V nitru Llewyna Davise: recenze filmu

22. února 2014

Velkou cenou poroty z Cannes oceněná novinka bratří Coenů, nominovaná na dva Oscary. Melancholická sonda do duše smolařského písničkáře z předdylanovské éry.

Bratři Coenové jsou zavedenou autorskou dvojicí, jejíž filmy v posledních sedmi letech celkem pravidelně sbírají oscarové nominace. Adaptace stejnojmenného románu Cormaca McCarthyho Tahle země není pro starý, z osmi nominací proměnila čtyři, včetně těch pro nejlepší film a režii.

Seriózní muž získal nominace dvě, western Opravdová kuráž deset. Ostrouhala jen černá komedie Po přečtení spalte, která ale nijak neskrývala svůj ryze oddechový charakter.

Větší empatie

Coenům bylo poměrně dlouho vyčítáno, že jejich díla jsou jen stylisticky dobře zvládnutými hříčkami, jež se s cynicky sžíravým úšklebkem vysmívají slabostem lidského pokolení. Ale právě v Seriózním muži dokázali, že jejich filmům není vlastní jen bizarní potměšilost a hravost, s níž přistupují k různým žánrovým výzvám (thriller, krimi, film noir, western, romantická nebo situační komedie), ale i citlivá empatie.

S ní také přistupují k hrdinovi jejich šestnáctého společného snímku, který získal Velkou cenu poroty z loňského festivalu v Cannes, tři nominace na Zlaté glóby a dvě oscarové. Za kameru Bruna Delbonnela (Amélie z Montmartru, Across the Universe, Temné stíny) a mix zvuku.

Bez porozumění byste totiž tragikomický portrét fiktivního folkového zpěváka Llewyna Davise mohli snadno zavrhnout jako příliš nedějový a pro někoho možná i nudný. Což by byla škoda.

Hudební biografie jinak

Ethan a Joel Coenovi totiž po svém přistupují k žánru hudebních biografií známých osobností. Činí tak ale zcela jinak, než tvůrci The Doors, Raye nebo Walk the Line. Nevidíme proto ani chronologický výčet stěžejních momentů kariér slavných hudebníků, ani jejich vzestupy a pády, divoké večírky nebo vášnivé peripetie jejich soukromých životů.

V nitru Llewyna Davise je uloženo vyprávění o cestě za snem, který ale nemusí být vždy naplněn. Ukazuje, že tato cesta je dlážděna odmítáním, neúspěchy, osamocením i pochybnostmi o sobě samém při hledání svého místa nejen v hudební branži, ale i v životě.

Předchůdce Boba Dylana

Ocitáme se v New Yorku roku 1961, kdy se na tehdejší vzmáhající se folkové scéně snaží prosadit Llewyn Davis (Oscar Isaac). Postava fiktivní, jež má ale svůj reálný předobraz v osobě Davea Van Ronka (1936-2002). U nás téměř neznámého folk-bluesového písničkáře, jenž stál u zrodu amerického moderního folku.

Právě toho folku, jenž o rok, o dva později zpopularizoval Bob Dylan, který se v té době kolem klubů na Greenwich Village začal také motat. Ve filmu ho v jeho mladičké podobě ztvárňuje Benjamin Pike. Pro Dylana, či později Joni Mitchell, se stal Dave obdivovanou a takřka strýčkovskou postavou, jíž se přezdívalo „Starosta z ulice MacDougal“.

Daveova vzpomínková kniha pod tímto názvem, již sepsal s Elijahem Waldou, pak bratrům Coenům posloužila jako zdroj inspirace, ať už jde o scenérie, postavy nebo atmosféru té doby. A nasáli ji opravdu dokonale, protože film nejen že působí dobově velmi autenticky, ale i jeho vizuální stránka nám evokuje filmy ze šedesátých let.

Snaha prosadit se

Společné má s Davem Van Ronkem hlavní hrdina i to, že vydal jednu desku, jejíž název je totožný s názvem filmu. Llewyn Davis je bývalý námořník, který se jako folkový zpěvák protlouká New Yorkem. Bez prostředků, jen s kytarou, přespává na gauči u známých a kamarádů z řad dalších muzikantů, kteří se snaží podobně jako on prosadit.

Jedněmi z nich jsou i duo Jim (Justin Timberlake) a Jean (Carrey Mulligan). I on měl kdysi parťáka Mikea (jemuž propůjčil hlas Marcus Mumford), který ale spáchal sebevraždu. Nyní se Llewyn snaží prosadit sólově, ale moc mu to nejde. Deska se neprodává a jeho producent pro její prosazení moc nedělá.

