AVmania.e15.cz

Holy Motors: recenze filmu

Ježíš s erekcí, mluvící limuzíny a opičí rodina. Film provokuje a vábí svou chameleonskou úvahou o údělu a proměnlivosti herecké profese. Ano, takto vzniká kult.

Leos Carax je považován za enfant terrible francouzské kinematografie. Jeho nejnovější počin, jímž se po třinácti letech vrací k režii celovečerního filmu, vyvolává množství vášnivých debat a soudů. Ty se pohybují v hodnotícím rozpětí od bezmezného nadšení až po stejně intenzivní zapuzení.

 

Dle mnohých si právě on měl z festivalu v Cannes odvézt vítěznou Zlatou palmu. Nestalo se, což snímku nic neubírá na jeho kvalitách. Pokud by se hodnotila originalita, formální a obsahová svěžest či síla imaginace, která vyzařuje z bytostného tvůrčího gesta režiséra, hledal by film Holy Motors jen těžko konkurenci nejen v Cannes, ale i v celkové letošní distribuční nabídce.

Neobaroko

Nabízí se logicky otázka, čím je snímek tak výjimečný? Začněme od jeho tvůrce. Leos Carax, který v nejbližších dnech oslaví dvaapadesáté narozeniny (22. 11.), patřil k čelným představitelům hnutí, jež označujeme jako cinéma du look nebo neobaroko.

Spolu s Jean-Jacquesem Beineixem (Měsíc v kanálu, Betty Blue) a Lucem Bessonem (ano tím, co dnes produkuje ty zaměnitelné adrenalinovky) definoval v osmdesátých letech ve Francii filmový styl, z něhož tito tvůrci dodnes vycházejí a těží. Příznačný je pro něj důraz na videoklipovou či reklamní estetiku vizuální stánky, kdy je zvýšená pozornost věnována tzv. „extázi pohybu“.

 

Neobarokní režiséři originálně přetvářeli žánrová schémata a snažili se o sebereflexivní mísení vysokého a nízkého umění. Romance se v jejich dílech potkávala s kriminálním dramatem, surrealismus s melancholií. V popředí stály postavy vyděděnců, sužované a spalované šílenou láskou (l'amour fou). Takoví byli i protagonisté Caraxových předchozích filmů, spojených ve volné trilogii (Když chlapec potká dívku, Zlá krev, Milenci z Pont-Neuf).

Kdo je pan Oscar?

Excentrický, kontroverzní, zbožňovaný i nenáviděný, pro některé přeceňovaný, pro jiné nedoceněný filmový samouk Carax našel pro tyto hrdiny ideálního mužského představiteli v herci Denisu Lavantovi. Ten se stal nejen jeho mimořádně tvárným dvorním hercem, ale i jeho alter-egem, prostřednictvím něhož vyjadřuje své názory a umělecké vize.

Jak velká je mezi nimi symbióza, o tom nás přesvědčuje právě kreace pana Oscara (pokud se rozhodneme mu tak říkat), již Lavant ve Svatých motorech ztvárňuje. Na začátku filmu vidíme bankéře, který se loučí s rodinou a odjíždí ze svého přísně střeženého domu bílou limuzínou. V ní si prohlíží nějaké papíry, určené zřejmě jako podklad k obchodní schůzce, která ho čeká.

36a7cf89-ea7d-4387-b5c4-69441a041ddc.jpg 
 

Během cesty si ale začne upravovat připravenou šedivou paruku a z auta vystupuje jako shrbená vrásčitá stařena v šátku, která na nábřeží žebrá o drobné. Pak nastupuje zpět do limuzíny, kde se vevnitř odličuje. A vy si říkáte, že jde zřejmě o nějakého výstředního milionáře, který si takto koření svůj fádní zaběhnutý pracovní den.

Když ale vzápětí vidíte, jak tentýž muž v elastickém oblečení, pokrytém snímači pohybu, vchází do místnosti, kde spolu se stejně oděnou ženou předvede variaci na motion-capture sex, začíná být zřejmé, že pan Oscar asi bude figura mnohem nejednoznačnější.

Orwellovské postavy za scénou

Kým ale doopravdy je? A jaké je jeho poslání? Odpovědět s plnou jistotou na tyto otázky je i po skončení filmu takřka nemožné. Zdá se, že Oscar je najatým hercem, který nežije svůj život, ale spoustu dalších, při jejichž sledování mají ti, kdo je pozorují, pocit, že sami prožívají něco skutečného, barvitého a vzrušujícího. Funguje to jako reality show či bizarní divadlo světa, v němž lidé přestávají být lidmi a stávají se herci a diváky.

