Venkovský učitel: recenze filmu

Ač název filmu může evokovat buditelskou tradici české literatury předminulého století, jedná se o veskrze současný příběh, který má šanci rozezvučet svou poklidnou melancholickou náladou struny vnímání nejen v těch, kdo poznali neopětovanou lásku. 

Třetí spolupráce režiséra Bohdana Slámy s hercem Pavlem Liškou ve volně komponovaném cyklu o překonávání osamělosti a hledání lásky a štěstí, nás pro tentokrát nezavádí do krajin, zdevastovaných necitlivými průmyslovými i lidskými zásahy (severomoravské Sudety, Mostecko), jež se zpětně odráží v duši jeho obyvatel, ale do malebného jihočeského zákoutí, kde režisér sám žije.

 

Bohdan Sláma ale není Zdeněk Troška a tak se nedočkáme kýčovité vizualizace krajinomalebného prostředí jižních Čech ani rázovitě hrubozrných figurek, jimž nic lidského není cizí, ale vyvážené směsice realistického (porod telete, venkovská zábava, sklony k alkoholismu) a idylického (přírodní scenérie, včetně rozlehlého rybníku) pohledu na českou vesnici s jeho starousedlíky. 

Každý někoho potřebuje

Dramatická zápletka je velmi jednoduchá – způsob jejího budování a rozvíjení odpovídá aristotelskému rozvržení děje. Mladý učitel odchází z prestižního pražského gymnázia a nechává za sebou své nechápavé rodiče, kteří jej považují za málo ambiciózního. Údiv se zračí i v očích jeho nového zaměstnavatele, jímž je ředitel základní školy v jihočeském zapadákově (Miloš Černoušek), kam nastupuje jako vyučující přírodopisu. „Buď jste v průšvihu, nebo před něčím utíkáte“, znějí jeho první slova a my se teprve ve čtvrtině filmu dozvídáme, že učitel není další z řady „cestářů z města“ nebo „útěkářů do divočiny“ (novinka Seana Penna), jež hledají rustikální návrat ke kořenům předků a vymanění se z prostředí civilizačního stresu. 

Učitel utíká před citovými zmatky, jež mu způsobuje jeho menšinová sexuální orientace a tedy především sám před sebou. Chce nalézt ztracenou vnitřní harmonii a v odloučení od velkého světa hledá možnost v klidu si srovnat myšlenky. V novém prostředí si brzy dovede získat pozornost žáků a vzbudí jejich zájem o předmět. Jeho výklad látky o jedinečnosti živočišných druhů a jednotě v různosti je pak dojemnou obhajobou práva na vlastní odlišnost před sebou samým. 

Respekt budí i u místních, s nimiž se postupně sžívá a jeho křehká ulita bledého, hladce oholeného intelektuála s brejličkami a s dojemným stohem knih brzy padne do oka farmářce Marii (Zuzana Bydžovská). Životem otřískaná ženská, která za vnějškově drsnou a silnou slupkou skrývá osamělost, smutek a prázdnotu, způsobenou odchodem milovaného člověka, k učiteli zahoří citem, který ale on není schopen opětovat, neboť mnohem větší náklonnost cítí k jejímu dospívajícímu šestnáctiletému synovi (Ladislav Šedivý). Ten prožívá období pubertálního vzdoru a miluje půvabnou a prchlivou studentku gymnázia Berušku (Tereza Voříšková), která se mu čím dál víc odcizuje.  

Řetězení neopětovaných lásek

Řetězení neopětovaných lásek a podpovrchové napětí z něho plynoucího, jež v poklidném tempu defiluje před našimi zraky, naruší příjezd spouštěče dramatické katastrofy, učitelova mondénně afektovaného expřítele (Marek Daniel), jenž potvrzuje pravidlo, že minulost má tendenci nás vždy dostihnout. Jako impuls zvenčí dá věci do pohybu, vývoj vztahů posune k očekávanému zvratu a spustí tak lavinovitou vlnu, v níž se hraje o lásku, přátelství, odmítnutí, toleranci i odpuštění. Provinilý učitel, s jehož expřítelem odešla Beruška za svody velkoměsta, k synovi Marie o to víc přilne a selhává tam, kde měl zůstat silný. Neubrání se žádostivosti těla ve vztahu k chlapci, jenž prožívá po odjezdu své milé zhrzenou vykolejenost a jeho zranitelnosti využije. 

Otázkou zůstává, zda si dokážou dvě osamělé duše, farmářka Marie a učitel Petr, odpustit nejen navzájem, ale především sami sobě a vrátit se k modelu „rodiny“, v němž je přátelství důležitější než láska pramenící z fyzické touhy.

Zvolna budovaná atmosféra snímku

Bohdan Sláma staví své sevřené drama oproti dřívějším filmům, zabydleným množstvím postav, především na ústřední trojici, jíž dává symbolická biblická jména. Pavel Liška předvádí v úloze učitele zklidněný a niterný výkon, na hony vzdálený jeho mediálnímu obrazu, v němž neustále variuje svého dojemného „idiota“ z Gedeonova snímku. Svou postavu neformuje vnějškovými prostředky, ale buduje ji zevnitř – na rozdíl třeba od Marka Daniela, jež se neubránil typickému okázalému přehrávání, jímž herci často vybavují postavy s homosexuální orientací. U Lišky se všechny emoce a pohnutky zračí v jeho jemné mimice a své pudy se snaží držet na uzdě a zvládnout je rozumem. Tento permanentní vnitřní svár ho ale pozvolna ubíjí, stejně jako Marii alkohol a samota. 

Vyhublé, nenalíčené a chraptivým hlasem mluvící Zuzaně Bydžovské v úloze sedlačky Marie nabídl Bohdan Sláma dosud nejvýživnější roli její filmové kariéry a ona toho dovedla beze zbytku využít. Právě na jejich bedrech leží morální rovina snímku o hledání lásky, která ne a ne přijít, a o vině i odpuštění, jež přichází ještě v tomto světě a ne v tom nás přesahujícím. Marie dostává od života jednu ránu za druhou a jako samoživitelka vždy musí vstát a ukázat, že dovede být ještě silnější, než se od ní očekává. Láska ji zaskočí nepřipravenou, ale vstřícnou a čekající a odmítnutí nese s tichou bolestí, v němž se zračí její neokázalá síla. Její krása vnitřní se doplňuje s půvabem fyzickým, jímž okouzluje naturščik Ladislav Šedivý. Jeho intuitivní a přirozený výkon, ve spojení s jemnými, až dívčími rysy, dávají vzpomenout na jiný objekt touhy muže k muži, Tazia z Viscontiho Smrti v Benátkách. 

Sláma nechává všechna citová rozpoložení, jak se na správné drama sluší, vřít pomalu, čemuž odpovídá i zvolená vizuální forma. Kamera Diviše Marka krouží kolem postav s podmanivou neuspěchaností, díky níž se jim dostaneme mnohem hlouběji pod kůži a herci se mohou při takto zvolenému způsobu natáčení lépe vžít do svých rolí. Zdlouhavé záběry bez jediného střihu, kde se střídají členité horizontální i vertikální jízdy kamery s vnitrozáběrovou montáží vás neokázale vtáhnou do příběhu a dodávají mu lehce metafyzický nádech. K umocnění dojmu slouží i vhodně vybraná a originálně použitá hudba Vladimíra Godára z projektu s Ivou Bittovou Mater, která vstupuje do děje jen tehdy, když má její užití opodstatnění v obraze. 

Citlivě zpracované homosexuální téma

Homosexuální tematika je v českém filmu poměrně neobvyklá a je jen dobře, že ji Bohdan Sláma neučinil ústředním lákadlem filmu, které má ať už námětem nebo zpracováním šokovat nebo vzbuzovat lacinou senzacechtivost. Příběh milostného troj i víceúhelníku není primárně o lásce homosexuální, ale o lásce neopětované a je jedno, jestli jejími aktéry jsou muž a žena nebo dva muži.

Řečeno slovy hrdinovy matky (Zuzana Kronerová), nejhorší je být sám a každý někoho potřebuje. Sláma po svých předchozích snímcích Divoké včely a Štěstí nabízí opět východisko v modelu neoficiální „rodiny“, podobné té z Almodovarových pozdních melodramat, kde spolu vazby na bázi tradičního rodinného souručenství tvoří lidé spřízněni ani ne tak láskou, jako spíš volbou nebo poznanou nutností, která jim pomáhá překonávat životní svízele. 

Bohdan Sláma se vedle českých režisérů, kteří nám přinášejí hřejivé, laskavé komedie, profiluje jako citlivý a přemýšlivý vypravěč příběhů, jež v sobě skrývají neokázalá duchovní poselství. Venkovský učitel se opírá o dobře napsaný scénář, který pracuje s paralelností jednotlivých osudů i jejich vzájemně provázanou gradací, výborné herce a okouzluje působivými obrázky, jimž sluší velké plátno. Nepřesvědčivě vyznívá snad jen „německá“ pasáž, kterou můžeme brát jako úlitbu koproducentovi. Buďme proto zvědavi, jak se tomuto filmu o nelehké cestě od sebepřijetí k odpuštění povede na světových festivalech, kam má Sláma jako vyslanec artověji laděné kinematografie namířeno.

 

Venkovský učitel

• Žánr: drama
• www.venkovskyucitel.cz
• ČR/Německo/Fr 2008
• Scénář a režie: Bohdan Sláma
• Hrají: Pavel Liška, Zuzana Bydžovská, Ladislav Šedivý, Marek Daniel, Tereza Voříšková, Miroslav Krobot, Zuzana Kronerová
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 20.3.2008