Film nelítostný a tvrdý jak opakovaná rána nočním stolkem do hlavy. Ve znakové řeči vyprávěný příběh, jehož závěrečné obrazy atakují hranici toho, co jste ochotni na plátně ještě snést.
Film nás seznamuje s nováčkem ve specializované internátní škole pro hluchoněmé Sergejem. Ten postupně prochází rituály zasvěcení v tomto krutém prostředí, ovládaném „kmenovými“ pravidly.
Chovanci ústavu v rámci jejich hierarchizovaného uskupení šikanují slabší žáky, přepadají lidi, okrádají je, fetují nebo nabízejí své dvě spolužačky jako prostitutky řidičům kamiónů. Sergej, hledající v rámci struktury této internátní mafie, své místo, se do jedné z dívek, kterou vůdce bandy vnímá jako svou konkubínu, zamiluje.
Ona jeho city opětuje, ale od party, jež má svá pravidla, se tím odchýlí. Žárlivostí je vehnán do situace, z níž není úniku. Vygraduje to v závěrečný konflikt s jeho čtyřmi protivníky, kteří jej zavrhli. Ten končí fatální událostí.
Radikální styl vyprávění
Šokující děj, jehož závěrečné obrazy (domácí potrat, brutální pomsta za šikanu) atakují hranici toho, co jste ochotni na plátně ještě snést, není na tomto filmu tím nejradikálnějším. Tím se stává samotný způsob vyprávění. Ve filmu se totiž nemluví a celý se odehrává ve znakové řeči bez jakýchkoliv vysvětlujících titulků.
Od diváka tento způsob zpracování příběhu vyžaduje soustředěnější sledování než obvykle, aby pochopil vše, co se v ději odehrává. Díky dobře napsanému scénáři, sdělné režii a hereckým výkonům s tím ale nebude mít dle mne problém.
Čtyřicetiletý ukrajinský režisér obsadil většinu postav právě hluchoněmými jedinci, z jejichž gest, náznaků, prudkých pohybů, postavení a řeči těla i emocí ve tváři odzíráme, co si mezi sebou sdělují. Zároveň se tím seznamujeme nejen se způsobem komunikace hluchoněmých, ale i s tímto pro nás odlišným světem.
Ojedinělý přístup k filmové formě učí diváka zároveň znovu komunikovat s filmem pouze prostřednictvím obrazu a zvuku. Podněcuje jeho percepční aktivitu a znovuobjevuje kinematografii jako médium, v němž nejsou ke sdělování potřeba slova.
Sugestivní zážitek
Předzvěstí Kmene se stal už režisérův krátký snímek Hluchota (2010), který byl uvedený v Hlavní soutěži krátkých filmů na Berlinale. Premiéru měl Kmen na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 2014 v rámci Týdne kritiků a ihned po svém uvedení si získal sympatie diváků i kritiků.
Myroslav Slabošpyckyj svůj film chápe jako metaforu k současné politické a společenské situaci na Ukrajině, která se zmítá v marasmu klientelismu a mafiánských metod prosazování svých zájmů.
Jeho celovečerní debut, v němž pracuje výhradně s dlouhými záběry, které střídavě přecházejí od statických celků k dlouhým jízdám prostorem, patřil jednoznačně k těm nejzajímavějším a nejsugestivnějším filmům letošního karlovarského festivalu, kde se s ním mohli diváci seznámit. Jde ale o zážitek natolik syrový, že se k němu podobně jako v případě třeba Pasoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy nebudete mít asi potřebu vracet.
Kmen
- Žánr: drama
- Původní název: Plemja
- www.filmeurope.cz/movies/790-kmen
- Ukrajina / Nizozemsko 2014
- Scénář: Miroslav Slaboshpitsky
- Režie: Miroslav Slaboshpitsky
- Hrají: Grigoriy Fesenko, Yana Novikova, Rosa Babiy, Alexander Dsiadevich, Yaroslav Biletskiy, Ivan Tishko, Alexandr Osadčij
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 09. 10. 2014