Ať žije svoboda: recenze filmu

21. března 2014

Vyhaslý politik a jeho lehkomyslný bratr si vyměňují role v satirické komedii z prostředí italské politiky, která velmi trefně pojmenovává důvody současné morální i ekonomické krize.

Opojná freska o marnotratné i nesnesitelné lehkosti bytí Velká nádhera zaslouženě získala Oscara pro nejlepší cizojazyčný film. Hlavní roli zde ztvárnil kmenový herec režiséra Paola Sorrentina Toni Servillo. Ten je i představitelem titulní dvojrole ve filmu, který byl domácím publikem velmi vřele přijat už v rámci soutěžní sekce loňského karlovarského festivalu.

Italský Lelíček

Příběh filmu pracuje s poměrně známým modelovým schématem, kdy sebestředného, neoblíbeného nebo vyhaslého politika nahradí jeho empatický, sympatický a energický dvojník. Tím, že se tak děje v prostředí politiky, těží z této výměny celá země, která tolik potřebuji naději a víru ve změnu.

Lidé, unavení letitými prázdnými politickými floskulemi a zákulisními čachry stranických sekretariátů, mají najednou před sebou někoho, kdo tento cynický a neskonale nabubřelý svět demaskuje. Ve filmu Roberta Andòa je oním „prosťáčkem božím“, který začne měnit zavedené mechanismy politiky, Giovanni Ernani. Excentrický bratr šéfa hlavní opoziční strany Enrica Oliveriho.

Vůdce partaje, který už netáhne

Oliveri (Toni Servillo) je unavený představitel levicové strany, jemuž v porovnání s kandidátem vládnoucí pravice neustále klesají preference. Volby se blíží a zdeprimovaný vůdce, který už ani nebojuje a nesbírá politické body, ale naopak sčítá ztráty, jednoho dne beze stopy zmizí.

Potřebuje si odpočinout, srovnat si v hlavě priority, zamyslet se nad tím, zda vůbec ještě chce politiku vykonávat. Odjede do Francie, kde nalezne azyl u své dávné přítelkyně Danielle (Valeria Bruni Tadeschi).

Vedení strany se snaží jeho zmizení utajit, což ale nejde do nekonečna. Zvlášť když je před volbami a Oliveri o sobě nedává žádné zprávy. Šéfův nejbližší spolupracovník a šedá eminence strany Andrea Bottini (Valerio Mastandrea) proto přijde s šíleným nápadem oslovit předsedova bratra Giovanniho Ernaniho (opět Servillo).

Potřeba spasitele

Vzdělance a filozofa, který je svému bratru - dvojčeti, s nímž se už léta nestýká, k nerozeznání podobný. Problémem ale je, že Giovanni byl právě propuštěn z blázince a bere antidepresiva. Svou novou misi, na níž má zastoupit odcizeného a nepřítomného bratra, vezme s až překvapivou lehkomyslností a pobavením.

A tuto lehkost vnese i do svého politického působení. Před novináři i na mítincích s lidmi začne pojmenovávat důvody krize, v níž se země zmítá a vyzývat ke změně. Užívá k tomu citací filozofů, básníků a metaforických přirovnání. Nebojí se jako jeho bratr protivníků, občany objímá, usmívá se na ně a při střetnutí s vrcholnými představitelkami státu si neváhá s nimi zatančit tango.

Preference stoupají a lidé mají nového spasitele, který jim nabízí optimistickou vizi do budoucnosti. Mezitím si ve Francii úspěšně léčí své ego i Enrico. Bude ještě chtít nahradit svého bratra?

Jak vyvést zemi z krize

Pětapadesátiletý Roberto Andò natočil svůj pátý celovečerní film na motivy vlastního úspěšného románu Prázdný trůn. Ten získal v roce 2012 prestižní cenu Premio Campiello za knižní debut.

Jeho snímek nenavazuje na tradici politického italského filmu, ale vychází spíš z kontrastu dvou odlišných mentalit, symbolizujících různé přístupy k životu. Ten Giovanniho je radostný, jemně potměšilý a ve své potrhlosti vlastně velmi důstojný a vznešený. Ten Enricův sešněrovaný a řídící se podle zaběhnutého řádu.

Toni Servillo dokázal oba bratry charakterově výborně odlišit. Toho zasmušilého a vyhaslého pak přirozeným způsobem přivádí do bodu, kdy by mohl svým působením navázat na pozitivní vibrace, jež se podařily v politice rozvířit jeho bratrovi.

Ač je film Ať žije svoboda jen odlehčenou žánrovou podívanou, s nadhledem a přitom přesně pojmenovává důvody vleklé politické krize nejen v Itálii. Tak jsem moc zvědavý, kdy se i u nás politici zbaví těch hloupých a klišovitých politických frází typu, kdo je v jaké kondici a začnou se usmívat, citovat verše a tančit tango.