Před deseti lety se v kinech objevila teenagerská komedie Karla Janáka Snowboarďáci, která mediálně proslavila dvojici Mádl-Kotek. Zatímco Vojta Kotek v té době už za sebou filmovou, divadelní a televizní zkušenost měl, pro sedmnáctiletého studenta Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích Jiřího Mádla šlo o jeho celovečerní debut.
O tom, jaký fenomén se v osobě Jiřího Mádla zrodil, svědčí nejlépe to, že od Snowboarďáků natočil šestnáct celovečerních filmů. Na nich opakovaně spolupracoval s režiséry Karlem Janákem a Tomášem Vorlem. Ale nejen s nimi. Zahrál si i u Michaely Pavlátové (Děti noci), Juraje Jakubiska (Bathory) nebo Bohdana Slámy (Čtyři slunce).
Hlavní role ve filmech jako Konfident Juraje Nvoty nebo Colette Milana Cieslara ukázaly, že Mádl není jen milým a zábavným představitelem komediálních rolí, ale že si skvěle poradí i s mnohem vážnějšími a dramatičtějšími hereckými výzvami.
Ve Formanových šlépějích
Jeho scenáristický a režijní debut Pojedeme k moři pak velmi přesvědčivě dává na srozuměnou, že do budoucna s ním můžeme počítat i na těchto uměleckých polích. A že jeho talent a šířka působnosti je mnohem všestrannější než se těm, kteří jeho kariéru sledují jen zběžně, mohlo původně zdát.
Mádl na Digital Film Academy v New Yorku absolvoval scenáristický a režijní kurz, během něhož vznikl i scénář k filmu, jímž debutuje. Inspiraci pro něj našel v knížce Marka Haddona Podivný případ se psem, z nějž převzal optiku dospívajícího vypravěče, potýkajícího se s problémy dospělého světa.
Prostřednictvím svého vyprávění nás seznamuje s jedenáctiletým Tomášem (Petr Šimčák), který se chce stát filmařem. K narozeninám proto dostane od svých chápavých a jeho aktivity podporujících rodičů digitální fotoaparát Nikon.
Pro něho malý zázrak s kamerou a možností stříhat natočený materiál na počítači. Konečně se bude moci vydat ve šlépějích Miloše Formana. Jako každý nadšený amatér se rozhodne natočit svůj první film. A kam zamířit svou pozornost než na sebe samého a na ty, jež zná nejdůvěrněji.
Detektivní otazníky
Tomáš proto začne zachycovat svého tatínka (Ondřej Vetchý), maminku (Lucie Trmíková), babičku (Jaroslava Pokorná), nejlepšího kamaráda Harise (Jan Maršál) nebo půvabnou dívku Stáňu (Anastásia Chocholatá), již tajně miluje.
Pozoruje je v jejich přirozeném prostředí, takže se podíváme k Tomášovi domů, do školy, na tamní besídky či na fotbal, k němuž má kvůli šikaně spoluhráčů odpor. Jako každý přemýšlivý filmař ale hledá téma, o němž by měl jeho film vyprávět.
Ve chvíli, kdy zjistí, že jeho otec pravidelně dvakrát týdně někam mizí z bytu a svému synovi tvrdí, že tomu tak není, se rozhodne vypátrat, co vězí za jeho podivným chováním a co před ním skrývá. Že by měl otec milenku? V tom případě by mohl tento někdo třetí narušit harmonické soužití jeho rodičů. Na to je ale chování jeho maminky až příliš klidné a nepodezíravé. Že by maminka nic netušila nebo to nechce před synem ventilovat?
Tomášem zmítají pochybnosti o chování jeho rodičů a okem kamery je tajně pozoruje. K jejich velké nelibosti, když to zjistí. Doufá, že objeví nějaký detail, který by umožnil pochopit, co se to kolem něj vlastně děje. Do svého pátrání zapojuje i nejlepšího kamaráda s chorvatskými kořeny Harise, kterého přemlouvá, aby i on do připravovaného filmu přispěl portrétem své rodiny.
