Díra u Hanušovic: recenze filmu

13. července 2014

Miroslav Krobot ve svém režijním debutu, odehrávajícím se v zapadlé jesenické vísce, hledá s herci Dejvického divadla naději pro ty, kteří se jí možná už dávno vzdali.

Šumperský rodák Miroslav Krobot (1951) působil od roku 1996 jako umělecký šéf Dejvického divadla. Na konci této sezóny se s ním v této pozici loučí a předává ji Michalu Vajdičkovi. Za těch osmnáct sezón se mu podařilo proměnit toto divadlo ve fenomén, který sbírá všemožné kritické a profesní ocenění a kam prakticky není možno sehnat lístky.

V roce 2001 jej Petr Zelenka v Dejvickém divadle obsadil do role Otce v Příbězích obyčejného šílenství, která mu přinesla Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku. Za stejnou roli ve filmovém přepisu obdržel v roce 2005 Českého lva.

Od té doby je Miroslav Krobot vyhledávaným hercem zprvu menších (Účastníci zájezdu, Tajnosti), postupně i hlavních (Alois Nebel, Dům, Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka, Revival) rolí. Jeho minimalistické herectví oslovilo i slavného maďarského režiséra Bélu Tarra, který jej v roce 2007 obsadil spolu s Tildou Swinton do hlavních rolí svého noirového Muže z Londýna.

V letošním roce si Krobot velmi úspěšně osahal i práci pro televizi, když s Janem Prušinovským a herci Dejvického divadla připravil pro Českou televizi dvanáctidílný sitcom Čtvrtá hvězda. Přestup k filmové režii se pak v dráze tohoto dvaašedesátiletého tvůrce jeví jako logický krok na jeho životní a profesní cestě.

Zmítání se v neperspektivních vztazích

Námět pro svůj debut hledal ve spolupráci se svým spolužákem z gymnázia, olomouckým psychologem Lubomírem Smékalem. Původně ho jeho dlouholetý kamarád oslovil s tématem stalkingu, ale nakonec ho v procesu příprav scénáře opustili a rozhodli se vyprávět o lidech v kraji, kde se oba narodili a který dobře znají.

Zavádí nás proto do jedné horské vesničky na severu Olomouckého kraje, v jesenické oblasti tzv. Sudet. Zde žije i hlavní hrdinka jejich příběhu, učitelka němčiny Maruna (Tatiana Vilhelmová), která bydlí v domě s matkou (Johanna Tesařová) a sestrou, zdravotní sestrou Jarunou (Lenka Krobotová). Jaruna převazuje matce oteklé nohy, Maruna se stará o hospodářství.

Maruna kariéru učitelky vyměnila za provozování hospody, ve které se pravidelně scházejí místní obyvatelé. Ráda by si našla životního partnera, ale ve vylidňující se vesnici to není tak jednoduché. Nerozhodný starosta Jura (Ivan Trojan) se více než správě obce nebo jí věnuje myslivosti. Hodně času trápí na posedu čekáním na svého jelena nebo se pokouší o dostavu domu, kde Maruně slibuje, že budou mít klid na jejich schůzky. Základy domu, v němž položil důraz na krbová kamna, se ale jeho nečinností mezitím hroutí.

Stojí o ní i promiskuitní klempíř Kódl (Lukáš Latiňák), který by si ji rád připsal na seznam svých sexuálních skalpů, které si dodávkou vozí do garáže, přeměněné na šmajchlkabinet. Snad jen naivní hrobník Olin (Jaroslav Plesl), který je považován za místního blázna, ji miluje upřímně. Pomáhá ji v hospodě, z níž ji po směně i doprovází, protože ví, že mu za to Maruna dovolí šáhnout na ňadra. Nic víc.

Vzít osud do svých rukou

Maruna si je vědoma, že žádný z těchto vztahů, ať už mají charakter sexuální nebo platonický jako s Olinem, pro ni není perspektivní. Situaci ji ještě ztěžuje její panovačná matka, která ji kritizuje a ponižuje ji za její způsob života.

To sestra Jaruna naopak neponechává nic náhodě a krátce poté, co na pohřbu potkává postaršího Němce Hanse, se ho rozhodne následovat do Mnichova. Hans (René Přibil) je místní rodák a podnikatel se zdravotními potřebami v letech. Maruna tak v „Díře u Hanušovic“ zůstává s nemohoucí matkou, o niž se starala se sestrou, sama.

Nebude to mít jednoduché, protože navíc zjišťuje, že je těhotná. Kdo je otcem dítěte sama neví nebo spíš když vidí reakci potenciálních otců na tuto zprávu, přestává to řešit. Těhotenství odsouvá vztahové problémy do pozadí a dává Maruně konečně sílu vzít osud do svých rukou.

Bizarní vesnická trojka

Scénář se ale nesoustředí jen na Marunin příběh, ale na i vykreslení osudů dalších obyvatel vesnice. Z nich je určitě nejbizarnější příběh trojice místních lesních dělníků Ladina (Hynek Čermák), jeho ženy (Simona Babčáková) a jeho parťáka Balina (David Novotný), kteří žijí společně v polorozpadlé chalupě ve svazku, v němž „Laďova stará“ je sexuální partnerkou obou mužů.