Llewyn se proto rozhodne v Chicagu vyhledat věhlasného producenta Buda Grossmana (F. Murray Abraham), který by mu mohl pomoci jeho kariéru posunout trochu kupředu. Znalci reálií zde opět zavětří, neboť Albert Grossman byl v letech 1962-1970 manažerem Boba Dylana a podílel se v těchto iniciačních letech jeho hudební dráhy na jeho vzestupu. Že šlo o figuru značně autoritářskou a problematickou, naznačuje i Coenovic snímek.

Smůla vepsaná do tváře

Bratři Coenové nás v úvodu velmi nenásilně seznámí s hlavní postavou a nastíní nám její situaci. Že jde o smolaře, který přitahuje problémy a moc si neví rady s tím, jak je řešit, prozrazuje již utrmácený až rezignovaný výraz jeho tváře.

Jean, s níž se vyspal, mu sděluje, že je těhotná a rozhodně si dítě s takovým budižkničemu, za něhož ho považuje, nehodlá nechat. Její přednáška v parku o kondomech je z tohoto pohledu víc než výmluvná. Jeho otec na tom zdravotně není dobře a kšefty jsou spíš sporadické a za pár drobáků do klobouku.

V cestě do Chicaga pak tento outsider vidí naději, že by jeho umění mohl někdo povolaný po zásluze ocenit. Protože hudba už je vlastně jediný prostředek, který mu pomáhá rozptýlit jeho prázdnotu a depresi z nenaplnění.

Oběť nebo viník své neutěšené situace?

Cesta do Chicaga v týdenním časovém intervalu, kdy muzikanta sledujeme, představuje jen další symbolické zrcadlo, které je mu prostřednictvím setkání s druhými osobami nastaveno. Tyto vedlejší postavy sice ve vztahu k Llewynovi vykazují spíše odstředivý poměr, ale i na základě něj si uděláme poměrně věrný obrázek o jeho charakterovém nastavení.

Zda Llewyna přijmete a budete mu fandit, záleží na tom, jestli máte pochopení pro talentované, ale značně nezodpovědné typy, kteří parazitují na dobrotě druhých. Muzikant má svůj sen a nehodlá ho vzdát. Když už si začne připouštět realitu, mezi niž patří i to, že musí být z něčeho živ a chce se vrátit ke svému původnímu námořnickému povolání, osud či smůla mu hodí pod nohy další klacky.

Ale aby to nevypadalo jen tak, že osud si s Llewynem nepěkně zahrává a on je jeho pouhou hříčkou. Muzikant si za své problémy může ponejvíce sám. Svou frustraci si vybíjí na těch, kteří mu podávají pomocnou ruku, potratová klinika řeší opakovaně jeho nezodpovědný přístup k sexu a jeho písně jsou možná až příliš niterně sebestředné na to, aby měly šance zaujmout širší publikum.

Když talent nestačí

Llewyna můžete litovat i mít chuť mu dát pár facek, aby se ze začarovaného kruhu, v němž žije, probral, ale stejně mu nakonec budete držet palce. Protože donkichotům, kteří rány spíš schytávají, než aby je uštědřovali, máme vždy tendenci nadržovat.

Už proto, že většina z nás se někdy ocitla v situaci, z níž se těžko drápala nahoru. Llewyn jakoby byl souhrou těchto situací determinován. Díky tomu se mu nedostává uznání jak v profesním, tak osobním životě. Což ho vede k úvahám, zda si vybral správnou cestu.

A nás jako diváky taky, když přemýšlíme nad tím, zda mu chybělo štěstí, odvaha nebo větší kuráž v tom, aby uspěl. Talent měl, ale byl možná příliš slabý, možná nedůsledný v tom, aby ho uměl komerčně prodat. Nebo jen neměl štěstí na lidi, kteří by to udělali za něj.

Působivá kamera

Llewynova cesta za naplněním jeho snu, jehož realizace by mu mohla dát existenční jistotu, je prodchnuta velkou melancholií. Tato melancholická nálada se promítá do takřka všech složek vyprávění, které dokreslují a podporují vyznění této odyssey o lidské naději i deziluzivním zklamání z jejího nenaplnění.

Protagonistovo marné snažení je zasazeno do zimního období, plného sněhu, deště, větru a vlezlého chladu. Z podmračeného New Yorku se přesouváme do mrazivého Chicaga. Barevná tonalita filmu je vyšisovaná na odstíny popelavě šedé, hnědé nebo modré barvy.

