7× Nejlepší snímky z jihlavského festivalu dokumentárních filmů

Pokračování 2 / 7

Zákon Helena

r. Petra Nesvačilová, Česko, 2016

Slavnostním zahajovacím snímkem jihlavského festivalu se v úterý večer stal film Zákon Helena. Tento týden měl pak oficiální premiéru i v kinech. Natočila ho Petra Nesvačilová (1985), která na sebe upozornila jako herečka ve filmu Karin Babinské Pusinky (2007). Pravidelně hraje v českých filmech (Já, Olga Hepnarová, Instalatér z Tuchlovic) i seriálech (Nevinné lži, Já, Mattoni) a studuje dokumentaristiku na FAMU. Natočila dokument Řekni, kde ti Němci jsou (2011) o Berndu Posseltovi nebo epizodu Z Borotína až na Sněžku (2013), jež byla v dokumentární sérii Expremiéři věnovaná Václavu Klausovi.

Deziluzivní osobní zpověď

Ve svém posledním filmu rozmlouvá s policistkou Helenou Kahnovou, které se spolu se svým kolegou Tomášem Gregorem podařilo v devadesátých letech poslat do vězení padesát lidí v kauze tzv. Berdychova gangu. Souhrnný trest všech pachatelů byl v řádu stovek let odnětí svobody. Policistka za to získala směšnou odměnu ve výši desíti tisíc korun a povýšení na majora, které jí bylo následně kvůli novému služebnímu zákonu odebráno.

Petra Nesvačilová na začátku Helenu představuje jako atraktivní blondýnu, která kouří slimky, nosí růžovou a poslouchá Bonnie Tyler. Z dokumentu je patrné i to, že ráda vaří (nejčastěji ve filmu řízky) a je obklopena svými velkými psími společníky. Režisérka se svou protagonistku navázala blízký vztah, který překlápí do tvaru jakési její zpovědi o tom, jak události okolo Berdychova gangu s odstupem let vnímá.

Jde o zpověď velmi deziluzivní, která ukazuje, že Helena a její kolega a tehdy partner Tomáš neměli v době jejich sedmileté snahy dostat Berdychův gang žádnou podporu a ochranu svých nadřízených a museli se spolehnout je na ty kolegy, kterým opravdu věřili.

Zároveň je ale znát, že tehdy cítila, že její práce u policie má smysl, což se o jejím současném pracovní náplni u dopraváků až tolik říct nedá. Neumí ale odejít a najít nové uplatnění. Třeba při práci se zvířaty. Už to zkusila, ale k policii se zas vrátila.

Režisérka aktivním účastníkem

Režisérce se podařilo navázat filmový vztah i se samotným Berdychem a bývalými členy jeho gangu. Někteří z nich jsou ochotni mluvit na kameru přímo, jeden (Samopalník) nechce, aby mu bylo vidět do obličeje, takže za něj „hraje“ jen jeho potetovaná muskulatura.

Co motivuje jednu policistku postavit se mafii a co mladou dokumentaristku, aby se s touto mafií kontaktovala a natočila o tom film? Petra Nesvačilová vytváří mozaiku, která nevypovídá ani tak o kauze samé a jejím pozadí, ale spíše o lidech, pohybujících se na hraně zákona, o jejich motivech a myšlení.

Sama autorka se zaplétá do kontaktů s podsvětím a stává se jednou z aktérek filmu. Musí zvažovat, zda je bezpečné se s některými lidmi stýkat, a vede ji to k otázkám o podstatě zločinu a trestu nebo obecně dobra a zla a možnosti vykoupení.

Režisérka tak není ve vyprávění v nestranné pozici, ale aktivně se do něj zapojuje. Přijímá úlohu zvídavé mladé ženy, která je konfrontována se zlem, které je nahání husí kůži. To i přiznává, nejvíc snad při kontaktech s nejobávanějším členem gangu, přezdívaným Samopalník. Ten svolí k natáčení, ale pak z něho chce vycouvat. Režisérce vyhrožuje prostřednictvím SMS, při osobním kontaktu poté bere svá slova zpět, že měl jen špatný den. O něco méně hrozivými postavami jsou Zelinář Olda a karatista Kája.

