Kapitoly článku:
Velký sešit (r. János Szász, Německo / Francie / Maďarsko / Rakousko, 2013)
Vítězem letošního karlovarského festivalu se po zásluze stal koprodukční film maďarského režiséra Jánose Szásze Velký sešit. Není divu, že porota, vedená polskou režisérkou a absolventkou FAMU Agnieszkou Holland, právě jemu přiřkla Křišťálový globus. Vždyť pojetí, nahlížející hrůzy druhé světové války optikou dospívajících, je blízké jejímu snímku Evropa, Evropa z roku 1990, za nějž získala Zlatý glóbus.
Film Velký sešit je adaptací stejnojmenného literárního debutu (1986) maďarské autorky Agoty Kristofové, o jejíž existenci neměli její krajané dlouho tušení. Tato předloni zemřelá spisovatelka emigrovala v roce 1956 do Švýcarska, kde psala své knihy francouzsky. Rodáci ji objevili až díky překladům do maďarštiny, jež ani nepořídila sama.
Převedení tohoto románu, psaného formou strohých deníkových zápisků, se ujal János Szász. Autor, známý zkoumáním temných stránek lidské povahy, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v Evropskou filmovou cenou oceněném Vojckovi (1994) nebo dramatu Witmanovic hoši. To se odehrává krátce před první světovou válkou, zatímco děj Velkého sešitu je situován do posledního roku druhé světové války.
Na německo-polské pomezí jsou matkou odloženi dva třináctiletí chlapci. K babičce, kterou nikdy neviděli a jež má blíže k pálence než dobrému slovu pro ně. Místo klidného azylu tak oba bratři pocítí krutost války i naprostou absenci lásky. Aby dostali najíst, musí babičce doslova otročit. Na přání rodičů sourozenci po nocích studují a zároveň se zocelují proti nepřízni vnějšího světa. Ať už jde o týrání babičky, koncentrační tábor za humny, mlácení dospělých z vesnice, kam přišli nebo spojenecké bombardéry nad hlavou.
Chlapci se proti těmto strázním obrní tím, že v sobě potlačí a postupně zničí veškeré city. Ve volném čase se navzájem mlátí, aby byli proti bití odolní nebo vydrželi případné mučení. Z podobného důvodu si odpírají i jídlo. V pokřiveném světě, plném násilí, si vytvoří vlastní pravidla přežití a etických norem. Jednají podle morálky, kterou si sami určili a v níž jsou hodně rozostřené kontury mezi dobrem a zlem. V blízké vesnici pak uplatní vlastní pojetí spravedlivé revanše vůči mladé dívce, která se zachovala jako udavačka.
Režisér jejich příběh formálně adaptuje s podobným klinickým odstupem, jaký známe například z filmů Michaela Hanekeho. Ostatně tématem krutosti dospělých, která se odráží v chování jejich potomků, připomene snímek jeho Bílou stuhu. S tou je spjat i kameraman filmu Christian Berger, který s Hanekem spolupracoval nejen na Bílé stuze, ale i Pianistce, Utajeném nebo Bennyho videu.
Depresivní atmosféru podtrhuje zneklidňující ambientní soundtrack a výkony obou chlapců, kteří se z rozjívených městských klučíků mění v malá, ale nelítostná monstra bez citu. V tom momentě se jejich spojencem stává paradoxně jejich krutá babička.
Právě z jejich pragmatické proměny, kdy se stávají ke všemu odhodlanými a nekompromisními jedinci, vzdávajícími se své minulosti i rodinných vazeb, je cítit největší obžaloba krutostí války. Ta vede ke ztrátě nevinnosti i u těch, jež by před jejími následky měli být chráněni. Chlapci jsou nuceni předčasně dospět a naučit se spoléhat jen sami na sebe. Velký sešit, kam zaznamenávají vše, co zažili, se stává svědkem jejich morálního okorávání a ztráty veškerých iluzí.