To ale Haris odmítá. Nechce, aby se u nich doma natáčelo, i když se na scéně objevuje druhá zrcadlovka, jejímž prostřednictvím by to bylo možné. Což Tomáše opět ponouká k tomu, aby se ptal, proč tomu tak je.
Rodinné třinácté komnaty
Zdánlivě lehká a bezstarostná atmosféra, přibližující dětské okouzlení z nové „hračky“, ale začne houstnout. A to ve chvíli, kdy si Tomáš s Harisem uvědomí, že se díky kameře dozvídají i někdy hodně nepříjemné a bolestné věci.
Natáčení, spjaté s detektivní hrou na Toma Sawyera a Hucka Finna, které si tak náramně užívali, se totiž postupně proměňuje v pohled do třináctých komnat jejich rodin, kde nachází kostlivce, které buď nechtěli vytáhnout na světlo boží, nebo o nich neměli dosud tušení. Jejich odhalením se natáčení završuje.
Mádlův scénář se může pyšnit hned několika přednostmi. Dětská perspektiva, která je uplatněna na recepci problémů světa dospělých, tu není využita jen k rozehrání několika úsměvných situací z rodinného života, ale slouží k mnohem univerzálnější, a jak se ukazuje i mrazivější výpovědi o instituci rodiny a jejím fungování.
Autentický obraz dospívání
Mádlovi se daří vyhnout klasickému nešvaru českých komedií, které v rodinných scénách připomínají bakalářské epizody. Dětský svět a jeho konfrontaci i kooperaci se světem dospělých přibližuje přirozeně a s dialogy, které působí opravdu jako ze života.
Nenajdeme zde žádné protivné nebo naopak přehnaně mazlivé dětské postavy, jež známe z nekonečných seriálů na domácích komerčních stanicích, ale autentické „pány kluky“, kteří vám připomenou vaše vlastní dospívaní a trable, s ním spjaté.
Přátelství i rivalita kvůli holce. Pocit outsiderství ve fotbalovém týmu okresního přeboru. Hovory rodičů v kuchyni, které nemáte slyšet, ale o to víc vás zajímají, protože cítíte, že se vás nějak dotýkají. Pocit ohrožení vnějšími faktory, které nejsou ve vaší moci, abyste je ovlivnili.
Dramatická gradace
Dějové zvraty určují náladu filmu, který se z rozverné komedie mění v mnohem tíživější výpověď. Mádlovi dramaturgicky devadesátiminutové vyprávění drží velmi dobře pohromadě. Koncovka s odpověďmi na otázky, kam mizí Tomášův tatínek i proč se Haris brání filmovému pohledu dovnitř jeho rodiny, nás z klukovského dovádění i hry na soukromá očka přenese spíš někam do žánru komorních rodinných dramat se sociálním podtónem.
V případě jednoho z kamarádů závěrečné rozuzlení zřejmě odhadnete, u toho druhého to tak snadné nebude. Opět záleží jak pro koho. Mádl zde za pomocí šokové terapie, pro někoho příliš emotivně, pro jiného naopak realisticky, dětský svět ve finále ukotvuje v problémech toho dospělého.
Koncepční amatérismus
Na poli scenáristickém se tedy Mádlovi podařilo zabodovat a nejinak je tomu i na tom režijním. Nápad s vyprávěním, jež sledujeme hledáčkem kamery, s níž jedenáctiletý školák zachází jako s hračkou, jejíž možnosti zkoumá a objevuje, se ukázal pro formální zpracování jako velmi nosný.
Nejen že tvůrcům umožnil natáčet poměrně levně a s malým štábem, ale dovolil jim i odrazit případné výtky na adresu nedokonalostí vizuální stránky s tím, že přeci kameru v ruce drží začátečník a dítě, které nemůže mít při zacházení s ní cit profesionála.
Ty všemožné experimenty s obrazem a zvukem (rozostřené, zpomalené nebo zrychlené záběry i dodatečná práce s ruchy a zvuky) korespondují se zvoleným konceptem found footage, kdy sledujeme, jak si někdo ve věku hlavních hrdinů hraje se zrcadlovkou na filmaře a zjišťuje, co tato práce obnáší.
