovského klinického hororu, psychologického thrilleru a moderní parafráze antické tragédie o neodčinitelné vině a krutém trestu. V tomto případě Euripidovy Ifigenie v Aulidě.
Vyhlášený kardiochirurg Steven Murphy (Colin Farrell) žije v luxusní vile s krásnou ženou a dvěma dětmi zdánlivě spokojený život. Proč ale po práci vyhledává společnost podivínského šestnáctiletého teenagera Martina (Barry Keoghan), jemuž kupuje drahé dárky a dává mu peníze?
Ukáže se, že za vším je špatné svědomí. Časem ho pozve i k sobě do rodiny a on se postupně stává její součástí. Mladík mu projevuje velkou náklonnost, ale jeho motivace je zcela jiná. Chce se pomstít za smrt svého otce, jehož Steven v opilosti operoval a on zemřel. Proto Stevenovi a jeho ženě, oční lékařce Anně (Nicole Kidman), řekne, že musí obětovat jednoho z členů své rodiny, jinak zemřou všichni ostatní mučivou smrtí.
Doktor by tomuto jeho vyhrožování nemusel přikládat žádnou vážnost, kdyby se na jeho rodinu opravdu nesnesla rozumem nevysvětlitelná pohroma, která jej přivádí k morálně neřešitelné volbě, již dobře známé z knihy Sophiina volba.
Ač Martin nikomu z rodiny nezkřiví ani vlasy, jeho nebezpečí pramení právě z temných hrozeb, jež se naplňují. V měšťácké rodině zafunguje jako vetřelec, který ji rozkládá, protože připomíná jejím členům hříchy, kterých se dopustili.
Film se dotýká tématu viny, bezmoci a vykoupení a obsahuje množství krvavě hororových a bizarních scén jako je sexuální předehra v úplné anestezii. Znepokojující obraz rodiny, která je vystavena domácímu teroru, se vám svou trierovsky hutnou atmosférou, prolamováním tabu a sžíravou ironií zavrtá pod kůži.
120 BPM
r. Robin Campillo, Francie, 2017
Velkou cenu poroty obdržel v Cannes francouzský snímek 120 tepů za minutu. Titul, odkazující jak k monitoringu srdeční aktivity, tak i k dobovému houseovému tepu tanečních klubů, nabízí nekonvenční pohled na členy specifické komunity, kteří se rozhodli „žít politiku v první osobě“. Režisér, pětapadesátiletý Maročan Robin Campillo se v něm vrací do Francie na počátku devadesátých let minulého století a přibližuje nám prostředí aktivismu v době, kdy narůstaly počty obětí nemoci AIDS.
Velká část společnosti tehdy AIDS vnímala jako nemoc feťáků a homosexuálů. Osvětové činnosti na tomto poli se chopila pařížská aktivistická skupina Act Up, která trochu guerillovou formou začala vykonávat to, co by za ideálních okolností měl dělat stát. Tedy informovat o této nemoci bez předsudků a se vší vážností, jež toto téma nese. Mitterrandova vláda to tehdy nedělala, farmaceutické firmy se chovaly lhostejně nebo povýšeně a členům této skupina začínalo jít o život.
Robin Campillo (Les Revenants, Kluci z východu) je znám také jako scenárista filmu Mezi zdmi, který v Cannes získal před devíti lety Zlatou palmu. V dramatu ze středoškolského prostředí v jedné z problematických pařížských čtvrtí si osahal práci s týmovým ansámblem protagonistů, jež školní prostředí nabízí.
To se mu hodí i zde, kdy se ze shluku aktivistů, kteří řeší, jak působit na veřejnost, jak prosazovat, aby byly na středních školách kondomy na automaty a jak organizovat své akce, postupně vydělují jednotlivé postavy a jejich vzájemné vztahy.
