AVmania.e15.cz

Je to jen vítr: recenze filmu

Co se stane, když se člověk stane štvanou zvěří? Stříbrným medvědem z Berlinale oceněné drama o rasismu a xenofobii vás nechá projít očistcem strachu.

Maďarský festivalový hit, který byl v sekci Horizonty uveden jak na karlovarském festivalu, tak za osobní účasti režiséra na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, si vydobyl uznání už na letošním Berlinale. Není se ani čemu divit, neboť festival se profiluje jako klání, které odráží společenské, sociální a politické otázky současnosti. Vedle ceny Amnesty International a Peace Film v Berlíně získal Zvláštní cenu poroty, tzv. Stříbrného medvěda.

Reflexe skutečné události

Z výčtu těchto cen by se mohlo zdát, že půjde o typický humanistický a politicky korektní snímek, na něž festivalové poroty tak rády slyší. Stačí zmínit už jeho téma. Reflexe vražedných útoků na Romy, které se odehrály v Maďarsku v letech 2008-2009. Při nich bylo zabito šest lidí, z toho dvě děti. Mnoho dalších bylo zraněno.

Při rasových útocích na místní romskou komunitu agresoři z řad příznivců krajní pravice zapalovali domy a stříleli brokovnicí na rodiny, které se útěkem z hořících budov snažili zachránit život sobě a svým dětem. Dopadení pachatelů trvalo více než rok, soud se vleče dodnes.

Právě těmito událostmi i jejich ohlasem v domácím tisku se inspiroval maďarský režisér Benedek (který si nechal změnit křestní jméno na Bence) Fliegauf (1974) ve svém pátém celovečerním počinu. K jeho cti je mu třeba přičíst, že na základě nich nevytvořil žádnou prvoplánovou agitku.

Lyrický realismus

Režisér a autor scénáře sice ve svém posledním díle opouští poetiku svých dřívějších, abstraktněji laděných děl, plných absurdního humoru (Houština, Dealer, Mléčná dráha) a přiklání se k současnému evropskému filmovému realismu se sociálním akcentem, jaký známe z tvorby belgických bratří Dardenneů, ale činí tak způsobem navýsost svébytným a uměleckým.

Od pozorovatelského, syrového či chcete-li analytického realismu se odpichuje k tvaru, který tísnivou situaci, o níž zde pojednává, zprostředkovává za pomocí vytříbené lyrické imprese. Právě touto optikou nahlíží na jeden den ze života romské rodiny na okraji malého městečka, která žije v atmosféře všudypřítomného strachu po útocích neonacistů.

20123683_2_IMG_700-e1334588132378.jpg 
 

Film zpočátku budí zdání prostého dokumentárního záznamu všedních událostí, které každodenně zažívá čtyřicetiletá Mari (Katalin Toldiová) a její rodina. Setkáváme se s nimi poté, co byli napadeni jejich sousedi. Mari se snaží uživit svou rodinu a má proto dvě zaměstnání. Uklízí a umývá záchody nebo hrabe venku listí. Její manžel odjel za prací do Kanady a ona se stará o svého nemohoucího invalidního otce (György Toldi) i obě děti sama.

Starší Anna (Gyöngyi Lendvaiová) chodí do školy, kde se nudí, mladší Rió (Lajos Sárkány) by měl také, ale raději se toulá po okolí. I díky tomu vyslechne rozhovor dvou policistů, z něhož pochopí, že před případnými dalšími útoky je strážci zákona neochrání. Všichni společně se upínají k tomu, že brzy odjedou za moře za otcem.

Budování tísnivé atmosféry

Režisér s chladným, intelektuálním odstupem pozoruje členy této rodiny a jejich sociální interakci s prostředím, v němž se pohybují. Před našimi zraky se neodehrávají žádné pitoreskní výjevy, známé z filmů Emira Kusturici ani divoké dějové zákruty, vedoucí ke střetu s útočníky. Jen kumulace zdánlivě nedůležitých detailů, jejichž význam se odhalí až v děsivém finále.

Fliegauf je mistr v budování hutné a tísnivé atmosféry napětí a strachu. Její svíravý účinek i přes narativní vyprázdněnost děje vytrvale stimuluje hned několika způsoby.

Jedním z nich je skrze zvukovou stopu. Ve filmu nezazní až na pár sporadických tónů žádná návodná hudba, která by nám naznačovala, kdy přijde nějaká dramatická či zlomová chvíle. Zvuková složka využívá přirozených ruchů, které vytváří mimo jiné živel, jež dal filmu název.

