Loudness war: válka, kterou prohrává posluchač (ukázka)

Když jsem článkem Posloucháte MP3? Patříte k zabijákům kvality provokativně vrazil pseudonetopýří uši do cesty komprimovaných akustických vln, nenapadlo mě, kolik to způsobí diskusního rozruchu a kolikrát budu v různých obměnách nazván imbecilem.

Nebylo mým úmyslem řešit, zda jsou komprimované ztrátové formáty uchem rozeznatelné od bezeztrátových v takové míře, že má smysl okamžitě začít „flacovat“. I ty mé pseudonetopýří uši rozdíl poznají pouze na vybraných a důvěrně známých nahrávkách, v absolutním poslechovém prostředí, na absolutním poslechovém aparátu. Navíc zdaleka ne ve 100 % případů.

Přesto se snažím uchovávat hudební sbírku ve FLAC formátu. V případě potřeby (i když tu potřebu v dnešní době již nemám) z nich udělám MP3 kdykoli (naopak to samozřejmě nefunguje); mám jistotu, že hudební sbírka nic (byť možná neslyšitelného) neztratila a do budoucna uchovávám plnohodnotný (nikoli nesprávnou komprimací zničený) autorův odkaz.

 Ukázka původní nahrávky Money for nothing od Dire Straits z roku 1986 a její remasterované (či spíše zdemasterované) podoby z roku 2006. Rozdíl je okamžitě slyšitelný.

Autorův odkaz, nebo odkaz boje hudebních vydavatelství? Osobně už jsem došel do nebezpečného stádia, ve kterém si vybírám pouze audiofilsky vybroušené nahrávky a pohybuji se ve fázi, kdy špatně nahranou, zmixovanou, masterovanou, remasterovanou (zdemasterovanou) nahrávku okamžitě vypínám. Našel by se minimálně jeden člověk, který by mě nařkl z toho, že technicisticky poslouchám pouze svůj aparát a nikoli hudbu. S takovým odsouzením bych ale souhlasil jen částečně. Poslouchám hudbu, ale ne tu, co prohrála loudness war (válku hlasitostí).

Loudness war: válka hlasitostí

Loudness war započala před několika desetiletími, když si hudební vydavatelé všimli jedné lidské audiopreference. Přirozeného výběru hlasitějších nahrávek před tiššími. Zprvu logickým krokem vydavatelství bylo navyšovat výslednou hlasitost skladeb. Zprvu proto, že postupem času se relativně neškodná myšlenka zvrhla v nelítostný boj o co nejvyšší hlasitost, bohužel na úkor dynamického rozsahu a tedy i celkové kvality nahrávky.

Dynamický rozsah skladby lze chápat jako rozdíl mezi nejhlasitější a nejméně hlasitou částí nahrávky (do problematiky vstupuje taktéž dynamický rozsah záznamového média, mimo který existuje už jen pomyslné ticho. Zjednodušeně řečeno do rozsahu média je třeba nahrávku dostat).

Celkovou hlasitost, resp. vnímatelnou subjektivní hlasitost, určuje průměrná hlasitost celé nahrávky označovaná jako RMS (root-mean-square). Právě RMS patří v loudness war k bojovým cílům. Čím vyšší RMS, tím vyšší hlasitost a lepší (při zvrácené logice hudebních gigantů a posluchačů) výsledek.

Nahrávka pak sice hraje hlasitě, nicméně dynamický rozsah je pouze několik dB, dokonce např. méně než – 2 dB, což znamená velmi malý prostor pro signálové špičky (pro porovnání – některé audiofilské nahrávky dosahují např. – 16 dB!). Neexistuje tak téměř žádný rozdíl mezi nehlasitější a nejtišší pasáží. Zvuk je plochý, nudný, nepřirozený, refrén splývá se zbytkem. A já takovou nahrávku vypínám.

Nahrávka Black or White Michaela Jacksona se stala taktéž obětí loudness war. Raději sáhněte po té nejstarší, paradoxně je nejlepší.

Posloucháte rádia? Které stanice v autě budete poslouchat? Ty, co vysílají slyšitelnou (= hlasitou) hudbu, nebo ty, co vysílají hudbu s dobrou dynamikou? Většina těch komerčních bohužel do války vstoupila na stranu ničení dynamického rozsahu, jelikož kompresory, které jsou hojně využívány, fungují jako zesilovače hlasitosti a likvidátoři dynamického rozsahu. Na druhou stranu by ale bylo trochu problematické neustále upravovat hlasitost na radiopřijímači, že? Zaloudovaný kruh.

Jak tuhle válku vyhrát?

Není sporu, že osoba tvořící nahrávku s vysokým RMS a nízkým DR (dynamic range, dynamický rozsah) zabíjí kvalitu hudby více než osoba komprimující do ztrátových formátů. V druhém případě můžeme sami alespoň částečně napomoci zabránění degradace hudebního vývoje. Vstoupit, ovlivnit, popř. vyhrát loudness war ale rozhodně tak snadné není.

Pokud nehodláte podporovat trend posledních desetiletí, vybírejte nahrávky s DR vyšším než – 10 dB (ideálně vyšší než – 13 dB). K výběru poslouží např. tato databáze čítající několik tisíc alb. Tím samozřejmě loudness war nezastavíte. Otázka je, zda vůbec zastavit lze, neboť nároky posluchačů dle mého názoru obecně klesají, resp. stagnují a jsou to právě oni, kdo mohou určovat vývoj.

 
Seznam interpretů, kteří produkují hudbu s nízkým dynamickým rozsahem, i těch, kteří tlaku nepodléhají.

Motiv hudebních vydavatelství byl na počátku jasný. Kdo má hlasitější nahrávku, prodává. Jediná cesta, jak se bránit, je motiv obrátit. Kdo má hlasitější nahrávku bez dynamiky, prohrává. Jenže to je ještě větší sci-fi, než představa, že lidé přestanou uchovávat a konzumovat ztrátové formáty.

Autor fotografie v ikoně u článku je player z našeho AVfóra.