Fotogalerie

300: Vzestup říše – recenze filmu

Marek Čech

8. března 2014

Kapitoly článku:

Dvojka vůbec hodně připomíná kopii jedničky, jen v rozmáchlejším měřítku. To nám přináší stovky lodí a tisíce bojovníků, svádějících krvavé souboje tělo na tělo. Celé to pak působí, jako když původní koncept naroubujete na nové pozadí, v tomto případě vodní.

Dosazené politické paralely

Režisér se ale snaží i o přesah vyprávění a jeho vztáhnutí k politické situaci. Bylo tomu tak v případě první Třístovky, kdy její nacionalistický a vojenský charakter mnozí vnímali v éře „iráckého problému“ bushovské administrativy jako ideologicky sporný.

Nyní s přihlédnutím například k událostem na Ukrajině ve druhé Třístovce opět nalézáme (neboť si je tam dosazujeme!) paralely souboje dobrého a demokratického západu a krutého a mocichtivě uzurpujícího východu, jenž pošlapává ideály svobody.

Intenzivněji je budou zřejmě vnímat ty, jimž vadí, jak naše společnost rychle zapomíná na historickou zkušenost s okupací naší vlastní země a legitimizuje jednání putinovského Ruska na Krymu. Včetně politiků, kteří tvrdí, že obchod s nedemokratickými režimy stojí před obhajobou lidských práv v nich.

Váhající stratég

Ve druhé Třístovce touto optikou můžeme v Peršanech vidět ztělesnění různých „os zla“, ať už jde o teroristy nebo autoritářské režimy, jimž není demokracie (zde řecká) po chuti. Jejím představitelem se stává generál Themistoklés, který chce zabránit vylodění perské armády u Athén.

Zatímco udatný Sparťan Leonidas vede s mnohatisícovou armádou Peršanů bitvu na souši, on ji svádí s Xerxovou pravou rukou Artemisií na vodě. Themistokles si je vědom toho, že jediným způsobem, jak porazit Xerxovo vojsko, je sjednotit řecké městské státy k jednotnému odporu. Proto se hned nadvakrát vydává s žádostí o pomoc do Sparty, která se ale po porážce svého krále odmítá dalšího krveprolití zúčastnit.

Bitva u Marathonu, kde osvědčil své kvality, zapříčinila perskou touhu po odvetě a on nyní stojí před podobnou volbou jako Leonidas. Zda vystavit jako vojevůdce svůj lid mnohonásobné přesile. Themistoklés je oproti Leonidovi postavou více pochybující, která se dostává do svárů hned několika pokušení, jež by mohly ovlivnit jeho volbu.

Vraždící sexy psychopatka

Tím nejsilnějším se stává právě Artemisia, která svého protivníka obdivuje a nabízí mu možnost přejít na perskou stranu, kde by získal takřka neomezenou moc. Themistoklés ale její nabídku odmítne, čímž přivolá pohromu na sebe i svůj lid.

Artemisia k jeho přesvědčení použije všech svých zbraní, včetně těch sexuálních. A právě tato proklatě svůdná, živočišná a barbarská psychopatka v čele perského námořnictva se stává nekorunovanou královnou této druhé testosteronové řežby.

Na Evě Green, jejíž tělesné půvaby jste mohli obdivovat například v Bertolucciho Snílcích, je vidět, jak si svou záporačku užívá. Její pomstychtivá krvelačnost ostře kontrastuje s úskočnými triky a morálními dilematy politického stratéga Themistoklése. Jejich erotické laškování i souboj ženy proti muži pak přináší vítané oživení do čistě pánských střetů z jedničky.

Démonická Evička bez trička

Oproti Gerardu Butlerovi v roli Leonida se bude Sullivan Stapleton zdát jako ten méně výrazný a cool. Musíme si ale uvědomit, že jde o jiný typ hrdiny. Není to odhodlaný bojovník a suverén, řvoucí „This is Sparta“, ale váhavý stratég, který v průběhu filmu roste v onoho přirozeného vůdce a sjednotitele řeckých vojsk.

Není proto ani divu, že ho démonická, zvrhlá, krutá a rajcovní Artemisia, která se líbá s useknutými hlavami nepřátel, přehrává. Tahle francouzská Evička, v jedné scéně bez trička, je tou nejzábavnější, neděsivější a nejpůsobivější postavu na plátně a její naštvaný a agresivní výraz je přesně na hranici přiznané komiksové přemrštěnosti.

Ač námětově vzchází dvojka z Millerova komiksu s názvem Xerxes, on sám zde má jen symbolickou cameo roli, kde předvede coby zlověstná figura v pozadí svou piercingy upravenou vizáž. Vrátí se i některé další postavy z jedničky, ale opět jen jako zpestření a nostalgické pomrknutí.

Videoklipové orgie z elektronického pekla

Noam Murro, který měl do té doby na svém kontě jen nezávislou komedii Samotář (2008) s Dennisem Quaidem a Sarah Jessicou Parker v hlavních rolích, ve svém druhém celovečerním projektu výborně zúročil to, že začínal jako reklamní režisér.

Trademarky reklamní tvorby zde využívá ku prospěchu věci a jištěn Zackem Snyderem v pozici producenta a scenáristy rozpoutává brutálně krvavé videoklipové orgie. Jejich působivost je umocněna hudebním podkresem, o nějž se postaral holandský hudebník Junkie XL. Jeho elektronicko-industriální soundtrack zní opravdu jako z pekel a dodává hutnou atmosféru nejen bojovým scénám, ale i těm dialogovým.

Dvojka, která překonává jedničku

Druhá Třístovka se tak oproti všem očekáváním, které nebyly zrovna vysoké, stává velice příjemným překvapením ohlašující se blockbusterové sezóny. Svému předchůdci rozhodně nedělá ostudu a naopak ho v mnoha ohledech převyšuje.

Neboť má epičtější, výpravnější, dynamičtější a syrovější ráz. Odehrává se v mnohem zajímavějších a rozmanitějších lokacích a její historický záběr je širší. Režisér Noam Murro sice kopíruje Snyderův vizuální styl, ale dává ho do služeb příběhu, z něhož se dozvíme mnohem víc o pozadí řecko-perských válek než minule.

Koncept paralelního či souběžného vyprávění událostí s těmi, jež jsme viděli v jedničce, se navíc ukazuje jako chytře zvolený a jeho prostřednictvím se otevírá prostor i pro případná další pokračování Třístovky.

Pokud se vám líbila jednička, neměli byste s návštěvou dvojky vůbec otálet. A určitě vám nebude vadit, že se v tomto případě naplňuje přísloví „Běda mužům, kterým vládne žena“, neboť Eva Green jako Artemisia svou zábavností všechny ty namakané svalovce hravě strčí do kapsy.