Grandhotel Budapešť: recenze filmu

17. března 2014

Kapitoly článku:

Podobně volně zachází i s důležitými historickými mezníky, když počátek války situuje do roku 1932, tedy o sedm let dřív než ve skutečnosti. Nástup nacismu a jednotek ZZ (variace na SS) dá jeho převážně humornému snímku hořkou tečku na závěr, když se hrdinů, kteří prožívají svá šestáková dobrodružství, dotkne nebezpečí skutečného světa, kterému se už tak účinně bránit neumějí.

Groteskní pocta kinematografii

Absurdní, bláznivé i napínavé šarády (jízda lanovkou, útěk na saních), které hrdinové zažívají, mají epizodický charakter a zavedou nás na spoustu zajímavých míst (klášter vysoko v horách). Režisér nám je zprostředkovává ale v tak rychlém tempu, že občas litujeme, že obraz nemá statičtější charakter. Ten by divákům umožnil lépe si vychutnat všechny ty jemné nuance a gagy, přítomné v druhém plánu.

Zrychlený styl vyprávění připomene grotesky třicátých let a není to náhoda, ale záměr, neboť Anderson ve vyprávění z třicátých let napodobuje nebo kopíruje postupy, které byly pro kinematografii té doby typické. Proto používá všechny ty filtry a odlišné formáty a rozlišení. Obraz, na který jsme zvyklí (16:9), mění ve formát s poměrem stran 4:3.

Nevypomáhá si žádným 3D ani okatými digitálními efekty, ale technicky tuto dobu naopak připomíná nedokonalými triky, využívajícími nyní již zastaralé, ale o to půvabnější stop-motion animace. Z nedostatku dělá klad a nákladnou scénu vyrobí třeba z papíru.

Výrazná stylizace jako poznávací značka

Domácím divákům tím asi hodně připomene trikové nápady filmů Karla Zemana (jež Anderson přiznává, že zná) nebo náladu filmů Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela a Tajemný hrad v Karpatech s jejich přiznaně pulpovými zápletkami i ironickou stylizací.

Pokud vám nálada těchto filmů už v dětství učarovala, přijmete za svůj i formální styl Andersonových filmů. S jeho křiklavě pestrým tónováním obrazu a kulis, excentrickými kostýmy, hravým balalajkovým hudebním motivem francouzského skladatele Alexandra Desplata i prkenně stylizovaným projevem hereckých představitelů. Režisér se nebojí jít proti aktuálním trendům a z archaické poetiky činí přednost.

Vytříbený vizuál jde rukou v ruce s jeho neméně přesným citem pro vyprávění příběhů s absurdním nádechem, které obsahují množství bizarních gagů. V Andersonově světě je vše podřízeno výrazné stylizaci, z níž učinil svou nezaměnitelnou poznávací značku.

Neomezuje se ani žánrově a naopak žánry přizpůsobuje svému vyprávění, v němž nechybí akce, romantika, napětí i šílené situace. Jeho film balancuje někde na hranici mezi crazy komedií, groteskou, dramatem, romancí, detektivkou, thrillerem, válečným filmem a akčňákem, aniž by se nechal některým z těchto žánrů spoutat.

Andersonovská herecká rodina

Celé jeho formální pojetí působí, jakoby se snažil rozmluvit němý film, čemuž jsou uzpůsobeny i herecké výkony, v nichž je kladen důraz na mimiku a gesta. Herci se nebojí hrát divadelně, afektovaně, groteskně. Spíše než postavy s bohatým psychologickým prokreslením ztvárňují figurky s jedním zvýrazněným atributem jejich osobnosti, který je vykreslen v jeho co nejstereotypnější podobě.

Objevuje se zde mnoho z těch, s nimiž spolupracuje opakovaně. Owen Wilson, Adrien Brody, Jason Schwartzman, Bill Murray, Edward Norton, Harvey Keitel či Tilda Swinton. Nově se k Andersonově herecké smečce, jejímž jednotlivým slavným účastníkům nevadí, že tu předvádí mnohdy jen pár minutové či sekundové čurdy (byť nezapomenutelné), připojili Jude Law, Léa Seydoux a především Ralph Fiennes.

Postav je tu přehršel. Z těch vedlejších, jejichž party jsou redukované spíš na cameo role, si zapamatujete především Tildu Swinton jako Madame D., kterou budete mít pod vrstvou líčidel problém poznat. Maskéři, stejně jako kostýmní výtvarníci, si na filmu vyhráli a přispívají k souhře všech ostatních složek.

Každá z těch figurek je něčím výrazná. Saoirse Ronan jako Moustafova milá Agatha se pyšní mateřským znaménkem ve tvaru Mexika přes celou tvář. Drsný vězeň Ludwig je potetovaný po celém těle. Willem Dafoe má podlost napsanou ve tváři.

Muž ve světě, který zanikl dřív, než do něj vstoupil

Králem plátna se ale stává Ralph Fiennes, jemuž více než snaživě sekunduje Tony Revolori v úloze Moustafy. Anderson Fiennesovi umožňuje, aby se představil v jiné poloze, než jsme ho dosud byli zvyklí vídat.

Gustave v jeho podání je ztělesněním světa mizejícího nebo takového, který možná existuje jen v našich idealizovaných představách o dobách minulých. Nejlépe to vystihuje bonmot, který ve filmu na jeho adresu zazní: „Jeho svět zanikl dřív, než do něj vstoupil.“

Gustave je člověk noblesní, šarmantní, gentlemanský, akurátní, spolehlivý, tedy takový, který se snaží, aby na druhé působil podobně jako hotel, který spravuje. Hotel, který vám splní vaše přání dřív, než je vyřknete. Nechybí mu ale ani potměšilost a svůdnická protřelost, s níž využívá svého postavení při kontaktech se ženami.

Únik do míst, kde nic není nemožné

Režisér zaniklý elegantní svět pana Gustava oživuje způsobem, který vám vykouzlí úsměv na tváři, jenž se v průběhu vyprávění promění v ten blažený.

Pochopitelně Andersonovi je možno vyčítat, že až marnotratně plýtvá nápady, které by šlo víc rozvést. Že má jeho vyprávění až příliš odboček, které odvádí naši pozornost od hlavní linie. Že kvůli propracování jednotlivosti ztrácí ze zřetele celek. Jsou to výtky, které se v souvislosti s jeho filmy objevovaly už v minulosti a které jsou spíš příslovečným hledáním vad na kráse.

Andersonovy úniky do světů, kde nic není nemožné, totiž občas potřebuje každý z nás, kdo si v sobě uchoval ještě něco z dětsky nevinné perspektivy nazírání věcí a jevů. Touto perspektivou vypravěč nechává oživit dějiny prostoru, který spolu s našimi sousedy sdílíme a k němuž každého z nás poutají vzpomínky naší individuální paměti.

Režisér s těmito střípky minulosti pracuje natolik hravě, že by jeho originální exkurz do historie středoevropského regionu mohl zaujmout i ty, kteří byli dosud jeho tvorbou nedotčeni. Protože přesvědčovat přesvědčené je zbytečné. Jsem rád, že mezi těmi přesvědčenými jsem už poměrně dlouho.