Pokání nepřichází

Ona osobní rovina je v celé té studii dobra a zla či zločinu a trestu nejpřínosnější. V tom, jak ukazuje, že udržet si distanci od lidí z polosvěta zločinu, kteří se vám otevřou, je někdy velmi stravující. Petra Nesvačilová kriminálníky konfrontuje s otázkou, zda někdy litovali svých činů. Odpovědí jí je, že ne, neboť brali stejným nebo ještě mnohem větším lumpům jako jsou oni sami.

Nejsou to ale žádní robinové hoodové, ale chlápci, pro něž jsou rychle nabyté velké peníze, drahá auta a krky, ověšené zlatými řetězy, hodnotou, podle níž poměřují svůj společenský status. Přiznávají, že z dvaceti tisícové výplaty se nedá žít. Tehdy ani dnes. Přesto je vidět, že si dávají pozor, aby se do vězení nevrátili, už proto, že každý z nich má podmínku.

Sama režisérka k tomu říká: „Myslela jsem, že natočím jen portrét o statečné policistce, ale nakonec jsem se ocitla v místech, kterých jsem se vždycky bála a znala je jen z filmu. V podsvětí. A teď koukám, že to podsvětí je kolem nás a někdy hodně blízko.“

Jestli je jeho podoba stejná jako v době, kdy Berdychův gang od poloviny devadesátých let do roku 2004 spolupracoval s vysokými detektivy s OBOZ (Odbor boje s organizovaným zločinem Policie ČR) dokument neříká, ve výpovědích gangsterů spíš naznačuje.

Morální právo na odpuštění

Režisérka se schází s bývalými trestanci, kteří už jsou na svobodě, a navazuje i zprvu písemný kontakt s Davidem Berdychem, který usiluje o své propuštění. A ukazuje, že o co je vzdálenější svět zločinců, kteří se podíleli na únosech, vydírání, loupežných přepadeních nebo vraždě, běžným lidem jako je ona, o to bližší je policistům.

Jsou s ním provázáni a přijímají jeho specifická pravidla. Jako například to, že když jim někdo jako David Berdych pomohl odhalit celého toho provázaného korupčního pavouka, přistupují k němu po odpykání zaslouženého trestu jako k člověku, s nímž nemají problém zajít třeba na víno. To je příklad Heleny Kahnové, která poslala Berdychovi do vězení řízky a po jeho propuštění se s ním schází na psím cvičáku. 

Je v tom motiv odpuštění lidem, kteří si ho možná nezaslouží, ale Helena má na tento akt morální právo. Protože dopadením kriminálníků udělala tuto společnost zas o něco lepší. Nebojí se jejich pomsty, to spíš David Berdych, na něhož už venku „stojí fronty“, jak naznačí jeden z jeho bývalých parťáků.

Členové Berdychova gangu zdá se Helenu respektují, neboť v jejich pojetí spravedlnosti, tvořeném americkými gangsterkami, ona představuje někoho, kdo je dostal podle pravidel. Jí si váží, ne těch jejich kolegů, co od nich brali úplatky.

Je to trochu jak z oněch filmových gangsterek, v nichž lidé z opačných pólů spravedlnosti a pojetí osobní cti nachází pro sebe pochopení poté, co je spojí nějaká vypjatá situace, v níž jedna z těchto dvou stran musí logicky prohrát. A ta druhá uznat porážku. Jak to bylo vytetované na ruce gangstera Káji: vlevo je zlo, vpravo dobro a mezi tím docela velký prostor. Ten se snaží zaplnit i Petra Nesvačilová svým dokumentem.

Pokračování 3 / 7

Miluj mě, jestli to dokážeš

r. Dagmar Smržová, Česko, 2016

Cenu diváků si za film Miluj mě, jestli to dokážeš z dvacátého ročníku festivalu odnesla Dagmar Smržová (1966). Absolventka katedry dokumentární tvorby na FAMU (1992), která režírovala epizody z cyklů Oko, GEN a 13. komnata.

Ve svých autorských filmech se vrací k životu lidí se zdravotním postižením. Takový byl už její absolventský debut Čas na člověka. A dále pak snímky Zachraňte Edwardse (2010) o rodině, která vychovává dítě s Edwardsovým syndromem, či Nejtěžší volba (2010) o matkách, jež se rozhodly donosit dítě s vážným onemocněním.

V roce 2012 natočila dokumentární komedii s prvky černého humoru Sexuální výchova v Čechách. Ta přinesla satirickou sondu do tématu sexuální výchovy na školách a toho, jací odborníci a rádoby vzdělávací instituce tyto školení provádějí.

Sexuální asistence pro hendikepované

Odlehčený ráz má i její nejnovější snímek Miluj mě, jestli to dokážeš, v němž spojila náměty svých předchozích snímků. Zabývá se v něm tematikou sexuální asistence pro hendikepované. Zatímco v jiných západních zemích je tato asistence už zavedenou službou, v Česku se teprve rozjíždí.

A Dagmar Smržová se rozhodla tyto začátky zachytit. V dokumentu sleduje tři hendikepované mužské protagonisty a jednu vyškolenou sexuální asistentku (Dnes je jich u nás celkově pět). V civilních situacích, v nichž jim nenásilně klade různé otázky.

Přes poněkud prvoplánový plakát k filmu (trojice zdravotně postižených mužů lačně kouká na dívku v černých tangách) a některé intimní záběry v něm (sprchování mužů, prvotní sexuální kontakty) si snímek drží věcný, nesenzacechtivý tón náhledu na sexuální život mladých lidí s postižením.

Už samotná cesta je oříšek

Každý z trojice mladých mužů trpí jiným postižením. Jeden mentálním, druhý je po úrazu na vozíku, třetího, Tomáše, postupně paralyzuje onemocnění svalstva. Na zpracování je vidět, že si režisérka získala důvěru svých protagonistů, kteří ji umožnili, aby jejich sexuální odyssey pojala v humorné nadsázce.

Tak jako cestu muže s mentálním postižením za jeho milovanou na sídlišti, z níž se vyklube prostitutka ve věku jeho maminky nebo ještě starší, která má ale zrovna „své dny“. Ono zklamání v jeho očích je nehrané, i když režisérka po projekci uvedla, že nakonec došlo na víc než masáž, kterou mu nabídla jako alternativu.

Služby prostitutky v domě, který nemá bezbariérový přístup, využije i Tomáš. A opět se ukazuje, že nejen samotný sex, ale už cesta k němu vedoucí je pro lidi s postižením vysilující anabází. Cestování veřejnou dopravou či vlakem, malá koupelna v panelákových bytech, kam se s vozíkem těžko dostanete. Připomínka profesionálce, že v této fázi nemoci už všechny polohy nezvládne.

U posledního mladého muže je to obdobné. Na cestě mu pomáhá asistent, s nímž rád zajde na pivo. Je horko a on cestuje za onou sexuální asistentkou, která je čtvrtou protagonistkou filmu. Jde o atraktivní ženu po čtyřicítce, která se živila jako tanečnice a společnice a sexuální asistenci postiženými bere jako vyšší poslání.

Divácká cena

Tomáš se projekce v Jihlavě zúčastnil a spolu s režisérkou sklidil po promítání filmu bouřlivý potlesk. Asi největší, který jsem tam zažil. Oprávněně. Miluj mě, jestli to dokážeš funkčně kombinuje momenty, při nichž se budete usmívat s těmi, které vás donutí k zamyšlení. Jde o v dobrém slova smyslu divácký film, který klade množství otázek.

Jednou z nich je i ta, zda by se stát měl na projektu sexuální asistence nějak podílet. Za situace, kdy jde vlastně o obchod s lidským tělem. Tomáš sám to v diskusi odmítl, s tím, že tyto peníze je třeba dát potřebnějším. Z filmu je ale patrné, že dva až tři tisíce korun za jednu takovou návštěvu, ať už prostitutky nebo školené sexuální asistentky, jsou pro tyto mladé muže peníze, na něž si musí dlouho šetřit. V pozadí jejich výprav pak stojí jejich věcné maminky, kterým se svěřují a které onen portrét sexuálního života postižených citlivě dokreslují.

Režisérka nás prostřednictvím svého filmu zve k debatě o tématu, o němž se ve společnosti příliš nemluví. S lidmi postiženými máme určitě soucit, snažíme se jim drobně pomáhat, ale možná přitom zapomínáme, že i oni mají stejné pudy jako my a chtějí žít sexuálním životem. Film vstoupí do distribuce 8. 12. 2016.

Pokračování 4 / 7

Český žurnál: Krtek a Lao-c'

r. Filip Remunda, Česko, 2016

Symbolicky ve chvíli, kdy v pátek v osm večer začal v televizi přímý přenos z Vladislavského sálu Pražského hradu, kde prezident republiky předával státní vyznamenání při příležitosti svátku 28. října, v hlavním kinosále jihlavského festivalu DKO I se odehrála jiná premiéra. A to dokumentu Krtek a Lao-c', který natočil režisér Filip Remunda v rámci cyklu Český žurnál, jehož premiérové díly uvede Česká televize od 11. listopadu.

Symbolicky proto, že celý jihlavský festival se odehrával v atmosféře, již určily dvě události, které mu předcházely. A to tzv. Prohlášení čtyř, kdy čtyři nejvyšší ústavní činitelé zveřejnili své poníženecké prohlášení, vztahující se k setkání Daniela Hermana s tibetským dalajlámou. A druhou událostí byla tzv. kauza Brady, jež s tou první přímo souvisí.

V době, kdy se vláda a prezident odvolávají na strategické partnerství mezi Čínskou lidovou republikou a Českou lidovou republikou (alespoň tak nazval naši zemi kancléř Mynář v Interview ČT ze dne 26. 10.), které ale neschválil parlament a jeho závaznost je tak velmi vágní, přichází do veřejného prostoru dokument, který se vrací k návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga na konci března letošního roku.

Krteček se ptá na stav lidských práv v Číně

Režisér Filip Remunda ve svém dokumentu postupuje trochu jako onen animovaný krteček, který hledá kamarády, s nimiž by se mohl pustit do disputace o povaze země, s níž naši nejvyšší představitelé budují tak vřelé mezinárodní vztahy, aniž by se přitom zeptali na názor obyvatel této republiky a jejich volených zástupců v parlamentu.

Pouští se do rozhovorů s příslušníky země, s nímž navazujeme strategickou spolupráci. A opakovaně se jich ptá, jak oni chápou otázku lidských práv. Zda se u nich porušují, zda jsou lidé za své názory vězněni, internováni nebo jinak perzekuování, jestli u nich existuje svoboda tisku a dalších médií.

Respondenty nachází, ale ne zas tolik, aby byl obraz ještě o něco plastičtější. To zmínil v diskusi po filmu i čínský blogger, aktivista a spisovatel Chang Ping, který žije v Německu a který byl na festivalu jedním z hostů Inspiračního fóra.

U čínských respondentů jsou znát limity, za něž nechtějí jít. Třeba jako u čínského učitele češtiny, který přes počáteční vstřícnost nedojde dál než k prohlášení, že u nich žádní političtí vězni nejsou. Nebo u jeho studentek, které se této otázce bázlivě vyhýbají nebo na povel učitele naznačují, jak jim připadá směšná. Demonstrovat, jak směšné a nepatřičné, jakoby říkaly.

Stabilizace společnosti

S předsedou komunistů Vojtěch Filipem se vydáme do Číny na mezinárodní konferenci komunistických stran, kde ale neřekne víc, že tato země má svá specifika a jaká udělala za poslední léta velký pokrok. Oponentní názor zastává čínská spisovatelka tibetského původu Cchering Özerová, která v hotelovém pokoji vypráví o půlročním domácím vězení, které si vysloužila za svou literární činnost.

A také domácí aktivista Milan Troppauer, který se při návštěvě čínského prezidenta pohyboval v ulicích s jeho velkou papírovou hlavou, nasazenou na ramenech. Právě on předává jednomu z předáků čínských vítačů papír, upozorňující na jména perzekuovaných a nezvěstných disidentů a jejich rodin, z nichž jedna byla i rodina Chang Pinga.

Jak vypadá stabilizace společnosti podle čínského vzoru, kterou velebil v čínské televizi (ne, nešlo o Barrandov) Miloš Zeman, jsme se mohli přesvědčit právě při návštěvě čínského prezidenta v České republice. Policie vůči pokojným domácím protestujícím prováděla kousky, za něž se jim posléze dostalo na Hradě pochvaly, aniž by byla přitom schopna účinně zabránit agresivitě a rozpínavosti čínských vítačů z ambasády nebo zpravodajských služeb, kteří se tvářili jako nadšení turisté.

Pořádkumilovní vítači

Právě s některými z nich se Remunda pouští do rozhovorů, jež vyjevují svůj komický až absurdní charakter. Členové čínského vítacího výboru uklízejí odpadky u silnice, které by mohly urazit estetický výhled soudruha Si a odnášejí je o kus dál, kde se hromadí.