Především pak radikálního aktivisty Seana Dalmaza (Nahuel Pérez Biscayart), který se zamiluje do nováčka ve skupině Nathana (Arnaud Valois), který jako jeden z mála aktivistů není HIV pozitivní. Jejich vztah se postupně vyvíjí a režisér ho zachycuje s velkou citlivostí, přirozeností a intimitou. Jak ale láska dvou mladíků sílí, postupuje i Seanova nemoc. Nalezení léku na ni je v nedohlednu a on začíná svému partnerovi doslova chátrat před očima.
Režisérovi se v procedurálním příběhu, který nabízí velmi autentický pohled do této komunity, podařilo organicky spojit rovinu politickou a veřejnou s tou intimní. Ukazuje přitom, jak byly vítězství na ideologickém poli protestních manifestací někdy doprovázeny ztrátami v oblasti privátní. Ale v konečném důsledku se tato investice osobního života do politického prostoru vyplatila.
Nemilovaní
r. Andrej Zvjagincev, Rusko / Francie, 2017
Cenu poroty získalo v Cannes ruské drama Nemilovaní. Andrej Zvjagincev (Návrat, Vyhoštění, Jelena, Leviatan) v drtivém procedurálním thrilleru o nemožnosti lásky sleduje, jak rozcházející se rodiče pátrají po zmizelém dvanáctiletém synovi.
Film začíná jako rodinné drama, v němž probíhá dramatický rozvod rodičů. Pohromadě je drží už jen poslední starost, prodej bytu, jinak si oba zařídili nový život po svém. Žeňa (Marjana Spivak) si našla staršího bohatého muže, Boris (Alexei Rozin) čeká dítě s kolegyní z práce.
Dvanáctiletý syn Aljoša (Matvey Novikov) je jim za této situace spíš přítěží. Nestojí o něj ani jeden, jako by jim připomínal vlastní selhání. Neprojevují mu náklonnost, zdá se, že toho nejsou ani schopni. Osamocený Aljoša nemá, čím by jejich nedostatek lásky zaplnil a tak jednoho dne uteče z domu.
Náhlý pocit prázdnoty dožene oba rodiče k pátrání nejen po vlastním synovi, ale i po kořenech vlastního emocionálního chladu. Uvědomují si při něm, jak sobecky a přehlíživě se chovali k sobě navzájem i ke svému synovi.
Zvjagincev vykresluje obraz konzumní společnosti, v níž je rodičovský cit nahrazován materiálním blahobytem střední třídy. Ukazuje rodiče, neschopné lásky a odpovědnosti k dětem, kteří se zabývají jen sami sebou a uspokojováním svých materiálních a sexuálních potřeb. Rodiče, pro něž je tak snadné navazovat další vztahy bez snahy udržet ty stávající, na něž se neohlíží ani kvůli jejich potomkům.
Zvjagincev volí velmi naléhavý tón, který je přítomný i ve formální stránce vyprávění. Snímání přes okna nebo zrcadla, která nám poskytují pohled do prostor luxusních bytů. Rámcující a potemnělé přírodní scenérie, v nichž dobrovolníci hledají zmizelého chlapce. Pomalé nájezdy na dění v záběru. To vše patří k jeho stylu, v němž se prolíná strohá realističnost rumunské školy s duchovní metafyzikou Andreje Tarkovského.
Intimní rodinné drama se tu proplétá s procedurálním thrillerovým pátráním po synovi a podobenstvím o stavu Ruska, které ale nemá tak vyhraněnou podobu jako v Leviatanovi. Absence lásky nebo její nemožnost ve chvíli, kdy byla zavržena, režisérovi slouží k vyjádření stavu naprosté ztráty naděje a víry ve kdysi uznávané morální hodnoty.
Western
r. Valeska Grisebach, Německo / Bulharsko, 2017
Valeska Grisebach (Má hvězda) je řazena k tvůrcům tzv. Berlínské školy (Christian Petzold, Ulrich Köhler, Thomas Arslan, Angela Schanelec, Maren Ade). Zaměřuje se na portréty lidí v určitém, pro ně neznámém nebo vyloučeném prostředí, které zachycuje s dokumentární věrohodností. Důsledně se vyhýbá stylizaci a ráda pracuje s neherci.