Výstup, který na plátno přichází, je možno označit za řízený amatérismus. Působí to svěže a dynamicky. Kamera Edity Kainrathové je aktérem i pozorovatelem dění, který navazuje bezprostřední kontakt s divákem tím, jak boří hranici mezi tvůrcem a publikem. Dosahuje toho za pomocí voiceoverů nebo přímých, pseudodokumentárních výpovědí hrdinů na kameru, kteří s odzbrojujícím nadšením vytváří svůj film ve filmu.
Šťastná castingová ruka
K jeho autentičnosti přispívá i to, že se odehrává v jihočeské metropoli. Tedy v místě, jež Jiří Mádl zná a má ho prochozené, což využívá opět k dobru věci při výběru lokací a jejich zasazení do vyprávění.
Mádl v Českých Budějovicích vyrůstal, hrál hokej, studoval a trochu klišovitě řečeno zde objevoval svět kolem sebe. V iniciačních let, jež jsou pro formování osobnosti nejdůležitější. Vzhledem ke svému věku navíc nemá od hrdinů až takový odstup a dobře jim rozumí.
Ústřední dvojice a vlastně všichni zúčastnění mu to oplácí výkony, které jsou věrohodné a přirozené. Jan Maršál v roli Harise už se objevil ve filmech Modrý tygr nebo Něžné vlny. S Anastásii Chocholatou i v seriálu Gympl s (r)učením omezeným. Petr Šimčák v úloze Tomáše před filmovou kamerou debutuje.
Bez karikatury nebo přehrávání nás jištěni zkušený hereckými matadory (Vetchý, Trmíková, Pokorná, Miroslav Táborský) zvou do světa, v němž se dospělým postavám rodičů nebo příbuzných stávají partnery. Skrze poznání tíživých rodinných tajemství, jichž měli být zatím uchráněni. Stávají se díky jejich sdílení dospělejšími a emocionálně bohatšími a vyzrálejšími.
Vyzrálý debut
Termín vyzrálý je možno použít i na charakteristiku Mádlova debutu. I když se spolu s ním noříme do hlubin dětské perspektivy vnímání, neděje se tak infantilně nebo podbízivě. Naopak, populární herecký idol se vyhnul vší strojenosti a natočil emotivní, formálně nápaditý a autenticky neotřelý pohled na život dospívajících.
Nebál se zariskovat a vsadil na žánr, který český film v osobě jeho tvůrců kdysi uměl, ale léty na to nějak zapomněl nebo nenavázal. Od scénáře, přes režii, lokaci až po šťastnou castingovou ruku při výběru hereckých představitelů se mu podařilo natočit počin, který by mohl uspět na zahraničních festivalech. Protože se nebojí být hravý a spontánní, stejně jako nelítostně upřímný v náhledu na rodinné vztahy.
S jedenáctiletým Tomášem debutujícího režiséra pojí i to, že oba symbolicky objevují, nejen jak, ale hlavně o čem za pomocí filmové techniky vyprávět. Oba si osahávají její možnosti a dopracovávají se k výsledku, který je jedním z nejpříjemnějších filmových překvapení posledních let.
Tomáš za pomocí kamery odhaluje skutečnosti, které jej ze světa zvídavé dětské nevinnosti posouvají směrem k dospělosti. U Jiřího Mádla dochází k obdobnému posunu směrem od herectví k autorské tvorbě nebo výpovědi, realizované ať už v pozici herce, scenáristy nebo režiséra. Ideálně v kombinaci všech tří profesí, což by v jeho případě mohlo do budoucna přinést zajímavé výsledky, na něž už se teď těším.
Pojedeme k moři
- Žánr: komedie
- www.bioillusion.cz
- ČR 2014
- Scénář: Jiří Mádl
- Režie: Jiří Mádl
- Hrají: Petr Šimčák, Jan Maršál, Ondřej Vetchý, Lucie Trmíková, Jaroslava Pokorná, Anastásia Chocholatá, Michaela Majerníková, Zdeněk Bařinka, Miroslav Táborský
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 10. 04. 2014