Csak a szél1.jpg

Druhý způsob, jak posiluje narůstající tenzi, je prostřednictvím práce s nervní ruční kamerou. Ta si nejen všímá drobných detailů, ale především je fyzicky až nepříjemně blízko nalepená na tváře hlavních hrdinů. K jejich snímání používá přirozené světlo, jež má svou estetickou hodnotu. Vypadá to, že kamera s nimi nejen putuje, ale že je zároveň i sleduje nebo až pronásleduje, což ve scénách, odehrávajících se v plenéru, vytváří pocit klaustrofobního napětí.

Třetí možnost, jak sugestivně zapůsobit, se opírá o výrazové možnosti samotných nehereckých představitelů ústředních partů. Napětí, které je vevnitř svírá, se promítá do jejich pohledů, plných vzteku a nevyřčeného strachu z iracionální síly, která je v jejich podvědomí deklasuje na úroveň lovené zvěře.

Objektivní pohled na romskou problematiku

Právě skrze jednání postav je ukázán stav, který v dané komunitě vládne. Režisér ho nijak nepřikrášluje ani nedémonizuje. Snaží se být maximálně objektivní a nestranný a vyhnout se stereotypům, které bývají s vyobrazením romské komunity spojeny. Takže žádné pohledy na věčně roztančené a pro daný moment žijící Romy, ale realistické zachycení toho, v čem jsou doopravdy nuceni přežívat.

Postavy nesoudí, nezesměšňuje, nekarikuje ani nám podprahově nenaznačuje, jak je máme přijímat. U Romů se nesnaží o žádnou pozitivní diskriminaci, ale naopak ukazuje na důvody (negramotnost, krádeže), které vedou k tomu, že je s nimi zacházeno jako s občany druhé kategorie. U příslušníků majoritní společnosti zas pojmenovává symptomy dřímajícího latentního rasismu. S jeho projevy (ruku na srdce) má každý z nás svou zkušenost, pokud je tedy schopen si to upřímně přiznat.

bence3(5).png

Jeho pohled je nečernobílý, nesentimentální a věcný. Nemanipuluje našimi emocemi, ale daří se mu navodit natolik působivý stav, že se divák identifikuje se situací ohrožené rodiny, na niž je upřena hlavní pozornost. Spolu s ní pak prožívá onu tísnivou nejistotu z chladnokrevného organizovaného mechanismu, u něhož neumí odhadnout, kdy a jakou silou udeří.

Ve chvíli ohrožení

Zavádí nás na maďarský venkov, kde jsou v sociálním ghettu za městem roztroušeny chatrné příbytky romské menšiny. A ukazuje jejich život ve chvíli ohrožení. V tom momentě jsou si všichni rovni a zcela se stírají rozdíly mezi těmi, kteří zneužívají sociální systém a nechtějí se přizpůsobit a těmi, co pracují a chtějí nekonfliktně kooperovat s většinovou společností.

Nerekonstruuje konkrétní tragédii, ale snaží se nás vtáhnout do situace, v jaké příslušníci tohoto etnika musejí žít. A ukazuje zrod nevraživosti vůči Romům. Od drobných neuctivých hospodských poznámek typu, že někdo smrdí, přes školní výklad o tom, kdo má menší mozkovou kapacitu, až k veřejné ostrakizaci těch, jež bývají i u nás zcela běžně v projevech politiků označováni termínem „nepřizpůsobiví“.

20123683_6_IMG_700-e1334587955824.jpg

Od strkanic a slovního napadání je ale jen krůček k činům mnohem horším, jichž se příslušníci menšiny stávají terčem. S napětím, způsobeném množícími se útoky, se vyrovnává každý z nich po svém. Mari se snaží rutinními činnostmi zaplašit strach, který ji sužuje. Podobně jako její dcera. Její syn je ale prozíravější a odmítá pasivně vyčkávat, co se stane. Rozhodne se zhotovit „bunkr“, kam by se mohl s nejbližšími před očekávaným útokem uchýlit. Venku se stmívá, strach sílí a nocí se nesou podivné zvuky. Je to jen vítr?

Problém s přesahem do českých reálií

Rozřešení této otázky přichází až v závěrečných minutách a je opravdu sugestivní a mrazivé. Čas před tímto chirurgicky přesným řezem se natahuje a šponuje atmosféru na maximální míru únosnosti toho, co je divák, odchovaný na videoklipovitém vnímání obrazu, ochoten strávit. Kdo se ale nenechá odradit dlouhými záběry ani minimalistickým dějem jako typickými znaky artové kinematografie, bude odměněn nebývalou silnou a upřímnou výpovědí o problému, jenž sužuje nejen současné Maďarsko.

Tamní vláda sice veřejně proklamuje politiku integrace a rovných příležitostí, ale skutečnost je taková, že v Evropské unii sklízí kritiku za nedemokratické zásahy do zákonů, týkajících se právě romské menšiny i projevy na toto téma pronášené.