Verbální a fyzické střety protestujících s dovezenými a na povel jednajícími vítači jsou doprovázeny snahou o navázání kontaktu s těmi, kteří vypadají, že mají celou tu šarádu v ulicích z čínské strany na povel. Když popisují, jak jejich země roste, jsou ochotni mluvit, při konfrontaci se jmény konkrétních perzekuovaných ne. Tuto situaci permanentní autocenzury dobře známe z časů komunistických, kdy něco jiného se říkalo navenek, ve škole, v práci a něco jiného doma, u poslechu Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky.

Známá nám bude připadat i jiná situace. Ulice, kudy projížděla kolona aut s čínským prezidentem, svou výzdobou čínských vlajek moc nepřipomínala oblíbené heslo národoveckých demonstrantů „My jsme tady doma“, ale upomínala spíš na časy návštěvy okupačního soudruha Břežněva v Praze v roce 1978. Remunda tuto paralelu podtrhuje zařazením archivním záběrů z tohoto roku. Do filmu vkládá i výroky čínského filozofa a mystika Lao-cʼe, které podkreslují jeho snahu zmapovat současnou podobu česko-čínských vztahů.

Pokračování 5 / 7

Český žurnál: Český Alláh

r. Zuzana Piussi, Česko, 2016

Slovenská režisérka a dokumentaristka Zuzana Piussi (1971) se přes svou křehkou postavu a tenký hlas nikdy nebála tnout tzv. do živého. Ve své tvorbě se pravidelně věnuje tématům investigativní žurnalistiky. Ve filmu Koliba (2009) to byla podivná privatizace slovenských filmových ateliérů do rukou společnosti, v níž byla jednatelkou dcera Vladimíra Mečiara Magda.

Korupce, národovectví, poměry v justici

Za film Nemoc třetí moci (2011), který mapoval poměry ve slovenské justici za éry předsedy Nejvyššího soudu Slovenské republiky Štefana Harabina, jí hrozily až dva roky vězení a pokuta tři čtvrtě milionu korun. Podnět k jejímu trestnímu stíhání dala v červenci 2012 jedna ze soudkyň, kterou prý filmařka natočila bez jejího vědomí. Režisérka však tvrdila, že soudkyně o natáčení věděla.

Po protestech umělců (Fero Fenič, Olga Sommerová, Zdeněk Svěrák) a politiků (Karel Schwarzenberg) v Čechách i na Slovensku bylo její stíhání v lednu roku 2013 policií zastaveno. Režisérka za tento film získala v témže roce morální cenu FITES.

V souvislosti s kontroverzí kolem filmu Nemoc třetí moci odmítla bratislavská multikina promítat její další film Od Fica do Fica (2012). Ten zmapoval vývoj obří korupční kauzy Gorila, jež odhalila informace o uplácení politiků a vysokých státních úředníků ze strany investiční společnosti Penta.

Provokující byl i její další dokument Křehká identita (2012), v němž neodbytně a se sžíravou ironií sleduje národovecké slovenské hnutí a s ním spjaté postavy jako Stanislav Pánis nebo Marián Tkáč. Ukazuje nám, že nacionalistický patos je v zemích s pošramocenou kulturou a tradicí sice směšný, ale rozhodně ne okrajový.

Se Silvií Dymákovou natočila dokument Fenomén Šmejdi (2014), který se věnoval předváděcím akcím, na nichž jsou jejími pořadateli ve velkém okrádáni senioři. A nyní se v rámci Českého žurnálu tak trochu vrací k tematice jejího filmu Křehká identita. Ve spolupráci s dalším dokumentaristou Vítem Janečkem ale nemapuje slovenskou nacionalistickou či národoveckou scénu, ale tu českou.

Tři protagonistky

Název Český Alláh napovídá, že půjde o spolky, které se objevily v souvislosti s probíhající migrační vlnou. Režisérka v perspektivě dvou let sleduje reakce české společnosti na příchod uprchlíků před válečnými konflikty do Evropy a související mediální tematizaci islámu jako vážného ohrožení našeho života.

Vybírá si tři protagonistky, z nichž každá z nich svým konáním zastupuje trochu jiný pohled na tuto tématiku. První z nich je Eva Zahradníčková, z médií dostatečně známá aktivistka a dobrovolnice, která organizuje humanitární sbírky a pomáhá uprchlíkům například v táborech v Maďarsku nebo řeckém Idomeni.

