Lost Highway, Donnie Darko, Mulholland Drive, Fontána, Strom života nebo Zdrojový kód. Druhá desítka filmů, jež se vzpírá jednoznačné interpretaci a vyžaduje opakované zhlédnutí.
Na začátku května jsme vám přinesli speciál s filmy, které je třeba vidět dvakrát, protože jejich způsob vyprávění v sobě ukrývá past v podobě pointy, dramaturgického twistu nebo scénáristickému naschválu, který celý předchozí děj postaví na hlavu. A před vámi se najednou při druhém zhlédnutí či zpětné vnitřní rekonstrukci toho, co jste právě viděli, otevírá úplně jiný příběh.
V něm rázem snadněji objevujete indicie k správnému chápání příběhu, jichž jste si předtím nevšimli nebo je přehlédli. A začínáte oceňovat, s jakou mazaností si tvůrci celou dobu pohrávali s vašimi diváckými jistotami a očekáváními a jak je s rozkošnickým zaujetím obraceli naruby.
V závěru prvního speciálu byl učiněn příslib, že příště dojde na další filmy, které se sem nedostaly a jež do tohoto výběru po právu patří. S koncem prázdnin tedy tak rádi činíme a přicházíme s druhou desítkou filmů, jež se nespoléhající na klasické vyprávěcí vzorce, ale snaží se je nějak inovovat nebo posouvat.
Lost Highway
r. David Lynch, Francie / USA 1997
Nejistotou a žárlivostí sžíraný jazzový saxofonista Fred Madison (Bill Pullman) již dlouho svou krásnou tmavovlasou ženu Renée (Patricia Arquette) podezírá z toho, že vede dvojí život a je mu nevěrná. Vzápětí poté, co objeví videokazetu s její vraždou, je z brutálního mordu obviněn právě on. Při výslechu ve vyšetřovací místnosti si na nic nepamatuje a tvrdí však, že je nevinný.
Přesto je odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle. V cele trápí Freda vzpomínky na zohavené manželčino tělo. Dozorci jednoho dne ale místo něj najdou v cele zcela jiného muže. Mladého automechanika Petea Daytona (Balthazar Getty), kterého musí propustit, protože proti němu nejde vznést žádné obvinění. Pete se po propuštění zaplete s blonďatou milenkou gangsterského bosse Alice Wakefieldovou (Patricia Arquette v dvojroli), nápadně se podobající zavražděné Renée.
David Lynch dvě zdánlivě samostatné povídky, které se liší rytmem, barevným laděním i hereckým obsazením, splétá v jeden kompaktní celek, jehož smysl se vyjeví až na konci. Alespoň pro ty, kteří se ho budou snažit analyzovat a interpretovat.
Znalci jeho tvorby jistě vědí, že příběh je jen jedním z prostředků, za pomocí něhož skládá mozaiku svého díla. A že s ním velmi zachází podobně specificky jako s koncepcí obrazu a zvuku. Pokud se jeho předchozí počiny Modrý samet a Zběsilost v srdci vyznačovaly víceméně konvenčními prvky obrazového vyjadřování, tak v Lost Highway experimentuje s kamerou mnohem radikálnějším způsobem.
Rozostřování obrazu, hypnotické „zrnění“ obrazovek, to vše nás spolu s drásavým industriálním zvukem a skvělým soundtrackem (Trent Renzor, David Bowie, Barry Adamson, Rammstein) připravuje na takové sugestivní zlomy, jako že se jedna postava uprostřed filmu změní v jinou.
Lynch nás prostřednictvím svého surreálného mystéria zve opět do světa, plného perverzních vášní, nočních můr a sadistických zločinů, kde jekyll-hydeovská rozštěpená osobnost, ztrácející kontakt s reálným světem, způsobí zločin, který se pak snaží vytěsnit za pomocí schizoidní metamorfózy vlastní identity. Příznačné je, že i v té vytěsněné identitě se znovu setkává s „nesprávnou ženou“, chcete-li femme fatale, takže se dá očekávat podobně tragické vyústění.
Pokud budeme vycházet z Freudova Výkladu snů, kde je sen chápán jako iluze, vycházející z útržků reality, s cílem plnit přání spícího, pak si Fred Madison opravdu vytvořil psychogenní fugu. Tedy jakýsi obranný val proti stresu v podobě nové identity.
Lynchovy filmy se ale většinou takto jednoznačně interpretovat nedají, neboť režisér diváka bere jako partnera, jemuž nechává prostor pro dotváření díla na základě jeho vlastních prožitků a emocí. A také znalostí popkulturních kódů, k nimž je zde hustě odkazováno. Třeba za pomocí postavy Renée/Alice, prostřednictvím níž skládá poctu Hitchcockově Vertigu. V něm se Kim Novak také navrátila z říše mrtvých se změněnou identitou a barvou vlasů.
Ve svém výsostně stylizovaném noirovém cvičení, které vzniklo ve spolupráci s Barry Giffordem (autor románu Zběsilost v srdci), Lynch zahrnuje diváka tolika matoucími klíči k branám narušené lidské psyché, že film vyžaduje opakované zhlédnutí. Možná že potom ten klíč k jeho interpretaci objevíte.
Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách