Na posledním ročníku festivalu v Cannes získal Velkou cenou poroty a cenu kritiků FIPRESCI. Na Zlatých glóbech si odnesl ocenění pro nejlepší cizojazyčný film jako první maďarský film v historii. A je i nejvážnějším kandidátem na stejnou cenu na letošních Oscarech.
Osobní perspektiva
Saulův syn vzbuzuje všeobecné nadšení z hned několika důvodů. Jde o debut režiséra mladší střední generace, který k tematice holocaustu přistupuje jinak než jeho starší kolegové. Vymezuje se proti velkým, panoramatickým a melodramatickým vyprávěním o dění ve vyhlazovacích táborech smrti. Ty často nabízely pohled, který není z hlediska osobní perspektivy reálný. Protože žádný jednotlivec nemohl zaznamenat vše, co se v koncentračním táboře děje.
On volí optiku jinou, která je doslova srostlá s tím, co vidí a vnímá hlavní hrdina vyprávění. Tuto metodu už si ozkoušel ve svém krátkometrážním snímku Türelem z roku 2007. V Saulově synovi tento odvážný audiovizuální koncept rozvíjí do podoby jakéhosi uměleckého hororu, který má svou formou šanci oslovit jak milovníky dlouhých záběrů z filmů Bély Tarra, tak mladší diváky, odrostlé na videoherní estetice.
Hlasy pod popelem
Když už je řeč o vzývaném klasikovi maďarské a světové artové kinematografie Bélovi Tarrovi, devětatřicetiletý režisér a scenárista snímku Saulův syn László Nemes mu dva roky dělal asistenta a spolupracoval s ním na noirovém Muži z Londýna s Miroslavem Krobotem v hlavní roli.
László Nemes je rodák z Budapešti, ale začátky jeho vášně pro film spadají do období, kdy se svým otcem, režisérem Andrásem Jelesem, vyrůstal v Paříži. Ve sklepě bytu experimentoval s žánrem hororu. Poté, co vystudoval historii, mezinárodní vztahy a scenáristiku, začal pracovat jako asistent Bély Tarra. Po studiu režie v New Yorku získal podporu programu Cinéfondation a během několika měsíců napsal s francouzskou spisovatelkou, scenáristkou a historičkou Clarou Royer scénář ke svému debutu.
Námět k němu objevil ve Francii v knize Hlasy pod popelem. Šlo o svědectví členů tzv. Sonderkommanda z koncentračního tábora v Osvětimi, které tito muži psali například na kousky pytlů od cementu a poté zakopali v okolí krematorií.
Člen Sonderkommanda
Členem Sonderkommanda je i hlavní hrdina filmového vyprávění Saul Ausländer (neherec Géza Röhrig). Maďarský Žid v Užhorodu, který v říjnu roku 1944 vykonává v Osvětimi tu nejhorší možnou práci. Velké červené X na zádech jeho vězeňského mundúru značí příslušnost k jednotce, která odbavovala nově příchozí transporty do plynové komory a podílela se na správě krematorií.
Členové Sonderkommand byli nedobrovolným, ale spolehlivým článkem v celkové mašinérii vyhlazovacích táborů. Museli zajistit, aby oni nebožáci, jdoucí na smrt, dorazili do „sprch“ a zbavili se šatstva. V něm pak hledali peníze nebo šperky, které se rozdělovaly v rámci kastovního systému, který v lágru fungoval.
Po otevření komor měli za úkol tyto vyčistit, odvézt pryč mrtvoly a jejich popel z krematorií rozprášit do řeky, aby se spolehlivě fungující mechanismus nezadrhl a uvolnilo se místo dalším. Pracovní postupy jsou rutinní a Saul je spolu s ostatními vykonává s mechanickou nezúčastněností a emoční prázdnotou jako jedinou obranou proti barbarství, jehož jsou součástí.
Poslední gesto humanity
Přesto se v Saulovi jednoho dne něco zlomí. To, když ve sprchách nalezne vlastního syna, který dávku plynu přežil. Jeho tělo bojuje o život, který je záhy nacisty ukončen. A Saul se upne k jedinému východisku osvobození se nebo úniku z tohoto pekla, které spočívá v tom, že si nenechá sebrat i poslední zbytek vlastní humanity.
Rozhodne se chlapci dopřát náležitý pohřeb podle všech židovských pravidel, což znamená za účasti rabína, kterého musí v lágru sehnat. K tomuto lidskému gestu se upne s fanatickou odhodlaností, která může ohrozit jak jeho samého, tak spoluvězně, kteří chystají vzpouru, spojenou s dokumentací toho, co se v táboře děje.
Židovští spoluvězni ze Sonderkommand sice měli v rámci lágru některá privilegia v podobě přístupu k oblečení nebo lepší stravě, ale i oni měli být po několika měsících zlikvidování. Z důvodu, aby se nezachovalo živé svědectví o nelidském vyhlazovacím mechanismu, kterého se nacisté dopouštěli.
Horečnatý pohyb
Spojenecká armáda se blíží a nacistický stroj na zabíjení zintenzivňuje svou činnost. Spoluvězni chystají povstání a Saul se vydává na delirickou pouť napříč koncentračním táborem s cílem najít rabína a důstojně pohřbít svého syna, kterého mezitím ukryje na pitevně.
Vše probíhá v horečnatém, frenetickém tempu, kdy není moc čas přemýšlet nad akty, jichž se stáváte součástí. Režisér zachycuje vyhlazovací tábor jako místo, kde na jedné straně panuje přísná efektivita výrobní továrny na smrt, ale i chaos a shon, který umožňuje Saulovi sledovat svůj vlastní záměr. Saul se v táboře pohybuje jako instinktivní zvíře, které na podněty kolem něj reaguje smyslově, dávno už ne racionálně.