Její třetí film se odehrává na bulharsko-řeckém pomezí. V komunitě německých stavebních dělníků, kteří pod vedením předáka Vincenta (Reinhardt Wetrek) budují v zalesněných kopcích infrastrukturu pro vodní elektrárnu v Bulharsku.
Cizinci ve zdánlivé zemi nikoho si pobyt užívají, flirtují s místními ženami, ovšem jejich neschopnost komunikovat s usedlíky a střety s výraznými kulturními odlišnostmi východoevropské post-socialistické země nemohou nevzbudit znepokojení.
Konflikt se zdá nevyhnutelný, dle zákonů žánru, k němuž odkazuje název snímku a jehož možnosti v současném příběhu režisérka zkoumá. Tento žánr jí slouží nejen k upozornění na geograficko-politické schizma současné Evropy, kde každý nově příchozí je vnímán jako nežádoucí element, ale i na krizi maskulinity, jejíž existenciální studii režisérka provádí.
Hlavní postava Meinhard (Meinhard Neumann) je typ tajemného, poznamenaného westernového hrdiny s neznámou minulostí. Meinhard působil ve francouzské cizinecké legii v Afghánistánu a ve skupině dělníků se cítí jako nováček, který mezi ostatní moc nezapadá.
Ke svým spolupracovníkům nepřilne, spíše je s nečitelným, možná lehce pohrdavým úsměvem pozoruje. V jeho tváři se zračí životní zkušenost, ale i velký smutek, který v sobě nosí. S místními z vesnické komunity si naopak rozumí. Před nimi se stylizuje do role ochránce slabých, který se postavil těm, s nimiž přišel. V místě, kde si lidé lépe rozumějí beze slov, pocítí naléhavou touhu někam patřit.
Vesničané ale dělníky vnímají jako ekonomické kolonialisty, nebo jejich předvoj, kteří jim pod záminkou stavby elektrárny přicházejí sebrat jejich zem. Opět westernový motiv, který režisérka používá k politickému, sociálnímu a společenskému komentáři ke stavu dnešní Evropy a soužití jednotlivých národů v ní.
Krotká
r. Sergej Loznica, Francie / Rusko, 2017
Běloruský režisér ceněných dokumentů (Krajina, Blokáda, Majdan) Sergej Loznica žije od roku 2001 v Německu. Na sklonku nulté dekády si troufl i na hranou režii a všechny tři jeho dosavadní filmy Moje štěstí (2010), V mlze (2012) a Krotká (2017) byly uvedeny v hlavní soutěži festivalu v Cannes.
Krotkost z názvu filmu toho posledního je hlavní rys bezejmenné hrdinky (Vasilina Makovtseva), která žije v zapadlé vesničce v Rusku. Jednoho dne se jí bez vysvětlení vrátí balíček, který poslala svému uvězněnému manželovi a ona se rozhodne zjistit, proč se tak stalo a balík manželovi osobně doručit.
Vystrašená a plná obav se vydává na pitoreskní cestu do odlehlé části země, kde stojí vězení, které je pro mnohé spíš nedobytnou pevností. Čeká jí byrokratická absurdita, věrolomné charaktery ze společenské spodiny, ústrky, násilí i poznání, že žalář nekončí zdmi a ostnatými dráty, ale pokračuje daleko za jejich hranice.
Cesta do hlubin ruské provincie se promění v kafkovský labyrint zvůle a bezmoci. Film se stává nekompromisní alegorií o stavu ruské duše i současné kultuře vězeňství jakožto dědictví Stalinova sociálního inženýrství. Vězeňství jako součásti státní mašinérie a nástroje moci.
Režisérův popis jednoho zápasu, inspirovaný jak dílem Dostojevského, tak i Kafky nebo Gogola, neobvyklým způsobem mísí brutální sociální realismus s expresionisticky pojatou satirou, jejíž tóny houstnou s každou nadcházející scénou. Krotká je radikálním politickým filmem o zemi, kde úřady i lidé hrají roli fantomů. Slouží jako prázdné schránky, které pouze imitují funkci, již by měly zastávat.