Kdo jsou ale oni tajemní zadavatelé práce a jakým způsobem sledují práci svých najatých klaunů v manéži, to nám děj opět uspokojujícím způsobem neosvětlí. Mohou snad tyto postavy v pozadí sledovat vše prostřednictvím neviditelných kamer? V orwellovském pojetí světa Velkého bratra jistě nic nemožné.

4787fc2d-429b-4d32-b34c-7d069c229f75.jpg

Alespoň částečným vodítkem k osobám za scénou se stává postava Oscarova šéfa, kterého se ujal takřka k nepoznání namaskovaný Michel Piccoli. Opět ale není jasné, jak k němu máme přistupovat. Jde o producenta či mafiánského bosse? Když se ptá svého podřízeného, proč to všechno dělá, odpoví mu Oscar, že „pro krásu samotného gesta“. Toto motto si zapamatujte, protože se dá uplatnit i v momentě, až se budete snažit vyznění filmu nějak interpretovat.

Pojízdná herecká šatna

Krásou gesta filmového zázraku, který má intenzivně působit na naše smysly bez toho, aby se musel opírat o logické a racionální vysvětlení děje, se opájí nejen režisér, ale i titulní chameleonský hrdina. Pan Oscar cestuje v limuzíně po Paříži a plní speciální zakázky.

Postupně ztvárňuje rozličné fiktivní postavy a charaktery, čímž zpřítomňuje určitý všeobecně platný lidský prožitek nebo zkušenost. Vstupuje a vystupuje z rolí a limuzína mu přitom slouží jako pojízdná herecká šatna, plná rekvizit, masek a kostýmů.

Společnost mu při tom dělá postarší štíhlá blondýna Céline (Edith Scob), která je něco mezi jeho asistentkou, řidičkou, důvěrnicí a první pomocí při nečekaných komplikacích. Samozřejmě i hereckou partnerkou v jednotlivých etudách, tak jako mnoho dalších postav.

Pobuřující parafráze

Oscar totiž během jednoho dne předvede hned několik metamorfóz své identity. Vedle již zmíněných rolí se představí též jako vyšinutý skřet Merde v zeleném ošuntělém obleku, který žere hřbitovní kvítí. V šokující scéně ukousne asistentce fotografa dva prsty a následně unese do podzemí modelku Kay M (Eva Mendes), která v místě odpočinku zesnulých pózuje.

Ledově sošnou krásku s konstantní mimikou všemi těmi foceními unavené a netečné feťáčky poté stylizuje do hned několika ikonických výjevů. Když si odmyslíme obraz Krásky a zvířete, nacházíme i mnohem, zvlášť pro věřící, pobuřující parafrázi.

Skřet z průsvitné látky šatů modelky vytvoří talibánský hábit, aby jí pak nahý mohl ulehnout do klína v odkazu na obraz Pieta. Ten nakreslil v druhé půli 15. století malíř Bartolomé Bermejo a je umístěn v barcelonské katedrále. Rozdíl oproti originálu je jediný, Merde, který zaujal Ježíšovo místo, má ztopořený penis.

Chytlavá hudební intermezza

Hned vzápětí se Oscar stává starostlivým taťkou, který svou pubertální nezletilou dceru vyzvedává autem ze školního mejdanu. Následuje kouzelné hudební intermezzo, kdy jako harmonikář prochází s dalšími akordeonisty kostelem a vyhrává chytlavou šramlovou melodii.

Režisérův koncept už je nám zcela zřejmý a on v něm pokračuje. Už tolik nepřekvapuje, neboť nejbizarnější momenty vyplýtval v první polovině. V té druhé méně šokuje a více dojímá.

Oscar se stává pachatelem i obětí zabití, když jako gangster v teplákovce, zaúkolovaný vraždou, zabíjí sám sebe. Poté sehraje part umírajícího na smrtelné posteli, s nímž se loučí mladá žena. Nakonec večer ulehá jako otec šimpanzí rodiny a s ním i limuzíny v garáži. Ty si žijí, jak se ukáže, také svým životem, který v noci slovy komentují.

Deset různých mutací, mluvící auta, ale kým je ve skutečnosti pan Oscar? O něco víc nám poodhalí další hudební intermezzo před samotným závěrem, které nám umožní nahlédnout do jeho soukromí.

Oscar se potkává se svou dávnou láskou (Kylie Minogue), pracující pro stejnou firmu, s níž stačil prožít mezi jednotlivými převtěleními osudový vztah. Australská popová diva s krátkým účesem alá Jean Seberg z U konce s dechem (1959) se z něho vyznává v písni Who Were We?, kde s existenciálním smutkem bilancuje oněch dvacet ztracených let.