Hrůzy holocaustu se mu vepsaly do tváře, která je strnulá a neživotná. S prázdným, otupělým, vzdáleným pohledem, který nesměřuje před sebe ani pod sebe do země, ale někam do sebe, vnímá realitu v táboře a my spolu s ním.
Hrůzy holocaustu ve druhém plánu
Divák tak zcela přejímá Saulovu osobní perspektivu vnímání, která nachází svůj kongeniální odraz v naraci i audiovizuální složce filmu. Děj se odehrává chronologicky během dvou dnů, během nichž se nedozvíme nic o tom, kým byl Saul před příchodem do tábora i jak se dostal k jednotce, v níž působí.
Nejednoznačná nebo rozostřená je i identita chlapce, kterého označuje za svého syna. Podle náznaků a symbolů to může to být stejně tak jeho nevlastní syn jako někdo úplně cizí, k němuž se jeho poznamenaná mysl upíná jako k poslední naději na zachování vlastní lidskosti a možnosti vykoupení.
Režisérovi nejde o konkrétní lidský příběh, ale o fyzické, smyslové zachycení chodu továrny na smrt z pohledu jednotlivce. Kamera proto jakoby srůstá se Saulovým tělem a nelidský proces okolo něj sleduje rozostřeně, přes jeho rameno. Dění tak vnímáme ve druhém či třetím plánu a musíme přitom mnohem víc zapojit vlastní představivost. Což nijak neumenšuje pocit sugestivní hrůzy, která se na nás valí.
Saul a jeho tvář se stává prvním plánem, skutečnosti, dějící se ve větší hloubce nebo na okrajích, jsou rozmazané nebo méně ostré. Režisér zde ukazuje, jak vnější hrůznou realitu vnímá člověk, který si ji nechce vzhledem k jejímu charakteru pustit k sobě dovnitř. Ona tam je a má tuhle podobu, ale naše smysl má tu selektivní schopnost, že je schopna ji v jejích nejhorších projevech vytěsnit na okraj.
Všechny hrůzy holocaustu, jež známe z knih, dokumentů, filmů a výpovědi přeživších účastníků šoa, jsou ve filmu přítomny, ale v rovině naší psychické, chtělo by se říci archetypální zkušenosti s nimi. Režisér si je vědom, že tato kolektivní zkušenost nemusí být nutně explicitně vyobrazena, abychom si uvědomili plný dopad toho, co se kolem Saula děje.
Dotažený formální záměr
Osvětim na vlastní oči v jeho podání získává rysy hororové videohry o přežití, která spíše než žánrové fanoušky hororů osloví všechny milovníky artové kinematografie. Režisér svůj formální i obsahový záměr naplňuje zcela důsledně.
Film se sestává z ani ne stovky záběrů, kdy ty dlouhé, nepřerušené, střídají klasické ve scénách rozhovorů. Je natočen barevně na 35milimetrový film ve formátu 4:3, přičemž tento takřka čtvercový formát umocňuje klaustrofobický charakter celého vyprávění.
Skoro nepřetržitý detail na tvář nebo na záda, kdy se kamera nehne od Saula na víc než na metr, kontrastuje s děním v pozadí, jehož hloubka ostrosti se stává metaforickým vyjádřením hrdinova emocionálního stavu. Kamera určuje dynamiku snímku, která je nebývalá už kvůli neustálému pohybu hlavního hrdiny.
Nemes zároveň přichází i s unikátní a vrstevnatou zvukovou stopou, která doplňuje to, co záměrně nevidíme v obraze. Spleť různých jazyků, šepoty, výkřiky, výhružky, pláč, rozkazy, střelba a infinitivy, jimiž se mezi sebou dorozumívají vězni z komanda smrti, kteří připravují povstání.
To, vše vypovídá o napětí, jež v táboře panuje. Ve spojení s obrazovou složkou jde o velmi sugestivní prožitek, který vám hrůzu toho, co byl holocaust, zprostředkovává mnohem intenzivněji než režiséři, kteří volí tradičnější formální prostředky vyjadřování.
Evropský film roku
Soustředěním se na tvář hlavního hrdiny zasazuje režisér jeho osobní drama do celku historické tragédie lidstva. Tím, že se rozhodl ji plně neukázat nebo rozostřit v jejich explicitních projevech nás samotné vybízí k vnitřní reflexi toho, které skutečnosti z minulosti nebo současnosti světového dění vytěsňujeme na okraj my a z jakých důvodů.
V orbánovském Maďarsku, jež nese rysy čím dál víc autoritativního režimu, vznikl film, který ukazuje nejkrajnější důsledky těchto režimů. Režisérovi László Nemesovi se v něm podařilo prostřednictvím inovativní a hlavně v souladu se záměrem zcela dotažené formální stránky nově nahlédnout na žánr holocaustových dramat. Nejhorší noční můra novodobých lidských dějin tu ožívá jako varování před dneškem, kde už zase posilují tendence, známé z třicátých let minulého století. Evropský film roku? Určitě. A nejen ten evropský.
Saulův syn
- Žánr: drama
- Původní název: Saul fia
- www.filmeurope.cz/movies/832-saul-v-syn
- Maďarsko, 2015
- Scénář: László Nemes, Clara Royer
- Režie: László Nemes
- Hrají: Géza Röhrig, Levente Molnár, Urs Rechn, Jerzy Walczak, Sándor Zsótér, Marcin Czarnik, Christian Harting
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 18. 02. 2016