V nelichotivém obrazu Ruska se propojují nešvary dneška s jejich analogickými projevy v dobách dávno minulých. Snad i proto nosí ulice měst doposud jména Marxe, Engelse i zakladatele ruské tajné policie Dzeržinského. Citace Gogolových Mrtvých duší a dalších klasik ruského realismu 19. století napovídají, že kořeny zla zapustily v Rusku mnohem dříve.
O těle a duši
r. Ildikó Enyedi, Maďarsko, 2017
Vítězný film letošního Berlinale, jehož prostřednictvím se maďarská režisérka Ildikó Enyedi (Mé 20. století, Čarostřelec) po dlouhých osmnácti letech od natočení snímku Šimon kouzelník vrátila na mezinárodní scénu. Vypráví v něm syrový i poetický příběh o dvou odlišně poznamenaných lidech, kteří nalézají blízké lidské pouto a lásku na tom nejméně pravděpodobném místě. Alespoň z hlediska volby míst romantického seznámení. Jde o jateční továrnu, jejíž chod je ukázán s až nepříjemnou realistickou věcností.
Endre (Géza Morcsányi) je stárnoucí finanční ředitel jatek, jehož tělesný handicap v podobě ochrnuté ruky mu brání v navázání bližšího vztahu. Mária Ráczová (Alexandra Borbély) je mladá, nově přijatá inspektorka kvality masa, disponující dokonalou pamětí. Lehká forma autismu a její introvertní, rezervovaná povaha způsobuje, že má nepřekonatelný strach z tělesného kontaktu i potenciálních emocí, spjatých s citovým vzplanutím.
Oba odtažití hrdinové si k sobě začínají nacházet postupně cestu v momentu, kdy zjistí, že noc co noc sdílejí totožné sny, v nichž jsou jelenem a laňkou uprostřed zasněženého lesa. Tyto sny se pak uprostřed jejich pracovních i volnočasových aktivit následně pokoušejí společně naplnit nebo převést do reality.
Lehce excentrická i odtažitá romance s prvky všednodenního dramatu, ironie a černé komedie sugestivně tematizuje dualitu bdělosti a snění, zvířeckosti a humanity, duše a těla. Chladné pozorovatelství a niternou emocionalitu obratně kloubící snímek těží z výrazného vizuálního pojetí.
Z precizních geometrických kompozic, neokázalého prolnutí lyričnosti a brutality, symbolického využití barev i soustředěné práce s herci. Součástí promyšleného konceptu, libujícího si v ostrých kontrastech, je i působivý, rafinovaně tlumený výkon na Slovensku narozené maďarské herečky Alexandry Borbély v její první vážné filmové roli.
Důležitou roli hraje i hudba, především ústřední skladba What He Wrote zpěvačky Laury Marling, v níž se odráží vnitřní životy a vznikající citové pouto obou nevšedních hrdinů s jejich psychickými a fyzickými handicapy. Není divu, že si snímek, který mezi řádky a pomocí snových metafor hovoří o mnohých současných společenských traumatech, odnesl z Berlinale hlavní cenu Zlatého medvěda.
Fantastická žena
r. Sebastián Lelio, Chile / Německo, 2017
Servírka a aspirující zpěvačka Marina Vidal (Daniela Vega) a o dvacet let starší Orlando (Francisco Reyes) se do sebe zamilují a plánují společnou budoucnost. Orlando však náhle onemocní a následně umírá. Marina, která ho upřímně milovala, za to čelí psychickému a fyzickému nátlaku Orlandovy rodiny, která je přesvědčena, že nese zodpovědnost za jeho smrt.