3_Csak_a_szel_03_Csak_a_szel_Kati1.jpg

Že ani nám není téma filmu až tak vzdálené a má aktuální přesah do českých reálií, dokazuje případ žhářského útoku ve Vítkově, jehož největší obětí se stala na 80% těla popálená dvouletá Natálka. Její obraz zapůsobil na většinovou českou společnost jako memento, že jisté chování není možné tolerovat a je třeba se mu rázně postavit. Na toto memento bylo ale brzy zapomenuto v atmosféře hledání hromosvodu z nahromaděných frustrací společenského i osobního rázu. A na koho se dají problémy co nejsnadněji svést? Zpravidla na ty neslabší.

Očistec strachu

Bence Fliegauf pátrá po kořenech institucionalizovaného rasismu a zášti vůči jedněm z domnělých viníků neuspokojivého stavu společnosti. A klade si otázku, kam až je majoritní societa ochotná zajít v toleranci násilí a rozviřování negativních nálad, namířených proti konkrétní skupině obyvatelstva. Ukazuje atmosféru, plnou nevysloveného strachu, jemuž neumějí účinně čelit ani ohrožení ani ti, kteří by se jich měli ze zákona zastat. Přitom právě agresoři využívají lidské lhostejnosti ke konání svých odporných skutků.

Režisérovi se díky jedinečné součinnosti stránky obrazové, zvukové a herecké daří diváka vtáhnout do dění. Na vlastní kůži mu nechává pocítit pocit vnitřní úzkosti, jež zažívají postavy filmu v situaci permanentního ohrožení neznámým zlem. Nechává ho s nimi projít očistcem strachu, po němž by mělo přijít katarzní uvědomění si toho, že druhé není možno posuzovat na základě jejich příslušnosti k menšině či většině či rase.

Pro ty, jimž se projevy rasismu a xenofobie hnusí, samozřejmé poselství, pro jiné, jež rasové pogromy z povzdálí sledují prostřednictvím zmínek v televizním zpravodajství, mrazivá a nesmírně působivá ukázka toho, co ve skutečnosti zažívají na vlastní kůži konkrétní oběti těchto zločinů proti lidskosti.

Je to jen vítr

  • Žánr: drama
  • Původní název: Csak a szél
  • www.artcam.cz/
  • Maďarsko/Německo/Francie 2012
  • Scénář: Bence Fliegauf
  • Režie: Bence Fliegauf
  • Hrají: Katalin Toldiová, Gyöngyi Lendvaiová, Lajos Sárkány, György Toldi, Gyula Horváth, Attila Egyed, Gergely Kaszás, Zsolt Végh, Emese Vasváriová, Kálmán Csurár, Károlyné Katalin Szakályová
  • Distribuce: Artcam
  • Distribuční premiéra v ČR: 13. 09. 2012

AVmania.cz hodnotí
Film 8

Další článek



Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

5× největší filmové hity z festivalu v Cannes [video]

5× největší filmové hity z festivalu v Cannes [video]

Ken Loach, Pedro Almodóvar, Nicolas Winding Refn, Paul Verhoeven, Park Chan-wook, Xavier Dolan a další hvězdná jména letošní canneské soutěže.

5 vítězných filmů z festivalu v Cannes [video]

5 vítězných filmů z festivalu v Cannes [video]

Loni porota hlavní soutěže vybírala z devatenácti snímků, letos se jich o Zlatou palmu utkalo jednadvacet. Podívejme se pětici, která se porotě líbila nejvíce.

Den nezávislosti: Nový útok – nový, prodloužený trailer na očekávané sci-fi

Den nezávislosti: Nový útok – nový, prodloužený trailer na očekávané sci-fi

Star Trek: Do neznáma, Krotitelé duchů – nové trailery na očekávané filmy

Star Trek: Do neznáma, Krotitelé duchů – nové trailery na očekávané filmy

X-Men: Apokalypsa – recenze filmu

X-Men: Apokalypsa – recenze filmu

Bryan Singer vykrádá vlastní trademarky a na místo prohlubování charakterů postav si hraje na destrukčního Rolanda Emmericha. Jsou opravdu trojky v sériích smolné?

Zúčtování: první trailer na filmovou novinku

Zúčtování: první trailer na filmovou novinku

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

Láska je láska, Vrcholné umění, Loving Annabelle, Děcka jsou v pohodě. Proč vyobrazení vášně v lesbických romancích působí opravdověji?

Assassin’s Creed, Nerve: nové trailery na filmy jsou tu

Assassin’s Creed, Nerve: nové trailery na filmy jsou tu