Jejím přítelem byl Issak Tamby Bekšokov, muslim, pobodaný neznámým útočníkem v pražských Vršovicích. Policie ale případ vyhodnotila tak, že si útok vymyslel, s čímž se Eva dlouho odmítala smířit. Konec jejich osobní odyssey ale naznačuje, že i ona se k této verzi přiklání. Otázkou, ve filmu nezodpovězenou je, zda to nemůže být v důsledku hořkosti, kterou s sebou každý konec vztahu nese.

Idealistická tvář sociální demokracie

Druhou protagonistkou je Magdalena Pospíchalová. Aktivistka a členka sociální demokracie, kde působí v rámci Oranžového klubu a spolku Idealisté. Její aktivity jsou spjaté s Iniciativou Hlavák, kde tato jazyků znalá paní pomáhala jako dobrovolnice i poskytovatelka dočasného ubytování pro uprchlíky u ní doma.

Právě ona zastupuje idealistickou tvář sociální demokracie. Takovou, jakou by asi strana chtěla nabízet, ale nedaří se jí to. Po krajských volbách Bohuslav Sobotka prohlásil, že by se strana měla pokusit oslovit mladé a liberální voliče z měst. A pak se podepíše pod hanebné Prohlášení čtyř.

Vím, má to těžké. Tu zatlačí čínská velvyslankyně, tu Hrad nebo vnitřní zemanovská opozice ve straně (Foldyna, Huml, Škromach, Jandák, Zimola, Tejc, Hašek), která se bratříčkuje s Nočními vlky a na sociálních sítích sdílí dezinformace z putinovských webů, proti nimž jiný člen sociální demokracie, ministr vnitra Chovanec, slibuje bojovat.

Naštvaná matka

Schizofrenní situace ale zjevně nepanuje jen v ČSSD, ale jak ukazuje dokument Zuzany Piussi i v antiislámském hnutí. Jeho ztělesněním se stává třetí protagonistka filmu Eva Hrindová. Zakladatelka a předsedkyně spolku Naštvané matky, která v letošním roce neúspěšně kandidovala do Senátu za Alternativu pro Českou republiku.

Alternativa pro ČR by ráda byla obdobou německé AFD, ale zatím jde o bizarní spolek kolem Martina Konvičky, v němž se objevují jména jako Petr Štěpánek, Petr Hampl nebo Richard Hreha. Spojuje je nenávist vůči tzv. sluníčkářům nebo České televizi, časté publikování na Parlamentních listech a snaha vytřískat nějaké politické body ze strachu české společnosti z uprchlické krize.

Zkoušeli to jako iniciativa Islám v ČR nechceme, jako spolek Blok proti islámu, spojením s Úsvitem - Národní koalicí, s Janou Volfovou, Vítem Bártou, ale jejich počínání nikdy nepřesáhlo ráz estrádní exhibice. Eva Hrindová se spolu s paní Pospíchalovou i Zahradníčkovou zúčastnila diskuse po filmu v narvaném sále DKO II a je třeba kvitovat její odvahu vstoupit mezi lidi, kteří se značně odlišují od účastníků mítinků Alternativy pro ČR.

Osobní i politické krize

Její proslovy chvílemi připomínaly politickou agitku, která nedopadá na úrodnou půdu, chvílemi nevím jak moc hraný údiv nad tím, že publikum jihlavského festivalu s ní není na stejné vlně. Nikdo na ni ale neútočil (to je výsada mítinků její partaje), režisérka se snažila vyzvedávat to pozitivní na ní, jako je moment z dokumentu, kdy paní Eva dává najevo, že se jí nelíbí styl mítinků Vandasovy DSSS. Jenže liší se až tolik projevy Konvičkovy party od projevů Bartošovy Národní demokracie, DSSS nebo žlučovitých výplodů senátora Doubravy, s nímž paní Hrindová stojí na stejné straně názorové barikády?

Zuzana Piussi názorové strany, ztělesněné trojicí žen, sleduje a ukazuje, jak během dvou let procházejí různými krizemi. Ať už osobními (Zahradníčková) nebo vývojovými ve smyslu snahy zaujmout na politické mapě (Hrindová). Do přímé konfrontace ženy nepouští ani neříká, které straně fandí, i když je to zcela zjevné.

K jejich konfrontaci došlo až na debatě k filmu, která jasně ukázala prázdnotu protislámského a protiuprchlického hnutí v zemi, kde žádné uprchlíky nemáme. Ale strašit jimi budou politici určitě dál. Stejně jako sudeťáky nebo českou obdobou Majdanu během oslav 17. Listopadu. Populisté a dezinformátoři dobře ví, jak nízce se dá působit na emoce vystrašeného národa.

Pokračování 6 / 7

Český žurnál: Výchova k válce

r. Adéla Komrzý, Česko, 2016

O jednu z nejbouřlivějších diskusí k filmu se postarala Adéla Komrzý (1992), studentka třetího ročníku katedry dokumentární tvorby na FAMU. Za kapitolu v dokumentárním pásmu Televizní oslava (2013) byla oceněna porotou FITES. Natočila také krátký film o člověku, nemocném obrnou Co tě nezabije, to tě obrní (2014) a studentské snímky Komu na tom záleží, kdo koho sežere (2013), Hotel Atol**** (2013) a Moratorium Vondrejs (2014).

Přelet nad militantním hnízdem

Pro cyklus Český žurnál připravila sedmdesátiminutový příspěvek, v němž sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Konflikt na Ukrajině, uprchlická krize a častější teroristické útoky začaly nejenom v české společnosti budit otázku, jak se chovat v případě ozbrojeného konfliktu. Šli bychom tentokrát bojovat, s kým, proti komu, a především za jaké hodnoty? Kde je hranice mezi přípravou na válku a jejím podněcováním?

Film Adély Komrzý zkoumá, jak se stát, skupiny lidí i jednotlivci, s různými ideovými záměry připravují na potenciální ozbrojený konflikt. Režisérka se zaměřuje především na děti, kterým je ve formě branné výchovy předkládána pragmatická podoba světa dospělých.

Pokusy bývalého důstojníka chemického vojska, člena KSČ a současného poslance za ANO Bohuslava Chalupy obnovit brannou výchovu nebo jiné návrhy na obnovení povinné vojenské služby souvisí s atmosférou vzrůstajícího strachu ve společnosti, kterou přiživují konspirativní a dezinformační weby, napojené na Rusko.

Nejrůznější tzv. vojenští odborníci, kteří publikují na stránkách Parlamentních listů a podobných obskurních webů, se nás snaží přesvědčit, že by se národ měl znovu připravit na velkou válku, která přijde. Ať už ze strany muslimů, Američanů, Rusů nebo libovolných jiných „nepřátel“.

Samozvané domobrany

Adéla Komrzý se proto rozhodla podniknout observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu a zmapovat činnost spolků jako jsou Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO nebo Klub českého pohraničí. Jak už jejich názvy napovídají, jde o spolky, u nichž se jejich militantní charakter pojí s odmítáním polistopadového demokratického vývoje a našeho zakotvení v euroatlantických strukturách.

Oba tyto spolky svorně podporují politiku prezidenta Miloše Zemana a účastnili se například jeho loňského extempore po boku Martina Konvičky 17. listopadu na Albertě. Tito bývalí záložáci, kteří se chtějí proměnit v samozvané oddíly domobrany nebo bývalí příslušníci a pomocníci československé pohraniční stráže jsou ale jen vrcholkem militarizace české společnosti.

Prezident ve svých pravidelných promluvách k národu vyzývá obyvatelstvo, aby se ozbrojovalo, a přidává jeho typický bonmot o tom, že jeho ochrání manželka paní Ivana, která se nechá fotit v maskáčovém mundůru někde na střelnici.

POKOS jako školní nábor do armády

Na základních školách ministerstvo obrany v kooperaci s ministerstvem školství rozjíždí projekt POKOS (Příprava občanů k obraně státu), do něhož zvou příslušníky Armády České republiky, kteří mají v dětech vzbudit zájem o vojenskou kariéru. POKOS se ale neomezuje jen na školy a snaží se expandovat i do veřejného prostoru, jako jsou nákupní střediska, kde jeho činnost přijde podpořit sám ministr obrany.

Dokument přitom v debatě náměstka ministryně školství s ředitelem školy, která projekt POKOS na škole aplikuje, řeší, zda mají rodiče dětí právo se proti takovému způsobu ingerování branné výchovy do té civilní ozvat a děti na tyto hodiny nepouštět.