Nebojuje ale jen s jeho s rodinou, ale i s předsudky svého okolí, jež její sexuální identitu považuje za cosi nenormálního a zvráceného. Marina je totiž transsexuální žena, operovaná z muže na ženu, která navzdory sociální ostrakizaci i osobnímu ponižování pokračuje v boji za svá práva, především za právo být sama sebou. Snaží se svobodně a důstojně žít a ukázat při tom svému okolí, kým doopravdy je. Složitou, silnou, čestnou, prostě fantastickou ženou.
Emancipační příběh o vzdorování společenským stereotypům je žánrovým mixem melodramatu a thrilleru, který si bere rovným dílem z tvorby Alfreda Hitchcocka i Pedra Almodóvara. Autorův senzuální i kousavý komentář ke krutosti diskriminace, která míří často na ty nejzranitelnější, stojí na souhře naturalistických a lehce magických poloh a především na znamenitém múzickém výkonu herečky Daniely Vega.
Daniela Vega je osmadvacetiletá herečka a zpěvačka, která se jako první v Chile přihlásila ke své transsexuální orientaci. Její výkon v sobě zahrnuje celou paletu poloh a emocí, které jsou rozehrány v kvalitním scénáři. Třiačtyřicetiletý chilský režisér Sebastián Lelio (Gloria) za něj byl spolu se spoluautorem scénáře Gonzalem Mazou na letošním Berlinale oceněn Stříbrným medvědem za nejlepší scénář.
Ta, která odešla
r. Lav Diaz, Filipíny, 2016
Filipínský režisér, scenárista, kameraman a střihač Lav Diaz (1958) patří ke klíčovým představitelům tzv. slow cinema. Jeho formálně radikální filmy vynikají hypnotickým stylem. Příznačné je pro ně pozvolné tempo, dlouhé, brilantně komponované mnohaminutové záběry a absence hudby. Diaz se skrze tyto formální prostředky snaží vytvořit specifickou estetiku, která je blízká filipínské mentalitě, nepodléhající západnímu vnímání času.
Délka jeho filmů tomu odpovídá. Devítihodinový Kagadanan sa banwaan ning mga Engkanto z roku 2007 i o rok později vzniklá Melancholia, která je takřka osmihodinová. Oba snímky byly oceněny na festivalu v Benátkách, kde si loni cenu nejvyšší, Zlatého lva, odvezl i jeho nejnovější snímek, natočený volně na motivy povídky Lva Nikolajeviče Tolstého Bůh pravdu vidí, ale ne hned ji zjevuje.
V epicentru 226 minut trvajícího, skvostně nasnímaného černobílého filmu, stojí Horacia Somorostro (Charo Santos-Concio). Žena, která v roce 1997, poté, co strávila třicet let ve vězení, vstupuje do krajně odcizeného světa. Její manžel zemřel, a ačkoli se znovu spojila s dcerou, nemůže najít svého syna.
Brzy však rozpozná, co se nezměnilo. Moc a výsady elit. Ironií zůstává, že Horaciin bývalý aristokratický milenec Rodrigo Trinidad (Michael De Mesa), který zosnoval její uvěznění, je nyní sám lapen ve své zlaté kleci. Stejně jako jeho bohatí přátelé, i on přestal vycházet z domu kvůli eskalaci únosů, zaměřených na movité. Horacia se rozhodne této hysterie využít a připravit pomstu.
Filmový solitér Lav Diaz znovu rozvíjí téma filipínských dějin a s vyčerpávající klinickou přesností odhaluje temné proudy, které dodnes formují jeho zemi. Film je pronikavou studií o propasti mezi chudými a bohatými, mezi minulostí a přítomností.
Diaz v těch nejmenších gestech zachycuje zakotvenou historii institucionálních privilegií, spoluviny a arogance, které přispěly k propastným rozdílům v dnešní filipínské společnosti. Filmařská virtuozita, nonšalantní skloubení melodramatu a filmu noir i pečlivě artikulovaný „tichý vztek“ pak dělají z Diazovy sugestivní meditace o povaze dobra a zla ve světě korupce a podvodů jeden z jeho nejlepších a nejempatičtějších titulů vůbec.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium