Jake Gyllenhaal má osm minut na to, aby zachránil střed Chicaga od bombového útoku, získal lásku, poznal svůj osud a dostal odpověď na otázku, zda může svým jednáním změnit budoucnost nebo jen její paralelní variantu.
Já nejsem já
Colter Stevens (Jake Gyllenhaal) se probouzí ve vlaku a nemá tušení, jak se tam dostal. Naproti němu sedí dívka (Michelle Monaghanová), již nikdy neviděl, ale která ho důvěrně oslovuje jménem, jež mu nepatří. Zmatený a dezorientovaný odchází na toaletu, kde v zrcadle spatří místo vlastní podoby odraz úplně jiného člověka. Kontroluje si doklady, jež jsou vystaveny na jméno učitele Seana Fentresse, tedy muže, jehož fotografie se shoduje s obličejem, který před chvíli spatřil v zrcadle. Vrací se zpět na sedadlo a v té chvíli příměstský vlak, mířící do Chicaga, exploduje.
Připoutaný ke křeslu procitá Colter v uzavřené místnosti, která připomíná futuristickou kobku nebo kovový modul. Naprosto izolován od okolního světa. Přes počítačovou obrazovku na něho mluví žena v důstojnickém oblečení (Vera Farmigaová). Požaduje po něm co nejvíc informací o tom, co právě viděl a sděluje mu, že vše byla jen simulace. Zároveň mu vyjevuje, co bude jeho úkolem. Aniž by příliš chápal, oč jde, snaží se jako poctivý voják okamžitě pomoci.
Armádní kapitán má osm minut na to, aby vypátral a případně zneškodnil bombového atentátníka, jenž chce ve své činnosti pokračovat v centru Chicaga. Bude se neustále vracet v tomto časovém intervalu na stejné místo v čase a prostoru, dokud ho neodhalí. Zatím netuší, že se stal součástí nově testovaného a zatím tajného armádního projektu s názvem Zdrojový kód, založeném na využití paralelní identity.
Subjekt a objekt
Vojenský experiment umožňuje propojit mysl subjektu (Colter) s tělem a myslí objektu (Sean), jehož identitu může subjekt využívat pouze v časovém rozmezí posledních osmi minut života objektu. Do minulosti je Colter vysílán skrze vzpomínky cizího mrtvého člověka, jenž zemřel při železniční katastrofě. Umožňuje mu to právě existence zdrojového kódu, pracujícího se vzpomínkami, vyextrahovanými z mozku tohoto člověka.
Mozek totiž dle scénáristické premisy, operující s pojmy z kvantové fyziky, ještě chvíli po smrti samostatně funguje a díky tomu je z něj možno za pomocí speciálních technologií dostat zbytek jeho obsahu. Tedy obraz několika posledních minut života jeho nositele. A tento obraz poslouží jako umělá realita, na níž se někdo jiný může napojit prostřednictvím paměti a identity původního majitele. Mechanismus zdrojového kódu umožní Colterovi infiltrovat vzpomínky oběti teroristického útoku a v těchto myšlenkách se po dobu posledních osmi minut jeho života interaktivně pohybovat. Obsah vědomí se tak stává plnohodnotnou alternativou reality, s níž je konfrontován fikční svět experimentující simulace.
Detektivní pátrání
Colter se znovu a znovu ocitá ve úvodním vlaku, mířícím do Chicaga, kde všichni kolem něj jednají stejně jako předtím. Jen on už pracuje s vjemy, jež získal při předchozích misích. Osmiminutové sekvence, využívané k detektivnímu pátrání po atentátníkovi, se pozvolna mění ve snahu zjistit, co se stalo především s ním samotným. Jak a proč se k takovému úkolu dostal a kdo za ním stojí? Neboť poslední co si pamatuje z doby předešlé, je jeho účast jako bojového letce na vojenské misi někde v okolí afghánského Kandaháru.
Scenárista Ben Ripley jednotlivé vrstvy komplikovaného příběhu odhaluje postupně. Osud hlavní postavy je jak v mozaice rozdroben do střípků kusých informací, jež se skládají dohromady za pomocí detektivního pátrání. Divák se spolu s hrdinou ocitá na stejné startovní čáře co do míry informací o jeho identitě a poslání a nechává se poté scenáristou zručně vést po stopách, vedoucích k požadovanému rozuzlení. Stejně jako Colter netuší, která z postav, jež se nacházejí ve vlaku, by mohla mít teroristické spády, čímž je udržována v napětí jeho pozornost i při opakování víceméně stále stejné situace.
Romantická výhybka
Režisér si je úskalí, pramenícího z hrozící nudy, jež by s sebou mohlo nést variování jedné sekvence, vědom a opakované návraty Stevense do jedoucího vlaku inscenuje pokaždé jinak. Mění tempo vyprávění i úhly kamery, přichází s novými indiciemi i odhaleními a po více jak hodinu stopáže se mu daří nezabřednout do stereotypu. Když už by mohla rutina hrozit, přehazuje po odhalení Colterovy identity chytře výhybku a námět, vhodný rozsahem spíš na televizní povídku než celovečerní film, koření romantickou pointou. Ta není jen sladkobolnou tečkou na konci, ale především způsobem jak vyřešit všechny logicko-časoprostorové paradoxy, jež se v příběhu objevily. Nutno dodat, že jde o řešení vcelku logické a do sebe zapadající, pokud přistoupíme na zákonitosti, určované činností „pohádkového“ přístroje na přenášení v čase.
Po osvětlení činnosti zdrojového kódu je vytvářen celkem realistický dojem, že podobný systém by mohl někdy v blízké budoucnosti fungovat i ve skutečnosti. Zápletka se netváří bůhvíjak originálně a je si vědoma toho, že některými motivy může připomínat syžetovou konstrukci Déjà Vu Tonyho Scotta, Nolanova Počátku, Matrixu nebo z komediálního ranku Na Hromnice o den více. Hypoteticky si představte Billa Murrayho, jemuž se neustále variované prožitky jednoho dne zkoncentrovaly do osmi minut a jste v obraze, kam slovy o příbuznosti námětů mířím. Romantickým laděním má pak Zdrojový kód blízko i k nedávno uvedeným Správcům osudu.
Gyllenhaalova identifikace s rozpolcenou postavou
Na rozdíl od jiných filmů o cestování v čase zde ale nelze přítomnost ovlivnit zásahy v minulosti. Měnit lze pouze paralelní podobu reality, čehož využije zamilovaný Colter v závěru. Jack Gyllenhaal, jehož optikou vyprávění sledujeme, neboť je to právě jeho fyzická schránka a ne ta Seanova, která nám slouží k identifikaci s postavou, přesvědčivě ztvárňuje jedince, který si uvědomuje svůj úděl. Zprvu vystrašený, nechápající a tedy v důsledku chybující, záhy jako trénovaný voják se rychle adaptující na nové prostředí a úkoly, jež před ním stojí.
V ošidné situaci se ocitá i Michelle Monaghanová jako spolucestující Christina. Zatímco my se díváme na Stevense, probouzejícího se v cizím těle, ona vidí učitele dějepisu, jehož má ráda, ale který se najednou chová jak rozpolcená osobnost. Roztěkaný a impulsivní Sean ji zpočátku děsí, ale poté začíná nově získaným rysům jeho povahy přicházet na chuť. Kouzlu jeho osobnosti a odhodlání vzepřít se osudu podléhá zprostředkovaně i řídící důstojnice Vera Farmigaová, která zaujala ve Skryté identitě nebo Lítám v tom.
Návrat ke kořenům žánru
Režisér předvedl výborné vedení herců už v komorní sci-fi Moon (byť šlo pouze o Sama Rockwella) a s Gyllenhaalem se mu to opět daří. Právě jeho pocity a emoce se stávají klíčem k rozluštění detektivního pátrání, týkajícího se jeho statutu. Protagonista Donnieho Darka rozehrává velké drama rozdvojené identity, jež by byl schopen podobně jako jeho předchůdce z Moonu utáhnout i jako sólovou jízdu. Po úspěchu svého debutu ale získal režisér a syn slavného hudebního chameleona Davida Bowieho prostředky ve výši 30 milionů dolarů, jež mu umožnily předvést mnohem velkorysejší partii než posledně.
Je jen dobře, že se je rozhodl nevyužít pro výrobu další zaměnitelné akční sci-fi, postavené na efektech, ale dál se starosvětsky drží kořenů žánru a existencionálních témat, přítomných v dílech jeho literárních klasiků. Neschopnost rozlišit sen a realitu, ovládání jiné osoby prostřednictvím vyspělé technologie a strach z ní. Otázka identity jedince a jeho schopnosti měnit osud. Vzepření se času. Ať jmenujeme některé z témat.
Hitchcockovská znepokojivost
Přemýšlivý obsah nenásilně zprostředkovává za pomoci velmi dynamické formy, která je na hony vzdálená jednostrunným adrenalinovým výplachům. Duncanu Jonesovi se místo toho podařilo přijít s další inteligentní sci-fi s prvky romance a hitchcockového thrilleru. K posledně zmíněnému žánru odkazuje minimalistická hudba nepříliš známého kanadského skladatele Chrise Bacona (Já, Legenda). Již v úvodu se na pozadí širokoúhlých záběrů prosluněného Chicaga rozlinou znepokojivé tóny, které vám nemohou nepřipomenout tvorbu Bernarda Herrmanna právě pro Hitchcockovy filmy. Přesto nemáte pocit hudebního vykrádání, ale funkčního upozornění na to, že se blíží katastrofa.
Z Jonese se v mých očích díky sladění obsahové a formální stránky jeho dvou filmů stal režisér, jehož další tvorbu budu sledovat s velkými očekáváními. Moc se zároveň těším, až zkusí i jiný žánr než sci-fi, jíž navrátil její původní myšlenkový přesah. Po zhlédnutí Zdrojového kódu mě napadá třeba ten romantický.
Zdrojový kód
- Žánr: Sci-fi thriller
- Původní název: Source Code
- www.enterthesourcecode.com/
- USA 2011
- Scénář: Ben Ripley
- Režie: Duncan Jones
- Hrají: Jake Gyllenhaal, Vera Farmigaová, Michelle Monaghanová, Jeffrey Wright, Russell Peters
- Distribuce: H.C.E.
- Distribuční premiéra v ČR: 21. 04. 2011