Rozplynutí v jiných identitách

Ve Svatých motorech je ale téma šílené lásky muže a ženy (scéna s Kylie Minogue) přítomné spíš v pozadí nebo podprahově. Mnohem víc tu jde o lásku jinou a neméně šílenou. O lásku k hercům a herectví jako řemeslu stálé proměny, nejednoznačnosti a přetvářky, při němž se původní osobnost herce může snadno rozplynout v cizí identitě.

Oscar je představen jako člověk, který si vybral zaměstnání, jež ho dřív těšilo a naplňovalo. Právě pro radost ze hry. Plnil ho svědomitě a neskutečně vážně. Dnes už jeho nadšení pomalu dohořívá.

828e40c2-b9c2-46bb-975e-f6f0bb99fad6.jpg 

Denis Lavant se dramatu herecké osobnosti, jež ztrácí svou identitu, zmocňuje s plnokrevným nasazením. Na první pohled nás upoutá už svou fyziognomií. Šlachovitá atletická postava, připomínající sportovce. Manický výraz v očích i gestech. Živočišný projev, který si vystačí i bez dialogů a jenž se nevytrácí ani pod nánosem masek a převleků, ale naopak je jimi umocněn.

Požitkářské žánrové přepínání

Zatímco Lavant šíři svých hereckých možností a schopností předvádí ve vtěleních do charakterů i vzhledů jednotlivých identit, jichž se zmocňuje, režisér Carax své dovednosti demonstruje neméně okázale. S jednotlivými Oscarovými identitami se pootáčí i žánrové vymezení epizod, jichž je aktérem.

Carax je opravdu variabilní tvůrce, kterému nedělá problém přepínat v jednotlivých epizodách a potažmo celém filmu mezi hned několika žánry. CGI motion-capture oslavu pohybu pro ilustraci toho, co se během ní odehrává, ještě doplňuje animovanou složkou s erotickým podtextem. Absurdní hororovou grotesku na hřbitově koření naturalismem a symbolismem a skrze postavu netvora Merdeho odkazuje na svou povídku z cyklu Tokio! (2008). Srdceryvné melodrama o nešťastné lásce pojímá jako muzikálový výstup Kylie Minogue. Úvodem v pokoji za oponou v kině připomene Davida Lynche.

a0ba36f0-cf39-47aa-8e7e-55c75a90e9d9.jpg

Důvtipně si pohrává s variacemi na režijní styly slavných tvůrců a nezapomene ani na pomrknutí k vlastní tvorbě. Prostřednictvím množství intertextuálních odkazů skládá poctu bohaté minulosti francouzské kinematografie. Obdivně vzhlíží i k Paříži s jejími fotogenickými zákoutími a nostalgií k místům, jež pomalu, ale nenávratně mizí. Jako třeba obchodní dům La Samaritaine v sousedství Pont Neuf.

Prvotní okouzlení filmovým médiem

Každý ze segmentů je bravurně natočen a vše spěje k překvapivé pointě, jež nám nedá ani tak odpověď na otázky, jež se v průběhu sledování vynoří, jako spíš na to, odkud se vzal název filmu.

Diváci, kteří od filmu očekávají konzistentní děj nebo nějaké hlubší poselství, budou zákonitě zklamáni. Přesto, kdo chce, najde si ve filmu téma, které ho osloví.

Krize identity, touha žít prostřednictvím virtuálních vztahů vícero lidských osudů, únik před realitou a schovávání se za masky přetvářky až do té míry, že se v nich dotyčný ztratí.

de57236a-16aa-47e5-8a71-b7a7e3eba433.jpg

Leos Carax ale nabízí především čtení výsledného díla, které se nespoléhá tolik na berličku vyprávěného příběhu a vrací příjemce k prvotnímu okouzlení filmovým médiem a jeho možnostmi.

Přiznává, že důležitější než samotný fikční děj je pro něj způsob, jakým je vytvářen a podán. Kamera, střih, speciální efekty, masky herců, to vše vytváří onu „krásu samotného gesta“ filmového zázraku. Díky ní je možno ospravedlnit víceméně cokoliv, co se na plátně odehrává.

Imaginativní osvobození od přísné racionality

Carax osvobozuje film od přísné racionality a vede ho do svobodomyslných vod hravého experimentu. Ohledává možnosti nenarativního vyprávění a atakuje přitom divákovy smysly. Vytváří podvratné dílo, které se může pyšnit hned několika přívlastky, jež mu plně a po právu sednou. Anarchistické, teatrální, pitoreskní, vrcholně požitkářské, bizarní, rozmarné, šílené, kaleidoskopické, černohumorné, animální, zvrácené, provokativní a tak dále.

a39cab58-c2fd-451b-945a-d8b83170369b.jpg 

Svou exhibicí překvapuje, ale i testuje publikum. Divák má pak dvě možnosti. Buď bude takovým přístupem podrážděn a znechucen nebo na něj přistoupí jako na hru, kterou si začne spolu s tvůrcem užívat. Přestane mu vadit, že si auta povídají nebo že se Oscar vrací k rodině, představované oraguntány.