Na letních táborech pak dospívající chlapci pod vedením členů spolků samozvaných domobran zažívají dril, který je má zocelit a naučit úctě k vlasti. Mnohem víc je ale na těchto aktivitách vidět, jak někdo se spasitelským komplexem, kdo supluje funkci školní nebo rodinné výchovy, využívá přirozené klukovské potřeby hrát si na vojáky, podpořenou jejich zálibou v počítačových střílečkách.

Dohromady to skládá groteskní a současně v něčem velmi děsivý pohled na stav dnešní společnosti, která se snadno jedinci a médii s nepříliš čistými úmysly nechá zmanipulovat k paranoie.

Pokračování 7 / 7

Můj přítel Boris Němcov

r. Zosja Rodkevič, Estonsko, 2016

Zosja Rodkevič (1990) se v dosavadní tvorbě soustředila na situační dokumenty, jež zachycují protestní nálady ve společnosti. Spolupracovala například na snímcích Zimo, odejdi! (2012) či Období (2014), které mapují opoziční aktivity proti Vladimiru Putinovi.

Komedie s tragickým koncem

V roce 2012 se tato tehdy dvaadvacetiletá režisérka s anarchistickým přesvědčením potkala v rámci svých dokumentárních aktivit i s Borisem Němcovem (1959 - 2015). Absolventem radiofyzikální fakulty Gorkovské univerzity a místopředsedou vlády Ruské federace z let 1997 - 1998, kdy byl prezidentem Boris Jelcin. A další tři roky pak mapovala činnost této asi nejznámější tváře protiputinovské opozice.

Režisérka film v Jihlavě uvedla slovy, že jde o komedii s tragickým koncem. Komedií asi myslela její zachycení toho, jak Boris Němcov vystupoval ve vztahu k ženám. Jako sebevědomý macho, který dává okázale najevo svůj zájem o opačné pohlaví. Je z toho cítit částečně autostylizace, částečně vědomí toho, že je pro ženy přitažlivý. Proto tak rád v dokumentu v záběrech ze soukromí chodí zahalený jen do ručníku nebo županu. Proto ono koupání v zamrzlé řece, jehož se účastní s dalším opozičním vůdcem Iljou Jašinem.

Míra jeho sebevědomí je dobře znát i z jednoho z prvních rozhovorů s režisérkou. Říká jí, že v jejím věku už dělal guvernéra a přitom se jí ptá, kolik jí je. Když mu odpoví, že dvaadvacet, opáčí na to, že samozřejmě vypadá výborně, ale jemu bylo třiatřicet, když se stal nejmladším ruským guvernérem.

Každodenní život ruského opozičníka

Režisérka ho natáčí ve volných chvílích, kdy cestuje, kdy spí, dokonce i když se jí snaží ve výtahu políbit. Ale především na politických mítincích, demonstracích, v zázemí jeho nevelkého štábu nebo při kontaktech s občany.

Z nich mnozí, proti němu naladění, na něj svalují vinu za neutěšený stav země a odvolávají se přitom na období, kdy byl ve vládě. Němcov se brání tím, že už za správu země více jak patnáct let neodpovídá, ale toto lidé, masírovaní státní propagandou s hledáním nepřítele, odmítají slyšet.

Důvěrný portrét nezachycuje velkolepé proslovy a gesta, nýbrž hlavně každodenní činnost opozičního politika v zemi, která žádnou faktickou opozici nepřipouští. Ukazuje Němcova jako charismatického, bezprostředního člověka, který byl nadán velkou spontánností a odvahou.

Politická vražda

Musel si být vědom toho, že se svou činností a kritickými vyjádřeními k roli Ruska ve válce na východě Ukrajiny dráždí Vladimíra Putina, ale přesto se dál volně pohyboval v ulicích. 10. února vyjádřil v interview obavy, že ho nechá prezident Putin zabít. 1. března se chystala masová demonstrace opozice proti válce na Ukrajině a hospodářské krizi. 27. února byl Němcov v centru Moskvy, nad dohled od kremelských zdí, zabit. Jak symbolické. Pachatelé vraždy byli dopadeni, objednavatel dosud ne, ač o jeho identitě málokdo pochybuje.

Právě touto akcí z 1. března roku 2015 dokument začíná. Demonstrace se změnila ve vzpomínkový pochod. Vzpomínkou je i tento dokument Zosji Rodkevič. Když se s Borisem Němcovem viděla naposledy, odjížděl vlakem z Krasnojarsku do Moskvy. Z ní se už vrátil v rakvi.