Hra světla a stínů, jíž kouzlí působivá kamera, výborně vynikne v prostředí hudebních klubů v Greenwich Village, zahalených do oblaků cigaretového kouře, z něhož se linou zvuky kytar a lidských hlasů. V tom, do něhož Llewyn chodí i v něm vystupuje, poznáme legendární Gaslight Café.

Písně jako výpověď o hrdinově světě

Tempo vyprávění je ztěžklé a plouživé, tak jako pohyb člověka, který ví, že se žene vpřed za něčím, co nemá naději na úspěch. Llewyn v podání Oscara Isaaca má všechnu tu hořkost z proher a zklamaných ambicí napsanou ve tváři i ve svých písních, které opět velmi přesně zrcadlí jeho vnitřní rozpoložení.

V soundtracku, na němž se podílel slavný muzikant a producent T-Bone Burnett (který s Coeny spolupracuje od snímku Bratříčku, kde jsi?) nebo kapela Mumford & Sons, se střídají tesklivé melodie s těmi optimističtějšími, přesně v duchu toho, co hrdina právě prožívá.

Hudba, ať už diegetetická (Llewynova vystoupení) nebo nediegetická (hudební podkres) tu supluje i úlohu dialogů nebo vnitřních monologů v tom, kolik toho říká o hrdinově světě. Ať už ho v něm vnímáme jako jeho přímého účastníka nebo pozorovatele.

Llewyn se prostřednictvím hudby otevírá, čemuž napomáhá i to, že jeho písně zpívá sám Oscar Isaac, který má za sebou zkušenost z účinkování v rockové kapele. Coeni jeho příběh podávají velmi subtilně, náznakově, nesnaží se nám o něm říct úplně všechno, ale nechávají nám prostor k tomu, abychom si domysleli, jak to s ním mohlo dopadnout.

Groteskně absurdní setkání

Nezapomínají ale ani na typický znak jejich tvorby, jímž je přítomnost černého, potutelného nebo absurdního humoru, jež nechávají pod vším tím melancholickým nátěrem jemně, ale o to účinněji probleskovat. Nejde jen o roztomilou etudu se zatoulaným zrzavým kocourem Odysseem, která se vyprávěním vine jako leitmotiv, opět korespondující metaforicky s hrdinovým osudem.

Cestu do Chicaga je Llewyn nucen sdílet s namyšleným jazzovým muzikantem a narkomanem Rolandem Turnerem (John Goodman) a nemluvným beatnickým básníkem a Rolandovým řidičem Johnnym Fivem (Garrett Hedlund), přičemž ráz jejich putování má hodně bizarní charakter.

Rolandovy jízlivé poznámky pak předznamenají jeho přijetí u hudebního producenta Grossmana, kdy ze sebe vydá to nejlepší, ale ten mu naznačí, že pro showbyznys je to málo.

Absurdní nádech, balancujícím na hraně mezi komedií a tragédií, mají i jeho setkání s dalšími postavami. Ať už jde o Jean, vydavatele, sestru, rodinu, k níž se uchyluje v případě nouze a jíž má pohlídat kočku, nebo tajemného muže v klobouku, který nemá rád, když se někdo vysmívá jeho vystoupí.

Film, velmi podobný svému hrdinovi

Všechny tyto epizodní setkání se nesou v typickém coenovském duchu, jen tentokrát k notě černě groteskní přistupuje i ta tesklivě melancholická. Ta nám dává pocítit všechnu tu marnost z počínání nepřizpůsobivých umělců, kteří tvoří srdcem a nikoliv z komerčního kalkulu.

A taková je vlastně i novinka bratří Coenů. Nepodbízivá, smutná, občas bezvýchodná, ale v důsledku vlastně smířlivá s osudem, který máme zřejmě někde napsaný. Diváci, kteří mají rádi autorský rukopis sourozeneckého dua a umí ocenit práci s detaily i dobovou atmosférou filmem zatím nepříliš zmapovaného území amerického folku počátku šedesátých let, budou potěšeni.

A určitě je napadne, jak skvělý materiál pro film by se dal vytěžit ze života některých domácích písničkářů s jejich mnohdy velice pohnutými osudy.

Ty, kterým poetika Coenů nikdy neučarovala, svůj postoj k nim po zhlédnutí tohoto snímku nezmění. Na to je příliš osobitý, nekomerční a zahořkle podmračený. Tedy tolik podobný hrdinovi, o kterém vypráví.