Absurditu vezme jako neoddělitelnou součást kouzla filmového tvaru, který se nenechává spoutat žádnými pravidly a čiší z něj čirá, nezkažená imaginace.

Takto vzniká kult

Některé filmy vyžadují, abyste jim dali čas. Čas k tomu, abyste je vstřebali a docenili. Po počátečním údivu, rozladění či nepochopení přemítáte s odstupem o tom, že jste viděli za poslední třeba rok desítky nebo stovky filmů, ale jen pár jich vám uvízlo v podvědomí natolik, že je z něho nemůžete dostat ven. Nebo možná jen jeden. Zůstává v něm, pokouší, provokuje a nutí vás se k němu vymezovat.

Vloni to pro mě byl Turínský kůň Bély Tarra, letos Holy Motors Leose Caraxe. Je to přesně ten druh zážitku, který vás na poprvé ochromí a poté jeho síla roste s tím, jak si do něho v průběhu let projektujete své vlastní životní zkušenosti. Jedno je zaručené, vždy uvidíte trochu jiný film, u něhož odhalíte detail nebo metaforu, která vám minule unikla.

Holy Motors je jako láska, o níž víte, že vás pěkně potrápí. Zběsilá, perverzní a nepoddajná, ale i okouzlující a přesvědčivá. Právě proto jí nemůžete uniknout. Ano, takto vzniká kult.

Holy Motors

  • Žánr: groteskní podobenství
  • Původní název: Holy Motors
  • www.holymotorsfilm.com/
  • Francie/Německo 2012
  • Scénář: Leos Carax
  • Režie: Leos Carax
  • Hrají: Denis Lavant, Kylie Minogue, Michel Piccoli, Eva Mendes, Edith Scob, Jean-François Balmer, Elise Lhomeau, Jeanne Disson, Leos Carax, Nastya Golubeva Carax
  • Distribuce: Aerofilms
  • Distribuční premiéra v ČR: 29. 11. 2012

AVmania.cz hodnotí
Film 10

 

Další článek



Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

10 nejočekávanějších letních filmových hitů [video]

10 nejočekávanějších letních filmových hitů [video]

Legenda o Tarzanovi, Krotitelé duchů, Jason Bourne, Sebevražedný oddíl, Star Trek: Do neznáma, Ben Hur i Hřebejkova Učitelka. Filmy, jež musíte o prázdninách vidět.

Mechanik zabiják: Vzkříšení, Jack Reacher: Nevracej se – dva akční návraty

Mechanik zabiják: Vzkříšení, Jack Reacher: Nevracej se – dva akční návraty

Den nezávislosti: Nový útok – recenze filmu

Den nezávislosti: Nový útok – recenze filmu

Roland Emmerich spojil žánrové prvky filmů katastrofických, válečných, sci-fi a monster movie, aby nám za pomocí lepší trikové výbavy připomněl kouzlo devadesátkových blockbusterů.

10× nejlepší české sci-fi filmy

10× nejlepší české sci-fi filmy

Krakatit, Vynález zkázy, Ikarie XB 1, Konec srpna v hotelu Ozon, Akce Bororo, Poslední přesun. Vývoj žánru, který je v místních podmínkách spíš Popelkou, v průběhu sedmdesáti let.

Ikarie XB 1: nejlepší české sci-fi se vrací do kin

Ikarie XB 1: nejlepší české sci-fi se vrací do kin

Za jeden z nejlepších českých sci-fi filmů je považován ten z roku 1963. V obnovené premiéře vstupuje do kin digitálně restaurovaná verze.

Warcraft: První střet – recenze filmu

Warcraft: První střet – recenze filmu

Duncan Jones se snaží videoherním předlohám sjednat stejný respekt, jaký náleží ve filmovém světě těm komiksovým. Podaří se mu to, když oslovuje především ty zasvěcené?

Správní chlapi: recenze filmu

Správní chlapi: recenze filmu

Shane Black si chytře a přitom zábavně pohrává s žánrovými koncepty filmů noir, konspiračních thrillerů, parťáckých „buddy movie“ krimi komedií i těch ztřeštěných situačních.

5× největší filmové hity z festivalu v Cannes [video]

5× největší filmové hity z festivalu v Cannes [video]

Ken Loach, Pedro Almodóvar, Nicolas Winding Refn, Paul Verhoeven, Park Chan-wook, Xavier Dolan a další hvězdná jména letošní canneské soutěže.