Těžko říct, kdo si pojem 3D pro dnešní zobrazovače vymyslel. Dá se ale očekávat, že to byl spíše marketér, než technik. Nyní tu máme 3D filmy, 3D přenosy, 3D televize a 3D monitory, 3D projektory. Co se stane, až přijde „skutečné 3D“, to je ve hvězdách.
Dnes jsou všechny komerčně dostupné technologie a záznamy založeny na stereoskopii, tedy dvou mírně posunutých obrazech pro pravé a levé oko. Ty pak vnímáme jako prostorový obraz. Jak však tyto dva obrazy od sebe oddělit? Nejjednodušší cesta je použití brýlí, na trhu jsou už ale i zařízení, která se bez nich objedou.
Zkusme to aktivně…
V převážné většině se můžete setkat s aktivní technologií – 3D televizory s tzv. spínanými aktivními brýlemi vyrábí Panasonic, Samsung, Sony, Philips, Toshiba a spousta dalších.
K zobrazování prostorového obrazu pomocí aktivních brýlí postačí vlastně jakákoliv standardní obrazovka. Má-li ale být dobře podán pohyb, je potřeba vyšší zobrazovací frekvence (dnes obvykle 120 Hz a více). Na obrazovce se střídavě zobrazují snímky pro pravé a levé oko ve Full HD rozlišení a úkolem aktivních brýlí je (opět střídavě) zatmívat levé a pravé „sklo“. Díky tomu vidíte 3D obraz. Musíme dodat, že schopnost vidět 3D nemají všichni stejnou, s rostoucím věkem může klesat hloubka prostoru, který v obraze divák vnímá, někteří 3D nemůžou vidět vůbec.
Je jasné, že brýle musí obsahovat vlastní elektroniku a musí být spojeny (synchronizovány) s obrazovkou. K zatmívání se používají tekuté krystaly, spojení je dnes výhradně bezdrátové. Zde upozorňuji, že aktivní 3D brýle jsou zatím vzájemně nekompatibilní, takže například 3D televizor Sharp se „nedomluví“ s 3D brýlemi Panasonic. To se ale má od příštího roku změnit, výrobci se dohodli, že nové aktivní 3D brýle budou vzájemně kompatibilní – důvodem je mimo jiné i jejich poměrně vysoká cena.
Pokud se chcete dívat ve 2D, stačí přepnout televizor do 2D a sejmout brýle a naopak. Obraz má ve 2D i 3D vždy plné rozlišení a nedochází ani k deformaci barev – byť brýle mírně změní kontrast a sníží jas. Nevýhodu představuje nutnost umístit do brýlí elektroniku a baterie – to znamená těžší a dražší brýle, které musí mít každý, kdo chce právě sledovat 3D film. Jinak divák uvidí oba dva posunuté obrazy a vše bude značně rozostřené.
Blikání brýlí a obrazu také není každému právě příjemné, u někoho vyvolává pocity podobné kinetóze (bolesti hlavy, nevolnost). Velmi záleží nejen na citlivosti na tento efekt, ale i na umístění televizoru, na okolním osvětlení, na tom, jak dlouho budete 3D obraz sledovat. Například večer blikání pravděpodobně nebudete vnímat vůbec. Výborného 3D obrazu bez rušivého blikání proto dosahují například nové aktivní 3D projektory, které těží z vysoké obrazové frekvence (i přes 400 Hz) a faktu, že projekci sledujete v ideálně zatemněné místnosti.
Zde rovnou zmíním, že nepříjemný pocit z 3D není zpravidla způsoben "blikáním", podobné pocity máte i u pasivní technologie. Problémem je, že oko ostří na obrazovku televizoru, osy očí se ale setkávají před, nebo za obrazovkou. Známé „tahání za oči“ u 3D způsobuje přílišná snaha zdůraznit 3D prostor a příliš velká „vzdálenost“ obou 2D obrazů tvořících 3D, na obrázku je zeleně označena zóna, ve které vnímáte 3D bez nepříjemných pocitů. Zde méně je více a například špičkové 3D projektory korigují 3D efekt podle velikosti úhlopříčky obrazu, což je ideální stav.