Celá vesnice o tom ví a svým způsobem to toleruje. Problém nastává, až když se Laďova stará „zaběhne“. Laďa s Balinem si pro ni jedou a po hádce v lese ji neúmyslně zabijí. Tato událost sice na okamžik rozvíří život vesnice, ale v podstatě jen potvrdí setrvačnost a neměnnost života v ní.

Dejvická poetika

Film s rozpočtem 20 milionů korun se natáčel na Jesenicku v obci jménem Vikantice, která je od skutečných Hanušovic vzdálená pouze necelých deset kilometrů. Hercům Jeseníky učarovaly a několik týdnů během natčení tu v místě lokace i bydleli.

Miroslav Krobot po nich chtěl, aby si osvojili místní nářečí a jejich postavy tak promlouvaly věrohodným jazykem. Což se do velké míry podařilo, takže nemáme dojem, že herci z Prahy parodují hanácké nářečí, což by působilo trapně. Do rolí obyvatel obce pak obsadil ty skutečné, kteří zde žijí, včetně místního faráře.

Ti, kdo čekali, že Krobot do autentického prostředí vybydleného sudetského kraje přenese sitcomovou poetiku Čtvrté hvězdy, budou možná zklamáni, možná překvapeni. Režisér sází na nezaměnitelnou poetiku Dejvického divadla, spočívající v kombinaci černohumorné nadsázky, lakoničnosti a absurdní trapnosti.

Mátožné bezčasí

Postavy moc nemluví, a pokud ano, nepouští se do žádných květnatých slovních konstrukcí. Dávají radši přednost suchým hláškám, okořeněným vulgárním výrazivem. Zámlky o nich totiž řeknou více, než kdyby se je autoři snažili dokonale psychologicky charakterizovat. Ti ale počítají s divákem empatickým, který je schopen leccos z jejich minulosti vycítit. Třeba to, proč zrovna v tomto místě zůstaly jejich životy zacyklené.

Krobotovi se ono mátožné bezčasí, v němž tyto figury žijí, podařilo přenést do takřka všech složek vyprávění. Vesnické lokace, tvořené hospodou, kostelem, obecním úřadem a hřbitovem se nesnaží nabudit zdání nějaké úhledné Vesničky mé střediskově, ale naopak korespondují s trpnou odevzdaností obyvatel obce, kteří se s neměnnou pravidelností scházejí denně v hospodě.

Tam do sebe mechanicky tlačí místního hanušovického Šeráka, ryzí pivo z hor, jak praví reklama na něj. Ze svých výletů do Jeseníků si pamatuji jeho vodovou chuť, takže chápu, proč je ho třeba prokládat režnou nebo zelenou, jak tak činí štamgasti, kteří u piva vyhasle sledují televizní zábavu typu brněnského AZ-kvízu.

Víceméně statická kamera Jana Baseta Střítežského (Dům, Alois Nebel, Fair Play) nám pomáhá si na melancholický nebo pro někoho malátný životní rytmus hrdinů zvyknout a přijmout ho za svůj. Postavy nikam nespěchají a jsou pevně zakořeněny v kraji, který je formoval. Ten je tvořen polorozpadlými domy a chátrajícím kostelem, v jejichž stavu se odráží jak dědictví minulosti, tak neutěšená sociální situace přítomnosti. Zároveň kolem vidíme mlhavě krásnou a tajemnou přírodu, s jejímiž panoramatickými záběry si kamera rovněž vyhrála.

Žádná lidová komedie

Krobot se Smékalem mentalitu místních lidí znají a umějí ji přiblížit za pomocí kombinace minimalistické realistické zkratky a jemné groteskní nadsázky. Pokud divák, který chodí do kina na Trošku, ale zároveň ví, že Krobot je v posledních letech v kurzu, očekává od Díry u Hanušovic sofistikovanější Babovřesky nebo Slunce, seno,… bude zklamán.

Krobot se nesnaží ale ani o obdobu Dědictví, na to je příliš svůj a věrný poetice a humoru, který pomáhal v Dejvickém divadle prosadit. Netlačí na pilu, nesnaží se nás rozesmát za každou cenu, scény nechává doznívat o mnoho déle než jiný režisér, který by už dávno požadoval zásah střihače.

Pokud bychom hledali nějaké spřízněné filmy, našli bychom je spíše mezi sociálně laděnými vesnickými opusy typu Slámových Divokých včel nebo Najbrtovými Mistry. I jejich hrdinové měli své sny, které se díky nemožnosti je naplnit stávaly směšně tragickými.

Šance na změnu

Odhodlání zůstat v tomto prostředí, tvořeném vyprázdněnými vztahy a neméně prázdnými každodenními rituály (souložení, hospodské ubíjení času) se tvůrci nevysmívají. Naopak k lidem, kteří zde žijí, chovají respekt a dávají jim jistou naději a šanci na změnu. Ta se ale musí odehrát především uvnitř nich, jak se to děje v katarzním závěru u Maruny, která přijme svůj úděl dcery, starající se o matku po mrtvici i budoucí matky.

Krobotův debut, vybraný do hlavní soutěže karlovarského festivalu, do sebe vstřebává prvky existenciální, sociální, černé a absurdní komedie, jíž nechybí vážnější přesah. Nedořečenost a náznakovost tu slouží jako prostředek, jak se do postav lépe vcítit. Režisérovi se to daří a je znát, že s nimi nejen soucítí, ale dává jim i jistou naději na změnu jejich trpného status quo. Budou ji hodně potřebovat.